Vladimir Putin v centrále GRU
Armády mají své špiony od nepaměti. Tajní agenti slouží k různým účelům: sabotáže v nepřátelských řadách, rozvědná činnost, likvidace nepohodlných osob, ovlivňování nepřátel nebo spojenců, pomoc s výcvikem a v neposlední řadě i vyjednávání. Málokterá tajná služba na světě je ovšem tak aktivní, jako Hlavní rozvědná kancelář Generálního štábu ozbrojených sil Ruské Federace – GU, dodnes však známá hlavně jako GRU.
GRU (Rusky: Главное разведывательное управление – Hlavní rozvědná kancelář), celým názvem Hlavní rozvědná správa Generálního štábu ozbrojených sil Ruské Federace, je vojenská výzvědná služba, jejímiž ekvivalenty jsou u nás a na Západě např. Vojenské Zpravodajství (VZ), německá Bundesnachrichtendienst (BND), americká Defence Intelligence Agency (DIA) či britská Defence Intelligence (DI). Ukrajinský ekvivalent je pak trochu matoucí, protože nese název GUR (psáno ГУР, vyslovováno ukrajinsky HUR). Na rozdíl od jiných ruských bezpečnostních a zpravodajských agentur jako je Služba vnější rozvědky (SVR – СВР), Federální služba bezpečnosti (FSB – ФСБ) a Federální správa ochrany (FSO – ФСО), jejichž hlavy podléhají přímo ruskému prezidentovi – GRU je vojenská zpravodajská služba, organizačně tedy součást ruského generálního štábu, přičemž náčelník GRU je podřízen náčelníkovi generálního štábu jako jeden z jeho zástupců.
Oproti jiným ruským bezpečnostním službám si GRU zachovala své jméno i po rozpadu Sovětského svazu, až do roku 2010, kdy byla přejmenovaná na G.U. (Г.У. – v médiích je však i nadále označována jako GRU a tohoto názvu se pro potřeby článku budeme držet), a protože spadá pod Vrchní velení ozbrojených sil, zůstala jí do značné míry i organizační struktura, která podle americké agentury Congressional Research Service došla změn až v roce 2020. Upozorňujeme čtenáře, že z povahy věci máme o vojenské rozvědce jen dílčí informace od dvojitých agentů, přeběhlíků nebo prozrazených členů či prozrazených operací, dohledat konkrétní informace tak stojí spoustu práce a výsledek může být sporný.
Historie vojenské rozvědky GRU se datuje už do roku 1918, kdy byla tajným rozkazem plukovníka Rudé armády Jukumse Vācietise zřízena Registrační správa (rusky Registrupravlenie či Registrupr, Региструпр). V meziválečném období byl Registrupr poznamenaný řadou reorganizací ovlivněných, kromě jiného, také sovětsko-polskou válkou. Následně došlo k přejmenování na Čtvrté oddělení Státní obranné rady GKO (ГКО). Analýzy oddělení se dostávaly přímo na sovětské Politbyro a údajně obcházely i štáb Rudé armády. Prvním vedoucím Čtvrtého oddělení byl Jan Karlovič Berzin, který byl v roce 1938 zatčen a popraven coby „trockista“ během Stalinových čistek v ozbrojených složkách, mimochodem svým životem zaplatil i Vācietis a to za údajné členství v lotyšské fašistické organizaci. Vojenská rozvědka měla být nezávislá na tzv. vnitřních rozvědných službách, jako byla NKVD (НКВД) a její nástupnická organizace KGB (КГБ), nicméně vysloužilí agenti často tvrdili, že nezávislost byla jen naoko.
