Žoldácká skupina Wagner je dnes de facto armádním sborem s integrovanými podpůrnými jednotkami – dělostřelectvem, tanky a dokonce i vlastní leteckou podporou. Struktura charakteristická nynějšímu působení Wagnerovců se formuje od roku 2018 a obsahuje pět důležitých částí: ředitelství, operační velení a zabezpečení, zpravodajské a speciální operace, bojové podjednotky a takzvané “Centrum”, které obstarává výcvik a bezpečnost.
Wagnerovci své lidi nerozdělují podle hodností, ale podle tříd, které určují jejich specializaci, kompetence a dovednosti. Těchto tříd je pět, kdy první třída je nejvyšší stupeň odbornosti a pátá ta nejnižší. Povýšení je možné pouze v případě, že člen “orchestru” prokáže svou užitečnost při testech v „Centru“ nebo při bojových operacích. O samotném postupu mezi třídami rozhoduje velitel formace, možná trochu překvapivě, se souhlasem svých podřízených. U Wagnerovců se totiž „veteráni“ (specialisté první až třetí třídy) těší velké prestiži a ovlivňují mnohá rozhodnutí. Jedním z projevů úcty k „veteránům“ je tzv. „moudrost úlu“, což je u Wagnerovců princip účasti celé skupiny na rozhodování, i když konečné rozhodnutí vždy zůstává na veliteli. Tento systém eliminuje slabé velitele a je klíčem k efektivitě „veteránských“ jednotek.
Tato metoda vedení byla u “orchestru” zavedena po roce 2020 a je velice brutálně prosazována. Zkušenosti ruských žoldáků v Sýrii daly základ pro roli specialistů páté třídy. Kandidáti, či jinak „bojové zdroje“, se zde rekrutovali obvykle z místního obyvatelstva a po krátkém výcviku z nich byly utvořeny útočné roty, které plnily nejtěžší bojové úkoly. Roli “postradatelných cizinců” na Ukrajině zatím plní vězni naverbovaní v ruských věznicích. Dobu nejtěžších bojů o Bachmut lze nazvat vrcholem aktivit Wagnerovců. Skupině se podařilo rozrůst na přibližně 50.000 mužů, při zachování zkušeností z předchozích bojů. Udržet zkušenosti a odbornosti se Wagnerovcům podařilo i při jejich těžkých ztrátách díky budování „veteránských“ podjednotek a podpůrných oddílů. Zjednodušeně se dá říci, že na bojišti sice zemřelo velké množství Wagnerovců, ale ztráty veteránů a specialistů byly relativně malé.
Hlavním taktickým uskupením “orchestru” jsou plukovní taktické skupiny. Jejich jádrem jsou „veteráni“ a hlavní bojovou silou jsou útočné prapory tvořené postradatelnými specialisty páté třídy. Jsou to oni, kdo provádí operace v hlavním směru útoku. Součástí tohoto uskupení jsou rotní taktické skupiny, které řídí velitel nadřazeného uskupení. S touto taktikou přišli Wagnerovci právě v Sýrii, kde jim umožňovala vést boj flexibilně při zachování komunikace a přímé palebné podpory nadřízeného uskupení. S využitím zkušeností ze Sýrie a Afriky poté rozšířil “orchestr” své útočné podjednotky na velikost praporu. Členové těchto uskupení mají nižší bojovou hodnotu než „veteráni“ a jsou masově využíváni k přepadávání obranných pozic. Tato struktura umožňuje kombinaci prakticky neustávajících útoků a silné a přesné palby podpůrných zbraní přímo na nepřátelské opevnění. To dělá z Wagnerovců velmi efektivní bojovou skupinu, protože neustálý tlak váže obránce a útočníci mohou vyčlenit rezervy pro útok na nejslabší místo obrany. Útok tedy probíhá tak, že je na určený cíl útoku nasměrováno několik útočných skupin, které postupují většinou za denního světla.
Jejich hlavním úkolem je se skrytě přiblížit k obranné linii a proniknout do ní. Ukrajinské pozice jsou před útokem „připravovány“ těžkým dělostřelectvem a poté útočí živá síla za přímé podpory minometů a automatických granátometů, jejichž palba je korigována s použitím dronů. Pokud však terén umožňuje přiblížit se útočné skupině na blízkou vzdálenost, nebo útok probíhá za mlhy, jsou útočné skupiny vysílány do boje i bez dělostřelecké přípravy. Velení Wagnerovců se snaží vyvíjet tlak na vybrané směry permanentně, proto mají útoky vlastně charakter neustálého průzkumu bojem. První útok má za cíl identifikovat ukrajinské obranné pozice a často je tak následné ostřelování pozic po odraženém útoku prováděno masivněji než dělostřelecká příprava před prvním útokem. A pak se připravuje nový útok. To umožňuje soustředit síly tam, kde mají ukrajinské jednotky slabší pozice, méně prostředků k obraně, nebo na místech, kde Ukrajinci ustoupili. To Wagnerovcům umožňuje prokousat se krok za krokem obranou, klidně pouhých sto metrů za týden. Tato taktika kromě pomalého postupu produkuje velké množství ztrát na živé síle žoldáků. Těžké ztráty útočných skupin však příliš nesnižují bojovou účinnost jednotek, protože velitelé, zpravodajci, veteráni a jiní specialisté se buďto neúčastní samotných bojových akcí, nebo jsou do boje v případě veteránů třetí až první třídy posíláni až po té, co jsou obránci oslabeni a jejich ztráty jsou tak minimální.
Systém doplňování ztrát umožňuje Wagnerovcům dlouhodobé útočné bojové operace. Tento inovativní přístup k boji skupině umožňuje udržovat tlak na obránce a zároveň doplňovat ztráty a poskytovat zkušené specialisty. Samotný systém velení jednotek produkuje na ruské poměry poměrně samostatné a iniciativní velitele, kteří většinou berou ohled na názor svých “veteránů”. Celé schéma vede k inovativnímu přístupu k boji a Wagnerovci jsou tak ideální pro útočné operace v urbanizovaných oblastech, kde ztrácí výhoda manévrování i těžké techniky význam. Ve městě se počítá flexibilita, výcvik a koordinace pěchotních jednotek podporovaných průzkumem a palebnou podporou dostupnou v každé fázi boje. V době, kdy Wagnerovci převzali odpovědnost za útočné operace ve směru na Bachmut zde zapojili do boje až patnáct praporních taktických skupin (BTG).
