Koncem března jsme odjeli na Ukrajinu odvézt materiální pomoc na podporu 128. samostatné horské zakarpatské brigády a 24. lvovské mechanizované brigády. Cestu jsme mohli vykonat díky Vasylu Kapustejovi a jeho rodině, která podporuje ukrajinské ozbrojené síly prakticky od prvních měsíců války. Jejich sbírka je již legendární a díky obrovskému přispění našich čtenářů se dokázalo vybrat vše potřebné pro tuto konkrétní cestu. Vyrazili jsme ve třech. Spolu se mnou jeli ještě kamarád Dominik, který dělal řidiče, a Erika Kapustej, maminka Vasyla Kapusteje. Celou cestu popisuji tak, jak jsem ji viděl a co jsem měl v hlavě.
Den první
Vyrazili jsme ve středu z Prahy v ranních hodinách. Cesta ubíhala velmi rychle, a než jsme se nadáli, tak jsme byli na slovenských hranicích. Do této doby jsme nečekali žádnou komplikaci. Všechny jsme si ale asi uschovali na přechod hranice. Už když jsme přijížděli, tak jsme viděli kolonu kamionů, možná kilometr dlouhou. Bylo nám jasné, že když ji nějak chytře nepředjedeme, můžeme tu strávit i dva dny. Naštěstí, jsme díky šikovnosti Dominika byli schopni zácpu objet vedlejší vesnicí a najednou jsme byli hned u brány. Za námi se již uzavřel příjezd a tak jsme naštěstí byli doslova posledními, kdo byli odbaveni včas. Nicméně i tak jsme čekali tři hodiny, než na nás přišla řada. Zdržení bylo způsobeno nějakým přesunem speciální pomoci, protože se všude najednou objevila černá auta, policie a také kolem nás chodil sem a tam major místní posádky. Dle všeho probíhala i oslava narozenin nějakého celníka – co jsme odposlechli – a tak se prostě všechno zastavilo. Dalo by se říci, normální den na celnici.
Jakmile nás slovenská strana odbavila a zaplatili jsme “pokutu” 25€ za přetížené auto, tak jsme pokračovali na hraniční přechod Ukrajiny. Všechno se rázem změnilo. Zastavil nás mladý chlapec s AK-74 a usměvavě se vyptával na naší cestu. “Jedeme k vašim, jsme volontéři, chcete s námi? Možná máme místo pro jednoho”, řekli jsme. Kdykoliv jsme to potom řekli, nikdo nám nedělal problém. Magická věta ve světle války. Trochu se zarazil a pak se smíchem poděkoval, že má práci tady. Na střeše velké celnice bylo vidět několik bílých parabol systému Starlink. Kontrastem celnice s tou slovenskou byly všudypřítomné ženy v uniformách. Mladé i staré. Bylo až zarážející, kolik ženského slova a i smíchu bylo na ukrajinské hranici slyšet. Na hranici jsme byli přes hodinu, ale ne kvůli neplánovanému zdržení. Měnila se směna. Jakmile ale bylo dokonáno, tak jsme prakticky hned byli volní. Kousek za hranicí, již na ukrajinském území, byla benzínová stanice Shell, kde jsme si dali kávu a koupili první cigarety. V EU zakázané borůvkové LM s kapslí.
První vojenský a policejní zátaras byl před Užhorodem. “Kam jedete?” zeptal se nás starší policista v neprůstřelné vestě. “No k vašim, na východ. Jsme dobrovolníci. Chcete s námi?” odvětila mu naše Erika. “Ne děkuji raději bych zůstal tady. A co vezete?” zajímal se se smíchem policista dál. “Pomoc,” dostal jasnou odpověď. “Tak jeďte a šťastnou cestu,” řekl nám s úsměvem. Na první místo k přespání jsme dorazili pozdě večer. Ačkoliv jsme byli unavení, tak proběhlo typické přátelské uvítání. Alkohol a pelmeně je prý neslušné odmítnout a my jsme přece slušně vychovaní. Celý večer proběhl v přátelském duchu a šli jsme spát po půlnoci.
Den druhý
Je až s podivem, jak je tady vše zdánlivě v pořádku. Nicméně je to iluze. Kamkoliv jsme jeli a dívali se, chyběla polovina lidí. Když město mělo před válkou deset tisíc lidí, teď je tam sotva pět. Mnoho starých lidí zůstalo, sem tam nějací mladí. Již se také setkáváme s vojáky, kteří jsou na opušťáku. Nejvíce je to vidět na ulici a v obchodech. Tátové v maskáčích drží své děti za ruce kamkoliv jdou. Když jsme se ptali kluků na frontě, řekli nám, že ti ze střední Ukrajiny mají 5 dní volna na svoje rodiny, ti ze západní 10 dní.