Název GRU rozvědka získala až v únoru roku 1942 a od roku 1943 fungovala výhradně mimo území Sovětského svazu. V žargonu sovětských diplomatů byla nazývána “vzdálení sousedé”; “blízcí sousedé” se říkalo NKVD a později KGB. Po druhé světové válce GRU operovala formou rezidentur, které patřily k sovětským (a později ruským) ambasádám po celém světě, a využívala tzv. legální a nelegální špiony. Legální špioni měli často diplomatické krytí, zatímco ti ilegální (z literatury a filmu známé také jako tzv. spící agenti) fungovali bez jakékoliv oficiální podpory ze sovětské strany s výjimkou např. falešné identity. Agenti se o sebe museli umět postarat, často si desítky let pečlivě budovali vlastní totožnost, práci, rodinu i historii.
Agenti GRU často spolupracovali nejen s teroristy a různými revolučními hnutími. Obvykle dodávali zbraně, výbušniny a know-how, ale v několika případech byli namočeni přímo do politických skandálů (tzv. skandál Profumo, který vyvrcholil pádem britské vlády), či neveřejných jednání, jako například během rozhovorů s americkou vládou v době vrcholící Kubánské raketové krize. Z toho je patrné, že označení vojenská rozvědka může být matoucí, protože plně nevystihuje všestrannost jejích agentů. Považujeme za nutné upozornit na to, že jde informace, které jsou jen těžko ověřitelné a spoléháme se jen na tvrzení, která lze vzít ze západních, či ruských zdrojů. Těch druhých je ale logicky velmi málo. Podstatné dílky do skládačky dodal třeba Vladimir Bogdanovič Rezun, známější pod pseudonymem Viktor Suvorov nebo Sergej Skripal, o kterém bude ještě řeč.
Kromě bojových jednotek a agentů, kteří pracují v poli, je GRU organizována celkem do patnácti oddělení (s ohledem na délku článku se snažíme zaměřit hlavně na současnou strukturu, zhruba od roku 2015). Čtyři regionální a jedenáct se specifickou úkolovou náplní. Z hlediska událostí posledních let se nezaměříme na všechny, ale primárně na ty, která jsou nějakým způsobem pro nás relevantní. Tato oddělení s největší pravděpodobností neoperují nezávisle, ale pojí je úzká spolupráce. V rámci vnitřního uspořádání nepracují jen tajní agenti, ale přímo pod rozvědku spadají i některé bojové jednotky speciálního určení, známé pod zkratkou specnaz. Tyto týmy obecně patří mezi elitní jednotky RF, ale specnaz GRU je už od dob Sovětského svazu naprostým vrcholem, nejen co se týče výcviku, ale i vybavení. Rozvědka má své bojové jednotky detašované mezi výsadkáři, námořnictvem i u pozemního vojska. Jednou z nejznámějších je 45. gardová průzkumná výsadková brigáda pro speciální operace, která má svou základnu v moskevské Kubince.
Agenti do jednotek určených pro skryté operace jsou obvykle rekrutováni z řad veteránů válek, které vedlo Rusko v posledních třech dekádách a často právě z oddílů „běžných“ specnaz. To je potřeba například u jednotky 29155 (údajně vytvořené v roce 2008), která se specializuje na sabotáže, vraždy a další “špinavou práci”. Její operace však mnohdy působí nedotaženě a agenti za sebou nechávají spoustu stop. Toto může mít prozaické vysvětlení. Současná operační činnost do značné míry stále stojí na “škole” z dob Sovětského svazu, kdy nebyl svět pokryt kamerovými systémy a OSINT činnost v reálném čase prakticky neexistovala. Právě to může být jeden z důvodů, proč se řada operací takto “proflákla”. Řada důležitých informací navíc pochází z hacknutých databází (čísla falešných pasů, fotografie a data), které jsou dnes volně distribuované po internetu. Právě neschopnost současného vedení GRU přizpůsobit se moderním technologiím a jejich vývoji může být hlavním důvodem prozrazení důležitých operací.
