Flaky 18 se společně s Legionem Condor chystají na převoz do Španělska
Do skončení bojů první světové války už byly nasazeny tisíce tanků. Nedá se ovšem říct, že by podepsání mírových dohod panovala shoda o designu a použití tanků jako zbraně. To samozřejmě také ovlivnilo protiopatření proti nim. Protože Německo nesmělo tanky vyrábět, a pro Francii a Británii neexistovala žádná jiná hrozba, vývoj protitankových zbraní byl značně omezen a přehlížen. Meziválečné období je charakterizováno budováním obřích fortifikačních systémů – viz Maginotova linie nebo pohraniční opevnění v ČSR, Belgii, Jugoslávii a jinde. Ty měly nahradit infanterií napěchované zákopy první války a trochu rozumněji zacházet s lidskou silou. Zajímavostí je, že ačkoliv měli Němci zakázáno tanky vyrábět, Francie už od počátku plánovala osazovat bunkry na hranici s Německem i 25mm protitankovými kanony Hotchkiss.
Po roce 1918 Výmarská republika vynaložila pozoruhodně velké úsilí proto, aby správným směrem využila všechny své zkušenosti získané během Velké války. Masové nasazení tanků armádami Dohody bylo totiž považováno za jednu hlavních příčin porážky Císařství. Ruku v ruce s tímto názorem bylo i vědomí nedostatků protitankového boje. Reichswehr proto vytvořil dva pojmy – pasivní a aktivní obrana proti obrněným cílům.
Pasivní obrana pracovala s využitím terénu. Například rozmístění palebných pozic děl tak, aby byly nedostupné nepřátelským tankům. To mělo být podpořeno ženijní činností jako byly protitankové příkopy, zátarasy a pasti. Aktivní obrana byla logicky charakterizována použitím nejvhodnějších zbraní. Přirozeně byl kladen důraz na polní dělostřelectvo, které doplňovaly zvláštní kanóny určené výhradně pro boj s tanky. Německá armáda si uvědomovala jejich hodnotu v případném konfliktu a tak jejich vývoj pokračoval v nejpřísnějším utajení i přes zákaz mírové dohody z Versailles.
Firma Rheinmetall zahájila vývoj 37mm protitankového kanonu už v roce 1924 a první děla spatřila světlo světa o tři roky později. Tak vznikl pod označením 37mm Panzerabwehrkanone L/45, první z řady protitankových kanónů německé armády, označovaných zkratkou PaK. Po modernizaci, kdy byly přidány pneumatiky, aby mohl být kanon tažen za automobilem se pod novým označení 37mm Pak 36 dočkal prvního nasazení během španělské občanské války a byl hlavní zbraní Panzerjäger oddílů Wehrmachtu až do roku 1942. Jeho variantou byl kanon KwK 36 L/45 (Kampfwagenkanone) používaný zejména na tancích Panzer III. Sověti licenčně vyráběli toto dělo v letech 1931-1932 jako 1-K model 1930.
Samostatnou kapitolou v protitankovém boji je použití kanónů primárně určených pro ničení letadel, případně vzducholodí. Velkorážní protiletadlová děla byla zakázána, stejně jako mnoho dalších zbraní, mírovou smlouvou. To však nezabránilo firmě Krupp spolupracovat na novém dělu ve švédském městě Karlskoga se slavnou švédsko-britskou společností Bofors. Zde byly vyvinuty první prototypy 75mm protiletadlového kanonu. Ty byly po konzultaci s německou armádou přepracovány, a tak v roce 1928 vznikla slavná „osmaosmdesátka“ nebo-li 88mm Flugabwehrkanone 18 L/56. Prvního nasazení se flaky dočkaly v menším počtu ve španělské občanské válce, kde se na straně nacionalistů ukázala jejich zničující síla. Flak nabízel obdivuhodnou přesnost a všestranné využití proti pozemním cílům. Díky vysoké úsťové rychlosti a velké ráži byl skvělým prostředkem k eliminování nepřátelských tanků i bunkrů. Dalšími výhodami bylo rychlé rozložení a připravení k palbě, které zkušená obsluha údajně zvládla pod tři minuty. To společně s poměrně revolučním “poloautomatickým” systémem nabíjení činilo z flaku ve své době bezkonkurenční dělo, kterého se do začátku druhé světové války stihlo vyrobit téměř 2500 kusů.