Tento den byl určený na zařizování, respektive Erika zařizovala nový projekt. Ten minulý byl koupelno-prádelní komplex pro potřeby 24. brigády. Teď je třeba pojízdná stomatologie, která už bude jezdit po celé Ukrajině, ačkoliv oficiálně bude pod 24. brigádou. Prvotní myšlenka byla něco jednoduchého, prostě dodávka, kde by mohl jeden zubař zvládnout přes den třeba padesát vojáků. No, bude to zřejmě větší. Najednou to bude projekt speciálního autobusu, kde bude možnost obsloužit vojáků sto. Zatímco řešili technikálie a pořizování specifického příslušenství, my jsme měli cestu po “památkách”. Jeli jsme se podívat na místní kozácký hrad a vodopád v lese. Nešlo ani tak o okolí, které bylo samozřejmě nádherné, co mě zarazilo. Všude bylo plno autobusů plných dětí. A nejen autobusů. Prohlídky a turistické pochody. Náš místní průvodce nám říkal, že je to takhle od začátku války. Jsou to evakuované děti z východu. Dle rozhodnutí vlády mají všechnu kulturu zdarma, takže poznávají západní části Ukrajiny.
Odpoledne dorazil zástupce velitele 24. brigády, a my mu hned předali poptávané věci. Baterie, COVID testy, nějaké drobnosti. Velmi nám děkoval za to, že jsme přijeli. Prý už tolik dobrovolníků nejezdí. 24. brigáda nyní působí na Donbase a i on se tam bude do několika dní vracet. Tady byl především kvůli zařizování té stomatologie. Prý už má vypsanou ruku a těší se zpátky na Donbas. Ne kvůli válce, ale kvůli svým. Bohužel neměl čas zůstat déle. Kvůli přesunu má hodně práce a papírování. Je vidět, že v každé armádě je špatně vyplněná byrokracie větším postrachem, než po zuby ozbrojení nepřátelé. Válka, neválka.
Den třetí
Vyjeli jsme nad ránem. Čekalo nás přes dvanáct hodin, zhruba 850 kilometrů na cestě do Kryvého Rihu, kde jsme měli přenocovat. Jakmile jsme překročili pomyslnou čáru, kde se západ dělí s východem, začala se ukazovat ta “jiná” Ukrajina. Zem začala být placatější. Ubylo stromů a začalo se objevovat mnoho chudých obydlí. Opět, jako na západě, polovina prázdná. Ve velkém kontrastu s tou chudobou byly projekty, které probíhaly – nové silnice, dálnice. Všude nás míjely kamiony s materiálem a leckde bylo vidět silničáře. Další z věcí, která je až do očí bijící, jsou hřbitovy. Na začátku bylo na hřbitovech mnoho vlajek – jsou to hroby vojáků. Ale jak jsme jeli hlouběji na východ, bylo vojenských hrobů méně. Ne do počtu, ale byly přehlušeny hroby civilistů, které jste na první pohled poznali díky množství květin kolem. Tolik nových náhrobků obyčejných lidí. Nešlo to ignorovat a člověk nad tím musel přemýšlet.
Ke Kryvému Rihu jsme dorazili večer. Cesta utíkala rychle, a kdyby si člověk odmyslel všudypřítomné vojenské vozy, kamiony v nadměrném množství, tak by se i zdálo, že po dálnicích nikdo nejezdí. Dorazili jsme do několikahvězdičkového wellness resortu, který v této době sloužil jako hotel a restaurace. Bylo to tam opravdu nádherné, kdyby tedy nebylo sirén. Poplach jsme do této doby neslyšeli ani jeden. Tento byl první. Je to zvláštní pocit, když každý den píšete, kde byl poplach, kam dopadla raketa a jak se mění čára na frontě.
Den čtvrtý
Snídaně byla výborná. Nevím který michelinský kuchař tam vařil, ale cena byla absolutně neúměrná výsledku, který nám byl donesen. V náš prospěch, samozřejmě. Další zvláštní věcí jsou mladí. Obsluhovali nás prakticky děti. Nevěřím, že jim bylo více než patnáct, šestnáct let. Žádný dospělý v dohledu. Jak objednávky, donášky, tak i placení. Toto nás ale doprovázelo celou cestu. Všude buď staří a nebo naopak velmi mladí. Děti vydělávají na to, aby rodiče mohli bojovat.
