Ruský milbloger Anatolij Nesmijan, známý pod přezdívkou El_Murid, nám nabídl zajímavý vhled do problémů ruských ozbrojených sil a vojensko-průmyslového komplexu, jež se postupně začínají projevovat v mnoha oblastech fungování pozemní armády i ostatních složek. Je třeba zmínit, že El_Murid je proruský, imperialistický a protiukrajinský blogger a veškerá jeho kritika je (podobně jako například u Girkina) výrazem frustrace z katastrofálních výkonů armády, kterou podporuje. Touto optikou je nutné nahlížet i na následující text, který jsme rozebrali a okomentovali.
„Náhlé embargo na vývoz střeliva a zásobníků pro ruční zbraně by mohlo ukazovat na počátek jejich nedostatku. Což vlastně plně koresponduje s konceptem budování armády, který započal Serďukov (ruský ministr obrany v letech 2007-2012). Předpokládalo se totiž, že ruská armáda bude fungovat jako policejní síla provádějící krátké operace v zaostalých regionech, na mírových misích proti necivilizovaným barbarům.“
Toto zapadá do teze, kterou razí např. Kamil Galejev, když tvrdí, že tuto roli mají plnit především ruské výsadkové oddíly. Podle Galejeva jsou jednotky VDV předurčeny plnit roli „vzteklého psa“, který má svou přítomností v daném regionu vykonávat úlohy vojenské policie a udržovat pořádek už jen tím, že je přítomen. Vidět to bylo před pár lety během nepokojů v Kazachstánu, kam Rusko vyslalo do hlavního města místo pořádkové policie právě své výsadkáře.
„V Sýrii to fungovalo perfektně, dokud naše armáda nevrazila do Turků, kteří jsou s námi srovnatelní. A i „Wagner“ o něco později na levém břehu Eufratu na vlastní kůži pocítil schopnosti americké válečné mašinérie. Ale proti domorodým formacím si armáda poradila, a tam, kde se jí nedařilo, jako třeba v Palmýře, tam byly nasazeny PMC, aby situaci vyřešily. Proti ISIS „Jaysh-al-Islam“ vypadala armáda samozřejmě bledě, ale kolik jich tam bylo a nakonec to americká koalice odklepla a pomohla nám.“
Jednotky ruských soukromých žoldnéřských skupin, které byly nasazeny v Sýrii, prosluly především svou krutostí. Důvod je nasnadě: pravidelná armáda by měla být v ideálním případě svázána Ženevskými úmluvami, kdežto ruští žoldáci, často rekrutováni z řad trestanců, se podobnými konvencemi neřídí. Díky tomu mají žoldácké skupiny v Sýrii výrazně vyšší úspěšnost, než ruská armáda. Je také možné, že ruské vojenské velení žoldáky vnímalo jako efektivní nástroj proti podobně krutému nepříteli.
„Pro takový formát, bavíme se o kvalitě a kvantitě, armáda vytvořená Serďukovem stačila. A pro tyto úlohy byl přetvořen i vojenský průmysl. Mimochodem toto je odpověď na otázku proč Putinovy zázračné zbraně tak snadno zdechly, vydávajíce nechutný zápach, ve fázi vývoje a experimentálních prototypů. Současný vojensko-průmyslový komplex totiž jednoduše nedokáže splnit taková očekávání. A toto Putinovi neřekli, proto bral stupidní propagační obrázky za čirou pravdu.“
Na podobný problém naráží v současnosti i západní armády. Dlouhé, vleklé boje si vyžadují permanentní zásobování ukrajinské armády a ani západní vojensko-průmyslový komplex na to nebyl připraven. Západní armády dlouho udržovaly stavy jen pro své relativně malé, plně profesionální armády a sklady se pomalu vyprazdňují. Obnova kapacit, které by ty sklady zvládly opět doplnit, se vytváří jen velmi pomalu.
„Serďukova reforma armády byla v dokonalém nesouladu s rozsahem bojů na Ukrajině. “Kyjev za tři dny” nevyšel a ruská armáda je strukturálně nepřipravena na jakýkoliv jiný scénář. Už jen z tohoto důvodu nemá smysl komentovat odborníky, kteří každou chvíli hrozí nasazením “rezerv” a doplněním armády čímsi. Není možná. A není kapacita pro výstavbu výrobních zařízení – vše bylo optimalizováno pro výše uvedené.“
Zde nejspíš dochází k záměně příčiny a následku. V nesouladu je válka se Serďukovou reformou, ne naopak. Nebudeme si nalhávat, že se armádní reforma povedla, ale ozbrojené síly RF nebyly do roku 2022 ani zdaleka připraveny, natož určeny, k bojům v rozsahu, jaký vidíme poslední rok a téměř čtyři měsíce. Ačkoliv je ruská armáda papírově velmi početná, někteří analytici upozorňují, že by mohlo jít o tabulková místa, která nejsou obsazena (např. H.I. Sutton) a že spousta míst je de facto kancelářskými pozicemi, které mají nulovou bojovou hodnotu. Proto vidíme ve válce na Ukrajině nahrazování ztrát právě rezervisty nebo často špatně vycvičenými mobilizovanými. Výhodu má Rusko do značné míry v množství, které je schopno na frontu vrhat, ale ani to není garancí výsledku, jak můžeme vidět.
