Americká žena hledí na podepsaný “suvenýr”, který jí poslal její milý bojující v Tichomoří / Časopis Live
Válčiště, na kterém podle některých historiků vypukla 2. světová válka. Ať už za počátek světové války budeme považovat podepsání smlouvy ve Versailles, vznik paktu Molotov-Ribbentrop nebo vyhlášení loutkového státu Mančukuo a pozdější vypuknutí druhé japonsko-čínské války, jedno je jisté – Válka v Tichomoří byla stejně krutá a ohavná jako kdekoliv jinde, ne-li horší.
Od masakru v Nankingu, přes útok na Pearl Harbor až svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, je válka na dálném východě plná strašlivé a nesmyslné bezohlednosti k lidským životům. Narozdíl od Evropského bojiště zde na obou stranách konfliktu – zejména Japonska a USA, panovala široce rozšířená politika nebrání zajatců. Japonci se po proslulém Doolitlově náletu na Tokio rozhodli v podstatě nebrat americké piloty jako vězně a obvykle je po krátkém výslechu popravovali. Zajatí spojenečtí vojáci pak zase končili na nucených pracích nebo v otřesných táborech vystavení krutému zacházení. Na spojenecké straně se pak díky dlouhodobému japonskému odporu k vztyčení bílé vlajky vyvinula obecná nechuť brát japonské vojáky jako zajatce a tak byli většinou také zastřeleni. Zvláštní kapitolou pak je přístup amerických úřadů k Američanům japonského původu, kteří skončili v internačních táborech ne nepodobným koncentračním táborům v Evropě.
Japonské velení pak nemuselo vyvíjet zvláštní snahu pro živení své propagandy o “mučení a zabíjení” zajatých a kruh smrti se uzavřel. Dodejme, že pravděpodobně všechny strany tohoto konfliktu považovaly svého nepřítele za méněcenného ať už na základě duševní velikosti nebo technologické vyspělosti.
Ozbrojené síly Spojeného Království
Britové naprosto podcenili schopnosti japonské císařské armády a tak nevěřili, že by mohla představovat seriozní vojenskou sílu schopnou se postavit moderní evropské armádě. Japonská síla se, ale naplno představila při útoku na Pearl Harbor a následným vpádem do jihovýchodní Asie. Pád “nedobytného” Singapuru způsobil šok a společně s potopením bitevní lodi Prince of Wales silně otřesl britskou morálkou. Japonci věřili, že oplývají nadpřirozenou duševní silou ‘Seishin’, která jim umožní zničit technologicky vyspělejšího nepřítele a učiní je neporazitelnými. S fanatickým odhodláním a pokřikem “Banzai!” se vrhali proti smrštím střel a dobývali jedno neuvěřitelné vítězství za druhým. Dodejme, že vítězství byla nezřídka oslavována zabíjením zajatců nebo raněných.
Burma
Během tažení v Barmě (dnešní Myanmar) byly zdokumentovány případy, kdy britští vojáci vytrhávali zlaté zuby padlým Japoncům nebo jejich vypreparované lebky a jiné části těl vystavovali jako trofeje. Britové byli také, jako ostatní, obecně neochotní brát zajatce a tak byly popravy zajatých na denní pořádku.
Okupace Japonska
Australské, britské, indické a novozélandské jednotky v Japonsku byly součástí British Commowealth Occupation Force. Přestože neexistují žádné oficiální záznamy vážnějších zločinů prvních tří měsíců okupace japonských ostrovů (od února do dubna 1946) , oficiální statistiky zaznamenávájí 80 znásilnění v období od května 1946 do září 1951. Penalizace odsouzených násilníků vojenskými soudy nebyly nijak drastické a obvykle byly těmi civilními dále mírněny nebo úplně rušeny. Za zmínku stojí, že japonská policie v případě zjištění znásilnění nebo jiného trestného činu okupačními vojáky nepředávala hlášení velení BCOF, mnoho případů také nebylo ani nahlášeno a tak nelze spolehlivě říct žádné konkrétní číslo.
