Vojáci ruské 31. útočné výsadkové brigády při kontrole v roce 2018
Ruská výsadková vojska VDV neboli ‚Vozdušno-desantnyje vojska‘ jsou samostatnou součástí ruské armády a jsou považovány za to nejlepší, co Rusové mohou na bojiště dodat. Zřejmě i proto měli výsadkáři sehrát klíčovou roli v rychlém ukončení rusko-ukrajinského konfliktu, avšak jejich úloha v prvních dnech války se zcela příčila strategické a taktické situaci v napadené zemi. Naneštěstí pro ruské výsadkáře byli totiž obránci na jejich přílet dobře připraveni. Navzdory tomu ale členové VDV v rámci svých možností nebojovali špatně. Problémem je spíše jejich diletantské, až politické nasazení bez ohledu na skutečný stav bojiště.
V obecném povědomí okolo VDV existuje zvláštní mytologie, která je staví do dvou poměrně extrémních rovin. Ta první je vykresluje jako speciální jednotky a naprostou elitu ruské pěchoty. Naopak ta druhá tvrdí, že se jedná jen o modelky propagandy, přehlídkové vojáky s téměř nulovou bojovou hodnotou. Jak už to tak bývá, ani jeden z těchto pohledů není úplně pravdivý. Jeden z důvodů takto extrémně rozdílných pohledů je i způsob použití VDV v posledních dekádách. Výsadkáři totiž fungují trochu jako zvláštní pořádková policie systému, kterému slouží. Tomu například odpovídá i jejich nasazení v rámci „Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti“ během občanských nepokojů v Kazachstánu. V samotném Rusku síla VDV žije z jejich elitního statusu, který si vybudovali v osmdesátých letech ještě během sovětské války v Afghánistánu. Pro obyvatele bývalého východního bloku tak tkví část síly VDV právě v jejich pečlivě budované pověsti.
Ač jsou VDV elitní lehkou pěchotou, nejsou to speciální jednotky v pravém slova smyslu. Zároveň ale také určitě nejsou jen velcí osvalení hoši bez výcviku, kteří pózují pro fotografy. Ač existují i speciální jednotky v rámci VDV, například 45. Gardová brigáda specnaz GRU, jsou i obyčejní výsadkáři bezpochyby jedni z nejlépe vybavených a vycvičených jednotek ve struktuře ruské armády, které jsou k dispozici. Na Ukrajině vedou hroty postupů a jsou posíláni do nejtěžších bojů právě proto, že se očekává, že jsou dobří v tom co dělají. A vzhledem k tomu, že v tom co dělají dobří jsou, armáda Ruské Federace je používá tam, kde předpokládá ty nejtěžší boje. Je to začarovaný kruh, který vojáci dlouhodobě nemůžou vydržet. Každá, byť sebelepší jednotka, která je nadměrně nasazována a plní těžké úkoly se kterými si jiné útvary nedokáží poradit, trpí nepoměrně vyšší fyzickou i psychickou zátěží a je otázkou času, kdy i vyššími ztrátami.
V prvních dnech konfliktu byly VDV často přiděleny cíle, jejichž dosažení by bylo zajisté působivé, ale pravděpodobně strategicky nebylo úplně domyšlené. Nejlepším příkladem je výsadek z prvního dne na letiště Antonovo u Hostomelu. Na tento cíl zaútočilo VDV v relativně malém množství, které sice stačilo na prvotní zajištění cíle, ale díky vzdálenosti od hlavních ruských sil byl tento výsadek rozdrcen kombinovanou pěchotní a tankovou silou 4. brigády rychlého nasazení ukrajinské národní gardy. Letiště poté musel znovudobýt druhý, podstatně větší výsadek a boje se uklidnily až když se na místo dostaly ostatní ruské jednotky po zemi.
I přes často nesmyslné úkoly, které na Ukrajině stavěly ruské výsadkáře do boje proti nepříteli s podporou těžkých zbraní se ukázalo, že VDV umí využívat agresivitu a celkově lepší výcvik k dosažení alespoň dílčích úspěchů tam, kde jiné jednotky ruské armády selhaly úplně. A tato relativní úspěšnost VDV vedla k tomu, že je začalo ruské velení využívat jako řešení i při úkolech na které se výsadkáři kvůli absenci těžké výzbroje příliš nehodí a nejsou na ně cvičeni. Tento paradox není něco co bychom viděli poprvé, západní speciální síly si prošly podobnou cestou v Afghánistánu a Iráku, kde se po podobně vysoce schopných a špičkově vycvičených vojácích začala požadovat činnost, kterou normálně provádí obyčejná pěchota. Logika za tímto problémem je prostá – pokud má velení jednotku, která si vede skvěle při plnění svých úkolů, bude ji chtít využít i pro řešení jiných situací. To však vede pouze ke ztrátám a opotřebování jednotky, která vznikla pro diametrálně jiné účely.
S narůstající délkou konfliktu na Ukrajině tak nadužívání jednotek VDV stále více degraduje jejich schopnosti. Výsadkáři přicházejí o muže i techniku, avšak protože mají výsledky, jsou používáni stále častěji a častěji. Nejde ale jen o ztráty vozidel a živé síly; trpí i soudržnost jednotek, vojáci jsou čím dál tím více unavení a morálka oproti prvním dnům čím dál více upadá. To vše je umocněno tristním vývojem celé operace a velkými ztrátami nejen VDV, ale i jiných ruských útvarů. Chvíle pro oddych výsadkářů jsou tak pořád kratší. Situace na frontě se pro Rusy horší každým dnem a tak se neustále zvyšuje počet kritických míst, kde jsou zapotřebí. Zároveň s tím, jak roste počet problémových míst ve všech směrech ruského postupu, zvyšuje se nejen četnost nasazení VDV, ale tříští se tím zároveň počty techniky, která je jim normálně k dispozici. Absence podpory vede opět k vyšším ztrátám a vyčerpání vojáků i opotřebení dopravních prostředků a začarovaný kruh se uzavírá.
Síly VDV jsou ruským velením stále využívány na hašení největších problémů na frontě, přesto a nebo možná právě proto už dnes na rozdíl od prvních dnů nevidíme výsadky sta a více vrtulníků. Celý koncept vrtulníky a nebo padáky vysazované pěchoty zredukovaly ztráty za měsíc války na fungování jako běžná pěchota, na to ale jednotky VDV nejsou vybaveny ani vycvičeny. Z nekrologů sdílených na ruské sociální síti VKontakte je pak zřejmé, že v této válce ruské výsadkové jednotky silně krvácejí; někteří vojenští analytici hovoří o budoucí potřebě VDV vybudovat úplně od znova.