Zabrousíme-li jen rychle do historie, operátoři GRU se podíleli např. na poradenské činnosti během války v Koreji i ve Vietnamu, kde pomáhali cvičit místní jednotky a dále radili s taktikou a strategií. Důkazy o jejich zapojení v boji však jsou vysoce neprůkazné. Avšak výsadkové jednotky GRU patřily mezi elitu v ozbrojených konfliktech, kterých se Sovětský Svaz a posléze Rusko účastnilo. Jmenovat můžeme například jejich činnost v konfliktu v Afghánistánu (1979-1989), kde se tato tajná služba podílela na vraždě afghánského prezidenta Amína v jeho paláci v Kábulu. Při této akci, o které jsme psali již dříve, několik členů GRU ale i KGB, zemřelo. Dále pak tyto oddíly přímo vedly boje proti odpůrcům nového loutkového režimu a později pak i proti domorodým bojůvkám a mudžáhedínům.
V Evropě mezi významné úkoly GRU patřil například nechvalně známý pokus o otravu dvojitého agenta FSB Sergeje Skripala a jeho dcery Julije v britském Salisbury, který se však, na rozdíl od jiných podobných incidentů, nepovedl. Otrava měla proběhnout nervově paralytickým jedem ze skupiny novičoků. Důvodů, proč se vražda Skripala nepovedla může být více, ale vzhledem k tomu, že v útoku měla s největší pravděpodobností prsty jednotka 29155, je otázkou, zda se nejednalo o pokus odvést pozornost od něčeho, co by jinak mohlo vyplout na povrch.
Svou stopu nechala GRU (pravděpodobně ve spolupráci se zahraniční rozvědkou SVR) také v případě pokusu o puč v Černé Hoře v roce 2016. Mělo se jednat o pokus prosrbských a proruských aktivistů zvrátit připojení země k NATO. To se nepovedlo a během následného vyšetřování byli odhaleni dva agenti GRU, kteří tvořili spojky a pravděpodobně hlavní mozky celé operace. Plán měl kulminovat útokem na černohorský parlament a zavražděním předsedy vlády Mila Đukanoviće. Agenti vojenské rozvědky Eduard Šišmakov a Vladimír Popov stihli odjet zpět do Ruska. To je ale samozřejmě k soudnímu líčení v Černé hoře nevydalo a tak byli alespoň odsouzeni v nepřítomnosti. Celkem mělo do pokusu o puč být zapleteno na 500 lidí z Ruska, Srbska a Černé Hory.
Skvělým případem ilegálního agenta z poslední doby je případ Viktora Mullera Ferreiry. Ferreira, vlastním jménem Sergej Vladimirovič Čerkasov, je tajný agent, který si roky budoval profesní i osobní historii, aby se mohl ucházet o stáž u Mezinárodního soudního dvora v Haagu (ICC). Pokud by se mu to povedlo, měl by možnost ovlivnit obrovské množství soudních řízení, ať již formou nějakého nátlaku, či prostě jen tím, že nechá zmizet určitý důkaz. Nakonec byl odhalen nizozemskou tajnou službou AIVD. Eugene Finkel, americký profesor vnitřních záležitostí na univerzitě Johnse Hopkinse, tedy člověk, který se přímo těmito věcmi zabýval, si musel sypat popel na hlavu, protože i on byl jeho vystupováním oklamán a dokonce mu pro stáž u ICC napsal doporučení. Čerkasova nakonec usvědčil až čtyřstránkový dokument s detaily jeho druhého života, na který AIVD narazila.
Dalším významným bývalým členem GRU (měl být členem 45. gardové průzkumné brigády) je pravděpodobně i vysloužilý plukovník ozbrojených sil RF Igor Girkin, známější pod pseudonymem Strelkov. Ano, ten Strelkov, který o sobě tvrdí, že jeho jednotka stála u začátku Ukrajinsko-ruského konfliktu. Byl to právě on, kdo vydal rozkaz k nechvalně proslulému sestřelu letu MH-17 malajských aerolinií a nějakou dobu byl vůdcem samozvané Doněcké Lidové Republiky. I dnes je zapáleným podporovatelem ruské agrese na Ukrajinu, ale také přísným kritikem způsobu vedení války a často se vyjadřuje k diletantství ruských velitelů, které způsobuje obrovské ztráty, jež podle něj Rusko oslabují. Dokonce obvinil ruského ministra obrany Sergeje Šojgua ze “zločinné nedbalosti” kvůli obrovským ztrátám.