Po snídani jsme vyjeli směrem na Dnipro, abychom před ním zahnuli k našemu cíli – Záporoží. Tam nás má po poledni vyzvednout major a dovést nás k jednotce. Pokud se nám dříve zdálo, že je to chudá krajina, pak toto bylo ještě více zřetelné. Na dálnici už nebylo vidět žádné ukazatele a zastávky autobusů byly všechny přemalované. Billboardy již oznamovaly jen jediné: “Přidej se k útočné brigádě – osvoboď Ukrajinu”. Vídáme desítky aut a autobusů plných vojáků. Na každé benzínové stanici jsou všude vojáci, kteří si snaží protáhnout nohy po dlouhých přesunech. Také rádio vyhrává primárně proukrajinské písně, ale ne staré. Nové, které zpívají pop zpěváci, metalisté, rapeři, no prakticky všichni umělci. Zajímalo by mě, jak by zněla naše kulturní scéna, kdyby třeba Ewa Farna zpívala vlastenecké písně.
Za Záporožím na nás čekal major. Usměvavý a na první pohled sympatický. Na pozice jsme jeli dobrou hodinu. Na místě na nás čekala krásná chatka, kterou můžete najít kdekoliv, třeba kolem Sázavy. Kdo by řekl, že to je štáb. Jako první jsme dostali výbornou polévku a každý, s kým jsme se potkali, nám podal ruku a poděkoval. Nikdy mě nikdo nevítal tak srdečně a s radostí. Na nic se nečekalo a hned jsme vykládali. Nosili jsme krabice do nedaleko vzdáleného altánku a rovnou je třídili. Zdravotní materiál, potraviny a poptávané věci. Největší radost byla samozřejmě z dronů. Až dětská radost, kterou projevují dětí na štědrý den, byla vidět na ostřílených vojácích. Hned druhý den je prý využili. Jakmile jsme všechno nafotili, aby bylo důkazu, že jsme vše dovezli, elektrocentrálu a zdravotnický materiál jsme opět naložili do dodávky. Zítra se pojede do nemocnice.
Prakticky bez oddychu jsme vzali nějaké sušenky, základní zásoby a nasedli do pickupu. Jedeme za tankány. Za půl hodiny jsme dorazili k blockpostu, který se vymykal všemu co jsme mohli čekat. Zastavili nás děti. Oblečené ve vestách, s dřevěnými samopaly a žádali doklady. U cesty bylo vyhloubeno několik okopů a postavená jedna budka. Major se usmál a dal jim dvě tyčinky. Hoši poděkovali a pustili nás dál, jen aby se to samé opakovalo ani ne za 100 metrů u další dětské patroly. Nejdřív byl prý jeden kluk, teď je jich tam asi šest – ale horní zátaras se se spodním prý o “poplatky” nedělí. Bylo nám vysvětleno, že rodiče nemají kam jinam jít a děti, protože z místní školy odešli učitelé do Záporoží, nemají co přes den dělat. Škola tak slouží jako místo, kde vojáci vydávají humanitární pomoc místním. Každopádně za těch skoro deset let co je válka, major prý toto nezažil. Dětská vynalézavost nezná mezí.
První co vás napadne, když vidíte tankisty, je “bože, ti jsou mladí.” Velitel tanku, 25 let, a zbytek posádky dvacet. Usměvaví a strašně slušní. Dozvěděli jsme se leccos. Důležitým poznatkem bylo, že české tanky přišly v super vybavení. Tam, kde ukrajinské tanky měly termovizory jen u velitelského tanku, u českých to měl každý. Dostali jsme kafe a bavili se o všem možném. Nejvíce vlastně o World of Tanks, který kluci hrají ve volném čase. I na frontě. Ukázali nám stroje a s pýchou, jak můžou mít jen ostřílení veteráni od Chersonu, vyprávěli, co zažili. Asi po půl hodině jsme se rozloučili a jeli zpět na štáb. Až poté jsme se dozvěděli, že kluci večer vyrazili do boje. Zase vykousli zpět trochu toho území, které patří Ukrajině.