„Nejde ani o to, že nic nefunguje. To je jen polovina problému. Armáda byla restrukturalizována tak hluboce, že je za daných podmínek nereformovatelná. Pokud bychom chtěli přetvořit armádu a průmysl tak, aby dostály úkolům opotřebovací války, ve kterou se původní SVO nakonec proměnila, museli bychom napřed zničit Serďukovův systém a následně vybudovat zcela novou armádu na troskách té staré.“
Domníváme se, že armáda hluboko restrukturalizová nebyla vůbec. Změna z divizního “masového” systému SSSR na taktické praporní skupiny (nechvalně proslulé BTG) prokazatelně nefungovala kvůli zkostnatělému velení armády. Serďukovovy reformy narazily na ignoraci ze strany ruského generálního štábu, který mu házel klacky pod nohy. Protože byl ministr obrany “civil”, tak jej nakonec nechali jen dělat papíry. Po něm nastoupivší Šojgu, rovněž nevoják, do fungování armády významně nezasahoval a všichni se pouze tvářili, že vše funguje jak má. Nekompetenci velení pak ilustruje právě návrat zpět ke “starému dobrému” diviznímu systému. Ruská armáda, která prošla poloviční reformou se tak vrací zpět a vzniká z ní chaotický kočkopes.
„Což je samozřejmě nemožné. Za prvé na to nemáme zdroje. Za druhé, slušně řečeno, současné vedení a jeho vůdce nejsou zrovna ti, co by dokázali vybudovat cokoliv. To je rodinný podnik. Jen PR manager bez kvalifikace. Papírový Reichstag, vojenské přehlídky, chrám führerovy čepice – to je jeho. To ostatní – to kolem něj jen prochází, je to mimo jeho úroveň.“
Zde s Nesmijanem nelze než souhlasit. Že je na tom ruská armáda špatně, bylo vidět už během ukrajinské charkovské protiofenzívy, kdy během několika dnů fakticky ztratila území, které měsíce dobývala.
„Bylo by extrémně naivní počítat s tím, že tato osoba, a lidi okolo ní, budou schopny vyřešit tuto netriviální úlohu. To není vůči nim nějaká zloba, jen konstatování. Serďukov alespoň prodával nábytek, viděl výrobu. Ale tihle – pečlivě vybraný výkvět Komsomolu – ti nejhorší příslušníci Leninovy mládeže, umí jen žvatlat.“
I když může být člověk mimořádně nadaný od přírody, je třeba připomenout, že ruské ministerstvo obrany stále vede Sergej Šojgu. Syn tuvinského komunistického pohlavára a vystudovaný stavební inženýr, který byl pár měsíců gubernátorem Moskevské oblasti, než byl „vykopnut“ do funkce ministra obrany. Je možné, že se Putin spoléhal na fakt, že Šojgu není etnický Rus, od čehož si možná sliboval zvýšení počtu minorit v ruské armádě. Dnešní stav na Ukrajině totiž do jisté míry koreluje s vysokými počty mrtvých příslušníků chudých menšinových národů, které Rusko „zdědilo“ po rozpadu SSSR. Naopak v jiných odvětvích se do vedoucích pozic dostávají protežované osoby, aniž by měly náležité vzdělání, zkušenosti nebo alespoň správné vlastnosti. Nepotismus a klientelismus se neslučují s vedením války proti zbytku světa.
„Hlad po nábojích je tudíž naprosté dno. Konec. Totální degradace vojensko-průmyslového komplexu a armády. Proces zničení v nejčistší podobě, který již započal. Výroba munice stojí na samém začátku čtvrté technologické vlny a pokud jsou s ní problémy, tak jsme již sklouzli pod úroveň průmyslových společností. Co je dál? Rukodílny a řemeslná výroba.“
My jen doplníme, že zákaz vývozu střeliva a zásobníků, který je součástí „zvláštních opatření na ochranu národních zájmů“ bude platný do konce letošního roku. Oficiálně se jedná o „logickou reakci na nepřátelské jednání ze strany Západu“, která postihne zejména civilní trh se střelivem pro sovětské a ruské zbraně. Nikdo však nevěří, že tento prezidentský dekret byl vydán za účelem potrestání střeleckých komunit v Evropě a USA.
