Římská armáda, ilustrativní obrázek
V roce 25 před Kristem vyslal římský císař Oktavianus Augustus egyptského prefekta Aelia Galla, aby dobyl Arabský poloostrov. Císařovým cílem bylo rozšířit římskou kontrolu nad Arábií a získání bohatých, koření produkujících států v jejím jižním cípu. Vedlejším cílem bylo zajištění námořní části hedvábné stezky a ochrana kupců před piráty z rohu Afriky. Naneštěstí pro Oktaviána byla středozemní říše zatažena do nedostatečně promyšlené operace, která stála příliš mnoho životů, peněz i draze budovaný mýtus o neporazitelnosti. Dá se říci bez nadsázky, že tehdy Římané poprvé poznali hranice svých imperiálních možností.
Po dobytí Kartága, Hispánie, Malé Asie a Řecka se stala římská, otroky poháněná, ekonomika ještě více závislá na dobývání dalších území. Ostatní starověké kultury ve většině případů neznaly ideu ekonomického růstu, akumulaci bohatství, investice nebo podnikání. Avšak Řím ano, a proto potřeboval nové trhy, odbytiště pro své zboží a také případnou lákavou kořist. Další nezanedbatelnou položkou byla nová pracovní síla ve formě tolik žádaných otroků. Přirozeně, že nejsnazší bylo je získat expanzí a doktrína fungovala perfektně, dokud existovaly kraje vhodné na dobytí a snadné ke spravování.
Řím zažil v prvním století před Kristem poměrně turbulentní období. Republika byla svržena slavným překročením Rubikonu Julia Caesara a po pádu prvního i druhého triumvirátu se nakonec svrchovaným vládcem nad celou římskou říší stal caesarův synovec Oktavián.
Ten se navzdory nemilosrdnému způsobu jakým se dostal k moci ukázal být poměrně osvíceným panovníkem, který prosadil mnoho reforem a během jehož vlády Řím zažil skutečný zlatý věk. Avšak v zahraničních záležitostech zůstal pokrokový císař věrný osvědčené praxi – rozšiřování velikosti Říma tak nikdo nebránil.
V počátečních letech své vlády se Oktavián zaměřil na jih. První prefekt Egypta, Cornelius Gallus, už dříve podnikl poměrně úspěšné tažení do Kúše a Núbie (dnešní Súdán). Nicméně když se jeho následník Gaius Petronius pokusil územní zisky konsolidovat, byl nucen se stáhnout zpět až k takzvanému Prvnímu nilskému kataraktu, v oblasti dnešního Asuánu. V roce 26 před Kristem se novým prefektem stává v úvodu zmiňovaný Aelius Gallus, který vzápětí obdrží příkaz vyrazit na výpravu do Arábie. Jeho úkolem bylo buď Araby přimět stát se foederáty (klientským státem) diplomaticky a nebo je k tomu donutit silou. Co by mohlo mocnou Římskou říši zastavit?
Římané na mapě rozdělili Arábii do tří částí. Na severu ležela Arabia Petraea (podle hlavního města Petra), která v té době byla ovládaná Nabatejským královstvím. Ta zahrnovala zhruba dnešní Jordánsko, Sinajský poloostrov a severní část pobřeží Rudého moře a nakonec byla jedinou částí nad kterou Římané získali kontrolu. Cílem expedice pak byla nejjižnější část poloostrova, přibližně v hranicích dnešního Jemenu, známá jako Arabia Felix (úrodná nebo vzkvétající, někdy mylně označováná jako šťastná). Ta nejenže byla transitní zemí Hedvábné stezky z Indie, ale sama oplývala bohatstvím ze vzácných koření jako byla skořice, myrha a kadidlo. Připomeňme, že poslední dvě jmenované se podle bible stanou, společně se zlatem, budoucími dary Tří králů pro Ježíše. Nicméně mezi nimi se rozkládal širý, neprozkoumaný pouštní kraj, Římany příhodně pojmenovaný Arabia Deserta. Přesto se Aelius cítil silný v sandálech. Nabatejští arabové v Petře mu vyjádřili podporu a jeden z místních šlechticů, Syllaeus, byl nabatejským králem vyslán, aby římské vojsko dovedl k Maríbu (dnes zřejmě San’á), hlavního města Sáby a odtud do bohatých krajů “úrodné Arábie”. Římané nicméně nevěděli, že nabatejský král nemá právě čestné úmysly a římské výpravy chtěl spíše využít pro zdecimování vlastních arabských nepřátel. Neúspěšná expedice pak měla sloužit jako odstrašující příklad pro další římské výboje.