Poté co jsme se vrátili na štáb, kde nám opět dětský blockpost povolil průjezd – nyní již bez zastavení, začali jsme se přátelit s obyvateli. Všichni byli ale na trní, stále se dívali na hodinky a čekalo se. Čekalo se na podplukovníka. Stoly byly nachystané, pití na uvítání nalito. Začali jsme tedy bez něj. Prý musel jet na důležitou oslavu narozenin. Zdá se, že lidskost, hlavně během války, je jedním z nosných pilířů ukrajinské armády.
Když přijel podplukovník, nevím co jsem měl čekat. Rozhodně ne usměvavého čtyřicátníka s šibalským pohledem. Tento večer jsme se vlastně ani nebavili o válce, byla to spíš návštěva u známých. Pro ně to byl útěk od reality k normálním tématům. O cestě, o lidech a o rozdílech mezi našimi národy. U podplukovníka jsme zjistili, že máme podobné koníčky. Je totiž vášnivý numismatik a filatelista. Ukazoval nám alba mincí i známek. Nešlo jinak a musel jsem mu věnovat půldolar (který jsem nosil pro štěstí) a Dominik mu dal stříbrný tolar (který zase nosil pro štěstí on), ten chlap je prostě skvělej. Jídlo bylo také skvělé a spát jsme šli po půlnoci. Opět jsme plnou pohostinnost neodmítli, protože jak jsem psal výše; jsme slušně vychovaní.
Den pátý
Dalo by se říci první ráno na frontě. Díky nočnímu útoku začala být ruská artilerie aktivnější a prakticky stále duněla v dáli. Nicméně, člověk to rychle přestal vnímat. Zajímavější bylo setkání s ruským bitevníkem, který nedaleko nás odpálil salvu raket a rychle odletěl. Nečekal jsem takto blízko ruské letectvo, každopádně ani ne za deset minut mu bylo odpovědí šest samostatných raketových odpalů, které mířily na jih. Večer jsme pak psali v naší analýze, že byl zasažen logistický uzel a sklady v Melitopolu pomocí HIMARS.
Jeden z cílů výpravy se týkal zařízení spolupráce s brigádním psychologem. Připravujeme totiž projekt, kdy může kdokoliv napsat dopis ukrajinskému vojákovi. Systém zvenčí bude vcelku jednoduchý. Napíše se dopis v češtině a následně bude přeložen do ukrajinštiny. Pak bude několika dalšími kroky putovat až k vojákovi, nicméně obsah bude monitorován psychologem. Nemělo by se jednat o cenzuru, ono v této fázi války je cenzura jako taková nemožná, nicméně je jasné, že můžou být i “nevhodné” dopisy. Z toho důvodu by měl mít poslední slovo brigádní psycholog. Přeci jen odpovídá za duševní zdraví skoro pěti tisíc lidí. Pokud by se projekt podařilo zdárně rozjet (přípravy již vrcholí) a byl by dále zájem, tak by se rozšířila přístupnost i na další brigády.
Jakmile mě vojenský psycholog vyslechl a vlastně i schválil náš projekt, začali jsme balit, abychom vyrazili předat zdravotnický materiál, který jsme přivezli. Cesta trvala asi hodinu a pokud jsme si mysleli předtím, že vidíme chudobu, tak teď tu byla v celé své nahotě. Vesničky, kde cesty byly sjízdné jen na papíře, husy běhající přes cestu a elektrické sloupy z minulého století. A v jedné takové vesničce byl náš cíl. Vyložili jsme zdravotnický materiál a u nedaleko zaparkované vojenské cisterny doplnili nádrž naší dodávky. Největším překvapením byla sanitka, která zde jezdí už rok. Byla to jedna z prvních, co Vasyl a jeho rodina ke 128. dovezla. Nikdo nečekal, že ještě jezdí. Vyložili jsme poblíž i generátor a přesedli opět do pickupu. Jedeme k tankům a možná se s námi i projedou.
Dorazili jsme k lesíku mezi poli a mimo několika traktorových kolejí v poli by nikdo neřekl, že tam jsou tanky. Opět nás přivítali úsměvy a podávání rukou. Tam nám také hrdě ukázali svojí kořist. Ruský tank T-80, který již měl ukrajinské barvy. Ale bílá Zetka byla vidět, když se na to člověk zaměřil. Tímto tankem se ale nejelo, protože není plně uschopněn a čeká se na díly. Ale uschopněných tanků tam bylo vícero. Na nic se tedy nečekalo a hned nás hnali k poklopům. Jsme tu přeci proto, abychom se projeli v tanku. Je pravda, že jsem na chvíli zaváhal. Videí, jak se na Ukrajině ničí tanky znenadání, jsem viděl více než dost, ale takových šancí člověk moc nemá. Svézt se v tanku, a vlastně ve válce. Až zpětně jsme zjistili, že se tento tank vrátil po dvou měsících z opravy. Byl vyřazen začátkem roku a velitel v něm padl.
