Japonská námořní pěchota (海軍陸戦隊) vybavená plynovými maskami postupuje předměstím Šanghaje, říjen 1937.
Bitva o Šanghaj v roce 1937 byla jednou z největších a nejkrvavějších bitev Druhé čínsko-japonské války, později označovaná za „Stalingrad na řece Jang-c“. Do bitvy bylo nasazeno přes tři čtvrtě milionu čínských vojáků proti asi třem stům tisícům Japonců. Je třeba ovšem zmínit, že čínské jednotky byly, až na výjimky, vyzbrojeny jen lehkými zbraněmi a složené z málo vycvičených branců. Japonci naproti tomu nasadili veškeré dostupné prostředky vedení moderního boje, jako byly tanky, obrněná vozidla, dělostřelectvo, letectvo i námořnictvo. Boje o čínskou metropoli si dle odhadů vyžádaly přes 250 000 mrtvých.
Navzdory dohodnutému mezinárodnímu zákazu používání chemických zbraní z roku 1925 se japonské ozbrojené síly v bojích proti Číně nerozpakovaly v několika případech použít hořčičný plyn nebo Lewisit (sloučenina arsenu, která patří mezi zpuchýřující chemické zbraně podobně jako Yperit).
Japonská armáda Šanghaj nakonec po třech měsících dobyla a následně se začala přesouvat k hlavnímu městu Číny Nankingu, kde pravděpodobně v odvetě došlo k nechvalně proslulému Nankingskému masakru.
Podle některých historiků právě na tomto bojišti začala druhá světová válka. Japonské císařství zde bylo zcela jasným agresorem a Čankajškovi jednotky byly decimovány zakázanými zbraněmi. Přesto ani obrovské civilní oběti nedokázaly vzbudit jakoukoliv zásadní mezinárodní odezvu. Na druhé straně byli japonští vojáci šokováni odvahou čínských „podlidí“ a jejich generalita si neradostně uvědomila, že plán „dobýt Šanghaj za tři dny a Čínu za tři měsíce“ nemá v žádném případě šanci na úspěch.
Šanghaj byla osvobozena čínskými jednotkami až po kapitulaci Japonska v roce 1945. K používání chemických zbraních se pak Japonsko přiznalo v 90. letech.
Autor: /PH/
Editor: /JT/
Pokud se Vám článek líbil, můžete nás podpořit sledováním, sdílením nebo komentářem.
