Vágnerovci
Skupiny nájemných bojovníků jsou v bojích používané od nepaměti. Chabirové, Švýcarská garda, Blackwater. Ani ruská strana nemá o soukromé armády nouze, jak jsme uvedli v jednom z našich dřívějších článků. Tou patrně nejvýraznější skupinou je však ČVK Wagner (Частная Военная Компания Вагнера – soukromá vojenská skupina Wagner), jejímž vrchním velitelem je Dmitrij Utkin, ruský neonacista, přezdívaný Wagner.
Z okolí Bachmutu, Soledaru a z několika jiných míst přichází každý den nové zprávy o ruských pokusech o proražení ukrajinských obranných linií. Odpovědnost za ruské útoky na těchto místech má soukromá armáda ruského oligarchy Jevgenije Prigožina. A tato armáda i přes těžké ztráty dosahuje určitých výsledků a někdy postupuje i tam, kde se nedokázaly probít gardové útočné divize ruských ozbrojených sil. Jak je možné, že bývalí vězni s třítýdenním výcvikem s relativně malým množstvím těžké techniky podávají lepší výsledky, než pravidelná ruská armáda?
Důvody, proč Ruská federace využívá služeb, které žoldnéřská skupina Wagner poskytuje, jsou vcelku jasné. Wagnerovci jsou mnohonásobně levnější než ruští vojáci a jejich smrt nemá negativní efekt na domácí vnímání průběhu války. Z odhadů analytiků vyplývá, že byl Prigožin schopný po ruských věznicích naverbovat přes 23 000 mužů a nábor stále pokračuje. Zatím tak tato soukromá armáda netrpí nedostatkem lidí i přes opravdu vysoké ztráty. Relativní efektivita Wagnerovců oproti běžným jednotkám sil Ruské federace je dána strukturou velení, použitou taktikou s využitím moderních vojenských technologií a prakticky neomezenými prostředky, jak si od svých lidí vynutit poslušnost. Kombinace těchto prvků pak umožňuje na bitevním poli dosahovat výsledků i vojákům s minimálním výcvikem a zkušenostmi.
To co je na úvodním obrázku ke článku, je obrazovka tabletu velitele útočné skupiny Wagnerovců, kterou ukrajinští vojáci zničili u Bachmutu. Jedná se o snímek z programu, ve kterém je napsán plán bitvy. V praxi jde o to, že velení útočného oddílu v tomto programu vidí přesně plánovaný postup všech skupin na linii útoku. Různé barvy označují různé útočné skupiny, kde každá má svou vlastní trasu a každý člen útočné skupiny má přesně určené místo, kde by měl být. Útočné skupiny Wagnerovců mají velikost od 8 do 50 mužů a jednotliví členové nemají žádné vojenské hodnosti. Jeden nebo dva z nich mají přístup k tabletu nebo mobilu s tímto programem a mají za úkol řídit své kolegy tak, aby dodržovali plán. To znamená, že jednotliví Wagnerovci nemusí přemýšlet nad tím, co udělají a to značně zjednodušuje řízení nevycvičených bojovníků, kterým pak opravdu stačí pouze tři týdny školení.
To nás přivádí k tomu, jak velitelé řídí své jednotky. Wagnerovci věnují velkou pozornost využití dronů, zejména těch cenově nejdostupnějších, jako jsou například stroje značky Mavic. Drony monitorují pohyb útočných skupin a situaci na místě útoku. Velitelství útočného oddílu se snaží mít průběžné informace o pohybu bojových skupin a zároveň o situaci na té části ukrajinských obranných linií, která je zvolena jako cíl útoku. Čili posouzení situace a potřebu postupu vpřed určuje velitel útočné jednotky na velitelství, nikoliv vojáci na místě. Navíc ani po dosažení cílové pozice se útočné skupiny nestahují bez povolení a samostatný ústup je většinou povolen pouze pro zraněné. Svévolný odchod bez povelu nebo bez zranění se trestá smrtí.
Wagnerovci jsou vyzbrojeni všemi druhy bojové techniky od tanků a dělostřelectva přes bojové letouny. Na rozdíl od pravidelné ruské armády však Wagner šetří na bojové technice a munici a to čistě proto, že lidé jsou levnější. Pro podporu útočící pěchoty je používáno dělostřelectvo ráže 152 mm, tanky, útočné drony Lancet, avšak nejčastěji se jedná o automatické granátomety a 82 a 120 mm minomety. V průběhu bojů se vyskytly případy, kdy se Wagnerovcům díky souhře automatických granátometů a 82mm minometů podařilo dobýt některé ukrajinské pozice i bez použití těžkého dělostřelectva. Obrněná vozidla v drtivé většině případů nedoprovázejí pěchotu, chrání se před poškozením a působí na dálku. To samé platí o využití tanků, které podporují pěchotu nepřímou palbou schované za terénními nerovnostmi.
Útok tedy probíhá tak, že je na určený cíl útoku nasměrováno několik útočných skupin, které postupují za denního světla. Jejich hlavním úkolem je skrytě se přiblížit k obranné linii a proniknout do ní. Ukrajinské pozice jsou před útokem připravovány těžkým dělostřelectvem a poté útočí živá síla za přímé podpory minometů a automatických granátometů, jejichž palba je korigována s použitím dronů. Pokud však terén umožňuje přiblížit útočné skupině na blízkou vzdálenost, nebo útok probíhá za mlhy, jsou útočné skupiny vysílány do boje i bez dělostřelecké přípravy.
Velení Wagnerovců se snaží vyvíjet tlak na vybrané směry neustále, proto mají útoky vlastně charakter neustálého průzkumu bojem. První útok má za cíl identifikovat ukrajinské obranné pozice a často je tak následné ostřelování pozic po odraženém útoku prováděno masivněji než dělostřelecká příprava před prvním útokem. A pak se připravuje nový útok. To umožňuje soustředit síly tam, kde mají ukrajinské jednotky slabší pozice, méně prostředků k obraně, nebo na místech, kde Ukrajinci ustoupili. To Wagnerovcům umožňuje prokousat se krok za krokem obranou, sto metrů za týden. Tato taktika kromě pomalého postupu produkuje velké množství ztrát na živé síle žoldáků. Prigožin si však může bez následků dovolit téměř jakkoli vysoké ztráty. Vězně se daří stále rekrutovat a těžké ztráty útočných skupin nesnižují bojovou účinnost jednotek, protože velitelé, zpravodajci a jiní specialisté se neúčastní samotných bojových akcí a jejich ztráty jsou tak naprosto minimální.
Velení navíc plánuje bojové akce na základě skutečných schopností svého personálu. Úroveň individuálního i skupinového výcviku Wagnerovců je slabá a úkoly jsou nastaveny co nejprimitivněji a k dosažení cíle je soustředěno mnoho útočných skupin. Velká pozornost je věnována leteckému průzkumu pomocí dronů. To přímo nabízí možná řešení, která by Ukrajincům umožnila efektivně bojovat proti této taktice. Wagnerovcům by značně ztížilo práci, pokud by obránci zkvalitnili organizaci vzdušného průzkumu pomocí malých dronů, zajistili stabilní komunikaci, zavedli flexibilní taktiku obrany umožňující stažení z pozice, na kterou nepřítel střílel, a byla připravena taktická záloha pro protiútok. Zároveň je potřeba aktivně napadat nepřátelské drony a rušit komunikaci mezi velitelstvím a útočnou skupinou.
Jedná se o volný překlad článku od vojenského novináře Jurije Butusova, doplněný o pár našich postřehů a podrobností.