Britská vojska se také podílela na málo známé anglo-sovětské invazi do Persie, dnešního Iránu. Akce proběhla mezi 25. srpnem a 17. zářím 1941, kdy sovětské a britské jednotky překročily hranice země ze čtyř směrů, bez oficiálního vyhlášení války a pod záminkou “nevyřízení požadavku na vyhoštění německých občanů” – civilních a vojenských expertů pozvaných na pomoc modernizovat zaostalý stát. Ve skutečnosti šlo o zajištění ropných polí a vytvoření koridoru pro pozemní zásobování Sovětů. Perská armáda s devíti pěšími divizemi a 50 československými tanky LT-38 neměla proti 3 sovětským armádám s tisícovkou tanků, převážně typu T-26 a britské 8. armádě útočící z Iráku a 10. z Pákistánu šanci. Bilance samotné invaze byla 22 padlých Britů, 40 Sovětů a asi 800 perských vojáků a civilistů. Přestože Spojenci prohlašovali, že Persie není okupována a je ve skutečnosti dalším Spojencem, konfiskace jídla Sověty a hrubé zásahy do státní správy Brity, vedly k nepokojům, hyperinflaci a následnému vyhlášení stanného práva. Ačkoliv střety s bezpečnostními sbory a hladomor na mnoha místech způsobily množství obětí, Peršané se nezmohli na ozbrojený odpor.
Stažení britských vojsk proběhlo 6 měsíců po skončení války, tedy 2. března 1946. Moskva ovšem stažení odmítla kvůli “bezpečnostní hrozbě”. Mezitím Sověti rozšiřovali svůj vliv v Ázerbajdžánu a Perském Kurdistánu, kde pomohli založit komunistické strany a vyhlásit sovětské republiky. To vedlo ke střetům s perskou armádou a počátku tzv. Iránské krize, při které zemřelo dalších 2000 lidí. Irán svou nezávislost nakonec s podporou Západu ubránil.
Čína
Čínské bojiště může být na první pohled poněkud zmatené, jelikož centrální vláda v Šanghaji (Kuomintang) neměla pod kontrolou všechny oblasti své země. Na těch kromě různých vojenských klik, tzv. warlordů, vládli také čínští komunisté. Po období občanských válek došlo, až s napadením Japonskem, k vytvoření Sjednocené fronty. Toto spojenectví však bylo velmi křehké a podmíněné pouze bojem proti Císařství, takže i tak docházelo k šarvátkám a bitvám mezi silami Národně-revoluční armády Kuomintangu a Rudou armádou Komunistické strany Číny.
O chování čínských nacionalistických sil k zajatcům obecně neproběhlo příliš mnoho výzkumů. Problematika čínského bojiště je dále ztížená odlehlostí regionu a také ideologickou zabarveností pramenů informací. Badatel se tak může setkat s několika verzemi jedné události podle toho, která frakce ji popisuje. Podle američana R. J. Rummela bylo ze strany Národně-revoluční armády špatně zacházeno jak se zajatými Japonci a čínskými občany japonského původu tak i s vlastními čínskými rolníky. Čínská armáda byla tvořena z násilím verbovaných branců a podle Rummela se prostí Číňané často báli svých vojáků více než těch japonských. Při násilných branných kampaních zemřelo hlady, na nemoce a kruté zacházení až 4 miliony lidí ještě dříve než se dostali k výcviku.
Tchung-čouská zrada
K události došlo na východním předměstí Pekingu 29. června 1937, krátce po incidentu na mostu Marca Pola, když asi 5000 čínských vojáků kolaborujících s Japonci změnilo strany a přeběhlo ke Kuomintangu. Přeběhlí vojáci využili počátečního překvapení japonské vojenské posádky zaměstnané boji s pravidelnou čínskou armádou a pozabíjeli na 280 japonských civilistů a znásilnili mnoho žen. Očitých svědectví přeživších využila japonská propaganda k ospravedlnění dalšího pokračování bojů pod záminkou ochrany životů a majetku Japonců žijících v okolí Pekingu. Zajímavostí je, že při tokijském soudním tribunálu (viz díl I.) byl tento incident použit japonskou obhajobou jako nevyhnutelný důvod sino-japonského konfliktu, ale soudce sir William Webb tento důkaz shodil ze stolu.
Švýcarský podnikatel a fotograf T. Simmen zdokumentoval v roce 1937 poblíž Šanghaje vraždy a mučení japonských válečných zajatců a Číňanů obviněných z kolaborace. Na fotografiích zveřejněných v roce 1996 jeho synem lze vidět nacionalistické vojáky provádějící hromadné popravy setnutím nebo zastřelením a veřejné mučení.
Drancování v provincii Hubei
Nacionalistické síly podle Rummela při ústupu z této středočínské provincie v roce 1943 nařídily evakuaci celých měst, které následně vyrabovaly. Každý, kdo se odmítl nebo nemohl evakuovat byl zabit.
Ozbrojené síly Austrálie
Podle australského historika Marka Johnstona bylo zabíjení neozbrojených Japonců poměrně běžné. Přestože se australské velení snažilo vést své vojáky, aby brali zajatce k výslechu, mnohé jednotky to zcela ignorovali. Toto jednání samozřejmě odrazovalo japonské vojáky od složení zbraní Australanům.