I v České republice (a Československu) má GRU svou nesmazatelnou stopu. Připomínáme, že 21. srpna 1968 to byli právě operátoři GRU, kdo naplánoval, provedl a zvládl výsadek na pražském Ruzyňském letišti a podle některých zdrojů jej zvládli zajistit za méně než 10 minut. To je poměrně působivé i na dnešní dobu. Výroční zpráva BIS za rok 2019 říká: “V roce 2019 byli na území Česka přítomni a vyvíjeli zpravodajskou činnost příslušníci a spolupracovníci všech ruských zpravodajských služeb: civilní rozvědky SVR, vojenské rozvědky GRU, vnitřní bezpečnostní služby FSB a Federální služby ochrany.” Tato jejich činnost však kulminovala již dříve v roce 2014, kdy došlo k výbuchu ve Vrběticích, kterou měli podle všech indicií na svědomí právě agenti GRU z jednotky 29155, pravděpodobně ve spolupráci s 5. oddělením pro vojenské zpravodajské operace. Co se týče agentů, kteří s největší pravděpodobností za vrbětickou kauzou stojí, má jít o Alexandra Miškina a Anatolije Čepigu. Ti, kromě sabotáže skladu ve Vrběticích stojí i za útokem na Skripalovy. V roce 2018 je identifikovala investigativní skupina Bellingcat za přispění ruských novinářů z webu Insider, a to především z otevřených (OSINT) zdrojů. Na základě tohoto zjištění přistoupila česká vláda k vyhoštění celkem zhruba 70 pracovníků ruské ambasády v Praze, které mělo reciproční dohru. Vyšetřovatelé však naznačují, že do celé sabotáže ve Vrběticích byli namočeni i ruští političtí uprchlíci, kteří přišli do České republiky na začátku 90. let, manželé Šapošnikovovi, kterým bylo v roce 2004 uděleno české občanství. Jejich zapojení probíhalo formou špionáže. Nikolaj Šapošnikov (sám bývalý profesionální voják sovětské armády), který byl v inkriminované době zaměstnancem firmy IMEX Group, která si vrbětické sklady pronajímala, se několik dnů před výbuchem sešel v Portugalsku s generálmajorem GRU, Andrejem Averjanovem, pravděpodobným velitelem jednotky 29155. Kromě toho také řešil i návštěvu dvou domnělých obchodníků se zbraněmi – Čepigy a Miškina. Podle bývalého šéfa civilní rozvědky Karla Randáka byl Šapošnikov ilegálním agentem.
Kromě toho dochází v určité míře i k činnosti Šestého, tedy kybernetického oddělení. Podle NÚKIB došlo jen v březnu ke čtrnácti útokům na státní i soukromé instituce skupinou Killnet. Jedním z případů z poslední doby je útok na státní i soukromé weby z poloviny dubna 2022 formou DDoS útoků, kterou měli podle informací z kruhů bezpečnostních složek na svědomí stejní ruští hackeři. Je také pravděpodobné, že DDoS útoky mohly být způsobem jak zamaskovat případný pokus o krádež osobních dat například z CzechPointu. Velmi čerstvě se zajímavý případ odehrál v březnu 2022 na Slovensku, kde pracovník ruské ambasády lanařil slovenské prorusky orientované občany, aby agentům krytým diplomatickou imunitou dodávali informace. Slovenské NAKA se ovšem povedlo síť agentů rozkrýt a přišla na to, že v ruském žoldu pracovali čtyři občané slovenské národnosti. Celkem byla proti nim vznesena obvinění z úplatkářství, vydírání a vyzvědačství. Jeden z obviněných, Bohuš Grabár, se dokonce nechal natočit členy policejního týmu na konspirační schůzce, kde přebírá peníze od ruského agenta a probírají, jaký další postup zvolit. Všechny tyto operace pravděpodobně probíhaly pod patronátem 1. oddělení, které má na starost veškerou špionážní činnost v rámci Evropské unie.