Dalším prvkem aktivní protitankové obrany byl boj pěchoty z blízka. Ten zahrnoval použití ručních granátů, min a plamenometů. Nicméně se stále pohyboval v atmosféře nouzové improvizace a do vypuknutí druhé světové války se nijak zvlášť nevyvinul.
Za pozornost stojí zpráva Reichswehru z roku 1932 o dostupných počtech dělostřelectva a protitankových zbraní. Píše se zde totiž o 1073 kusech 13mm protitankových pušek z první světové, které však zakazovala mírová dohoda. Vývojový program německé armády z roku 1929 dokonce zmiňuje pojem Panzerbüchse (Pancéřová puška), byl však ukončen pro nedostatek financování a zřejmě i politické vůle. Armáda se k vývoji vrátila až později ve druhé polovině 30. let, kdy už se necítila být vázána mírovými regulacemi.
Tak vznikla v roce 1938 ve zbrojních závodech Gustloff-Waffenwerk Suhl, pod vedením diplomovaného inženýra Bruno Brauera Panzerbüchse 38 (PzB 38). Manuální, jednoranná protitanková puška se zákluznou hlavní. Ta se po výstřelu vrátila asi o 9cm, čímž otevřela komoru a vyhodila nábojnici. Hlaveň zůstala v zadní pozici, takže operátor pušky mohl vložit nový náboj. Střelec poté vypustil závěr do přední polohy a zbraň byla opět nabitá. Tento komplikovaný systém se ale ukázal poruchovým a v polních podmínkách se kvůli prachu a špíně často zasekával. Složitost závěrového mechanismu také způsobovala problémy při výrobě a tak se do roku 1940 vyrobilo jen 1408 kusů této, na svou dobu technologicky zajímavé, ale pro reálný boj příliš složité zbraně.
Z důležité válečné zkušenosti vzešla další myšlenka. A to, že pokud mají být vojáci efektivně nasazeni proti nepřátelským tankům, musí být na tento boj speciálně trénováni. “Tanky musí být vyhledány a zničeny již na svých výchozích nebo servisních pozicích”. Tak byla formulována úloha dělostřelectva v manuálu říšského ministerstva obrany D.V.Pl. Nr. 487 – Führung und Gefecht der verbundenen Waffen – Velení a boj kombinovanými zbraněmi, z roku 1921. Principiálně je tento způsob obrany správný – kritické chvíle pro pěchotu by měly být vyloučeny předem. Nicméně tato doktrína postrádá jakýkoliv základ v reálných situacích nebo počtech a druzích nasazených nepřátelských tanků. Nové vývojové prvky, silnější pancíře, lepší výzbroj a vyšší mobilita nabízely možnosti snazšího překonání protitankových opatření a následného převálcování pěchoty. Ne náhodou byly tyto problémy často diskutovány v odborném tisku.
Udržení bojové morálky bylo dalším problémem, který se musel nutně odstranit – bylo potřeba se vypořádat s pocitem “bezmoci a ochromení”. Dr. Ing. Wilhelm Brandt, průkopník polní kamufláže, mimo jiné maskovacích vzorů pro Waffen SS, a tankového boje v roce 1925 zmiňoval nutnost vývoje samonabíjecí protitankové pušky. Jiní teoretici považovali za vhodnější speciální výbušniny, puškové granátomety a podobně. Rovněž byly diskutovány různá provizorní opatření. Během rífského povstání v Maroku mezi lety 1920-1927 se povstalcům dařilo imobilizovat francouzské tanky strkáním železných tyčí do pojezdového ústrojí. Ve Španělsku v letech 1936-1939 hráli důležitou roli v improvizovaném protitankovém boji zase dynamitové nálože a zápalné bomby.
Meziválečné období se výzkumu protitankových zbraní obecně příliš intenzivně nevěnovalo. Vyvinulo se sice několik zajímavých systémů nebo vylepšení těch starších, ve skutečnosti se ale obrana proti tankům, stejně jako jejich samotné nasazení řešilo spíše na teoretické úrovni. Protitankové zbraně tak zaznamenaly překotný vývoj až s vypuknutím druhé světové války.