Jednu věc byste měli o Dominikovi vědět. On je takový můj Zelený baret. Nevím, kde má limity, ale ten kolík umí prostě všechno. Kdybyste ho vypustili do lesa, tak vám za pár měsíců vyjde s rotou vycvičených domobranců. Proto není vůbec s podivem, jak ho všichni brali a že si mohl nejen vše osahat, ale i dokonce se v tanku projet jako řidič – po rychlé instruktáži. Vždyť duší je vlastně jeden z nich.
Cestou zpět jsme si dali kávu v opravdu krásné kavárně. Naproti byl na náměstí pomník s Migem a mimo denně aktualizovaného seznamu ruských ztrát na dveřích kavárny nic nenasvědčovalo tomu, že je prakticky přes kopec válka. Srkal jsem své kapučíno a poslouchal majora, jak vypráví o své misi v Berlíně. Nedávno totiž byl on tím, kdo jel přesvědčovat Němce o tom, že potřebují Leopardy. Ačkoliv v médiích se to bere jako velký posun (a on to i je), tak nebyl úplně nadšený s výsledkem. Leopardy totiž nebudou v plné výbavě. To je docela důležitý fakt, který se všude vynechává. Tanky jsou totiž silné díky své výbavě. Noktovizory, termovizory… tato technologie dělá rozdíly na frontě. Ne hromada železa. To že Němci vůbec ze začátku nenabízeli munici a díly, je jen podtržením faktu. No, prostě Němci.
Když jsme dorazili zpět “domů”, tak kolem štábu bylo všude rušno. Jako v mraveništi. Čekalo se na nové rozkazy a prý se budou stěhovat. Fronta se hýbe. Šli jsme tedy pod altán, odpočívali a povídali si. Nicméně ani ne za půl hodiny nebylo po nikom vidu a slechu. Podplukovník hrál Word of Tanks a ukazoval jednomu mladšímu majorovi “jak se to dělá”. Neskutečný výjev, který mi bude navždy dělat úsměv na tváři.
Večer se chystala poslední večeře s námi. Chlapi ulovili v řece nějaké jesetery, což asi ocení každý, kdo nemá jako já alergii na ryby. Ačkoliv byl večer stejně přátelský jako ten minulý, zajímal jsem se o Cherson. Jednotka tam byla prakticky v centru dění a jako “analytici” máme velké mezery, co se tam dělo. Podplukovník mi trpělivě odpovídal na mé otázky a já jsem mu za to neskonale vděčný. Vyklizení Chersonu totiž nebyla žádná gentlemanská dohoda, jak se někde tvrdí. Realita je vlastně prostá; měli obrovské ztráty a území bylo tak moc zaminované, že se nemohli celé dny hnout. Určitě o tom uděláme brzy článek. Spát jsme šli dlouho v noci.
Den šestý
Dnes jsme se probudili do relativního ticha. V dáli duní ruské dělostřelectvo. Nikde nikdo, jenom náš major. Poté jsme se dozvěděli, že vojáci se neloučí, protože to nese smůlu. Nemám tušení, kdo co musel kde dělat, ale věřím, že to ráno každý našel jakoukoliv práci, jen aby nás nezastihl. S posledním podáním ruky jsme se rozloučili a odjeli do deštivého rána.
Cesta na západ byla velmi náročná. Ačkoliv by někdo mohl kulit oči, jak probíhá ranní špička v Záporoží, díky našemu zkušenému řidiči jsme městem projeli jako nůž máslem. Plán byl, že to dáme na jeden zátah. Ne jako během cesty sem. Po patnácti hodinách cesty v kuse jsme dorazili opět ke Lvovu. Přivítání bylo opět přátelské, popili jsme, povyprávěli a zavzpomínali. Srdce a pohostinnost těchto lidí je neskutečná.
Den sedmý
Poslední ráno na Ukrajině. Za chvíli vyjíždíme směrem Slovensko. Je nutno podotknout, že jsme za celou dobu potkali jen jediné cizí auto. Dobrovolníci na Ukrajině asi došli. Jedna věc je ale jistá; vrátíme se sem a to brzo. Protože válka se nikdy nemění a tato válka bude dlouhá.