Generálmajor Paul Cullen tvrdí, že popravování japonských válečných zajatců při kokodském tažení na Nové Guineji bylo zcela normální praxí. V jednom případě měla vedoucí četa zajmout asi 7 japonců. Ti byli předání následující jednotce, která je však místo odeslání k výslechu probodala bajonety. Cullen prohlásil, že “toto zabíjení sice chápu, ale také, se za něj cítím vinen”.
Ozbrojené síly Spojených států amerických
Podle amerického historika Richarda Aldricha bylo, stejně jako u ostatních Spojenců, běžné masakrovat japonské zajatce. Ze studie deníků amerických a australských vojáků zjistil, že v mnoha případech došlo zastřelení vzdávajících se Japonců na místě a nebo při cestě do zajateckého tábora.
Tajné hlášení americké rozvědky z roku 1943 říká, že “pouze slib zmrzliny a třídenního opušťáku dokáže přimět naše jednotky, aby nezabíjeli vzdávající se Japonce”
Podle britského historika Nialla Fergussona jen jeden ze sta zajatých japonských vojáků přežil transfer do zajateckého tábora. V ten samý rok se americké velení pokusilo zmírnit tento trend “nebrání zajatců”, protože to nepříznivě ovlivňovalo práci rozvědky. Opatřeními se podařilo snížit tento poměr na 1:7 v polovině roku 1945.
Americký historik James J. Weingartner přisuzuje nízký počet zajatých nepřátel dvěma faktorům – obecnému japonskému odporu k zajetí a široce rozšířenému americkému přesvědčení, že “Japonci jsou zvířata nebo podlidé, nehodní standartního zacházení s válečnými zajatci”. Fergusson dodává, že “spojenečtí vojáci hleděli na Japonce stejným způsobem, jakým hleděli Němci na Rusy – jako na Untermensche”
To, že američtí vojáci považovali své nepřátele za podlidi jim však nebránilo znásilňovat jejich ženy. Japonský historik a bývalý ředitel Okinawského historického archivu Oširo Masajasu píše: “Krátce po vylodění příslušníků americké námořní pěchoty na poloostrově Motobu padly všechny místní ženy do rukou amerických vojáků. V tu dobu tam byly pouze ženy, děti a starci, protože všichni muži byli povoláni do zbraně. Jelikož mariňáci zajistili vesnici bez jakéhokoliv odporu, využili situace a znásilnili všechny ženy ve vesnici i okolí jednu po druhé”.
Po japonské kapitulaci docházelo k tak masovým znásilňováním, že to vedlo až ke zřízení vojenských nevěstinců. Navzdory snaze Japonců o zmírnění této situace došlo například v prefektuře Kanagawa během prvních 10 dnů americké přítomnosti k 119 nahlášeným sexuálním útokům. Během prvního měsíce okupace pak mělo dojít k nejméně 3500 znásilnění.
Zvláštní kapitolou je pak zohavování těl padlých. Někteří spojenečtí vojáci sbírali části těl mrtvých nepřátel. Chování vojáků dosáhlo takového rozměru, že to znepokojilo i spojenecké velení, které muselo řešit propírání takového chování v americkém, ale i japonském tisku.
Sbírání “suvenýrů” je zdokumentováno již z období září 1942, tedy během bitvy o Guadalcanal. Za zmínku stojí také fakt, že přes 60% ostatků japonských vojáků repatriovaných po válce z Mariánských ostrovů postrádalo lebku.
V červenci 1944 bylo vydáno memorandum vojenské prokuratury armády Spojených států (JAG), kde Generálmajor Myron C. Cramer píše, že “takové kruté a brutální zacházení je nejenom odporné cítění všech civilizovaných lidí, ale i v rozporu s Ženevskou úmluvou o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli”. Ta mimojiné říká, že “V každé době a zejména po boji učiní strany v konfliktu bez meškání všechna možná opatření, aby vyhledaly a sebraly raněné a nemocné, aby je chránily proti plenění a špatnému nakládání a aby jim zajistily nutné ošetření, jakož i aby vyhledaly mrtvé a zamezily jejich oloupení.”
Cramer doporučil distribuci direktivy všem polním velitelům a zákaz takového jednání. JAG také dodal, že tyto praktiky jsou porušením nepsaných pravidel vedení pozemního boje a mohou vést k trestu smrti. Později vyslovil názor, že takové kruté zacházení ze strany amerického vojenského personálu by mohlo vést k japonské odvetě, která by byla ospravedlnitelná před mezinárodním právem.