V prvopočátcích Ukrajinsko-ruského konfliktu v roce 2014 se jednotky specnaz GRU účastnily invaze na Krym. Jednalo se ony pověstné „zelené mužíčky”, tedy neoznačené jednotky v ruských maskovacích uniformách. Že jde o členy specnaz GRU ze 45. gardové průzkumné výsadkové brigády pro speciální operace lze usuzovat z výstrojních součástek a speciálního vybavení, které měli vojáci na sobě. Jednalo se např. o kombinaci neprůstřelné vesty 6B23, nosného systému 6Š92-5 a pušky s integrovaným tlumičem VSS Vintorez.
Pravděpodobně největším úspěchem vojenské rozvědky bylo nahrazení FSB v květnu 2022 coby hlavní rozvědné služby pro ruskou speciální operaci, jak je válka na Ukrajině v Rusku nazývána. Důvod je pravděpodobně ten, že podle Putina nedostála FSB své práci – v prvotních fázích před invazí měla totiž na Ukrajině najmout provokatéry, kteří by pomohli rozkládat bojovou morálku Ukrajinců, šířili proruské narativy a nálady a v případě úspěšné invaze by se na ně dalo spolehnout jako na věrné kolaboranty s okupační správou. Jenže to dopadlo, jak to dopadlo – část peněz zmizela ještě před samotnou transakcí proruským živlům, zbytek byl zaslán na jejich účty, ale práci nikdo neodvedl. To zřejmě vedlo to k nahrazení kontrarozvědky vojenskou rozvědkou GRU. Problémů měla FSB víc (podezření z odklánění peněz na bojové operace či nákup vybavení, drahé “služební cesty” atd.), ale tento se jako jeden z mála dostal na světlo světa.
Během celého konfliktu na Ukrajině tak narážíme na indicie, že členové GRU na bojišti skutečně operují. Speciální zbraně, úzkoprofilové vybavení, pokročilé komunikační prostředky – nejsou to ovšem jen vojenské akce, které podnikají. K dispozici jsou již i informace o jejich činnosti mezi obyvateli na okupovaných i nedobytých územích, kde se podílejí na navádění palby, či dále provádí diverzní činnost podrýváním morálky obránců.
Nevíme, jaké je skutečné procento úspěšnosti světových bezpečnostních služeb v odhalování agentů GRU, ale nezbývá nám, než jim popřát hodně štěstí, aby chycených bylo co nejvíce.
Co z toho vyplývá? Putin se snažil vybudovat sebevědomé Rusko, které by bylo respektováno mezinárodním společenstvím a obdivováno zeměmi v jeho sféře vlivu. Jenže v určitou chvíli se to celé zvrtlo a pak pomocí svých tajných služeb vlastně jen zaséval strach, manipuloval, podplácel i vraždil protivníky a přeběhlé agenty pro své vlastní egomaniacké zájmy. Místo svobodné a prosperující země tak vytvořil teroristický stát Rusko, které šikanuje své sousedy a vyhrožuje atomovou válkou těm, kteří mu odporují. Paradoxně tím ale dodal odvahu západním politikům, včetně našich, říct konečně dost a postavit se brutální a agresivní zahraniční politice této země. Tento trend kulminoval v únoru letošního roku, kdy ruská armáda už po druhé od konce druhé světové války šla dp války s jinou zemí v Evropě. Rusko tím bylo doslova vyloučeno z naší civilizace a kdo ví, kdy se do ní bude zase moci vrátit.