K zahájení výpravy došlo ve městě Cleopatris (dnes Suez), kde se nalodilo asi deset tisíc římských a egyptských vojáků, k nimž se přidalo pět set židovských a tisíc nabatejských auxilárií (pomocných sborů). Expedice se však už od počátku potýkala s nesnázemi, protože Římané neměli prakticky žádné zkušenosti s místním zeměpisem ani klimatem. První špatné znamení nastalo, když lodě při překračování Akabského zálivu silný vítr odvál mimo kurs a část z nich poškodil na útesech. Nakonec se přece jen podařilo dosáhnout přístavního města Leuke Kome (pravděpodobně dnešní Ajnuna), ale záhy špatná kvalita jídla, špinavá voda a zřejmě i nedostatek vitamínu C způsobily nemoce, kvůli kterým musel být další postup odložen až napřesrok. Na jaře roku 24 před Kristem se konečně Římané vydali do pouště pod vedením svého arabského průvodce. Expediční síly putovaly třicet dní přes území spřáteleného kmene Aretů než došly k neprozkoumané poušti. Tu překročili s vypětím všech sil po dalších padesáti dnech a dorazili do dnešního kraje Nejran na jihu Saudské arábie. Úrodná půda pozvedla morálku vyčerpaných Římanů, a těm se dokonce podařilo dobýt několik zdejších osad a doplnit nějaké zásoby. V jednom z pouštních měst je však překvapil náhlý útok arabských válečníků, který zřejmě připravil zrádný Syllaeus. Římané nicméně opět dokázali, že přinejmenším ve válčení se jim nikdo nevyrovná a nájezdníci byli odraženi jen s minimálním úsilím. Syllaeus je pak zavedl k vytouženému Maríbu. Dokonale připravená arabská posádka se však odmítla vzdát bez boje a tak byly Římané po týdnu neúspěšného obléhání a pod vlivem ztenčujících se zdrojů vody donuceni se stáhnout. Přesto je Syllaeus přesvědčil, že jsou už jen pouhé dva dny pochodu od “kadidlových zemí” na pobřeží Adenského zálivu.
Gallus a jeho vojsko pak strávilo dalšího půl roku blouděním pouští, než si uvědomili, že jejich arabští průvodci nejsou tak důvěryhodnými spojenci jak si mysleli. Gallus se rozhodl otočit svou armádu a po šedesáti dnech chůze došli ke břehům Rudého moře – třikrát rychleji než pod vedením Syllaea. Odtud se vydali přes moře do Egypta. Nabatejský průvodce si zřejmě uvědomoval, že celé jeho divadlo je jen okamžik od prohlédnutí a proto se pokusil uprchnout, zřejmě však byl zajat a Římany popraven. Armáda, která přistála v egyptském přístavu Myos Hormos (dnes Abu Sha’r) byla výrazně menší než ta co před rokem vyplula. Přestože podle dochovaného prohlášení Aelia Galla v boji padlo pouhých sedm mužů, nemoci a nedostatek potravin, ve spojení s vystavením extrémním podmínkám pouště si vyžádalo tisíce životů.
Oktaviánových cílů, podmanění si arabských království, samozřejmě nebylo dosaženo. Bloudění pouští nepřineslo prakticky žádné hodnotné informace o regionu, snad jen, že není třeba žádná další pozemní expedice. Dodejme, že námořní část Gallovi výpravy byla úspěšnější, když se jí podařilo vyplenit a nakrátko obsadit město Eudaemon (dnes Aden), které sloužilo jako jedna z velkých základen pro piráty. Římanům se tak podařilo na nějakou dobu ochránit zisky z obchodu s Indií, svých ambicí se ale museli vzdát, alespoň prozatím.
