Ruský prezident-diktátor Vladimir Putin
Vojenská vozidla v tak žalostném stavu, že neujedou ani 20 kilometrů v kuse. Důstojníci tak z formy, že se musí utratit 80 milionů rublů na nové uniformy. Píše se rok 2008 a ruská armáda vstupuje do sousední Gruzie. Samozřejmě, že kolos ruské armády malou kavkazskou zemi porazí ani ne za dva týdny. Přesto do očí bijící nedostatky už není možné nadále tolerovat a z Kremlu přichází vskutku jednoduchý příkaz – vybudujte štíhlejší, flexibilnější, modernější a hlavně profesionálnější armádu.
Výsledky čtrnácti let reorganizování ruského vojska vidíme dnes každý den, už téměř tři měsíce. Naprostá většina vojenských expertů, laiků ale i lidí, kteří se o válku nikdy nezajímali je šokována výkony ruských vojáků. A to do takové míry, že se začíná nahlas mluvit o možnosti vojenské porážky Putinova režimu. Navzdory relativnímu úspěchu na jihovýchodě Ukrajiny, invazní armáda utrpěla debakl u Kyjeva a v současné době kompletně vyklízí prostor okolo druhého největšího města Charkova. Blesková válka nevyšla. Původní plán obsadit celou zemi v řádu hodin, maximálně dní fatálně selhal. Chlouba Černomořské flotily, raketový křižník Moskva leží na dně moře, letectvu se ani na moment nepodařilo ovládnout ukrajinské nebe a armáda odepsala tisíce strojů i vojáků.
Ale proč? Vždyť se mělo jednat o druhou nejsilnější armádu na světě! Může za to zkostnatělost sovětského způsobu myšlení? Dá se to vše svést na skandálně neflexibilní velení, neuvěřitelnou korupci při rozdělování financí, utajování skutečných ztrát na technice i životech, které je celé zahaleno dokola opakovanou mantrou : VŠE JDE PODLE PLÁNU? V krátkosti – ano. Už během loňského vševojskového cvičení jsme si totiž měli všimnout, že v ruské armádě něco nehraje. Ministerstvo obrany RF tehdy prezentovalo schopnosti vojska koordinovat nasazení více než dvousettisíc vojáků z různých složek během fiktivní konfrontace s NATO. Zástupce ministra obrany k tomu zahraničním reportérům tehdy chvástavě prohlásil, že „rychlost nasazení naší armády donutí vystřízlivět jakéhokoliv protivníka.“
Avšak celé představení se řídilo pevně daným harmonogramem a jelo podle pečlivě zpracovaného scénáře. Dokonce zde nebyla ani žádná protistrana (OPFOR), se kterou by se síla Ruska utkala. Jednotky na celou tuto šarádu trénovaly měsíce předtím a každá jednotlivá fáze měla jasně určený čas začátku a konce. Někteří analytici také hovoří o tom, že se válečných her účastnilo asi o polovinu méně personálu než původně mělo. Kamil Galejev, nezávislý ruský analytik k tomu říká: „Je to v podstatě pořád Rudá armáda. Reformy samozřejmě něco zlepšily, ale jak už to v Rusku bývá, nedotáhli to ani do půlky.“ A William Alberque, vojenský expert z analytické platformy IISS, k tomu dodává: „Když je celé cvičení naplánováno a pak jen odehráno, nikdo není otestován ze schopnosti na bojišti přemýšlet.“
Po zkušenostech z Gruzie chtěl Kreml hodit přes palubu celé to zatuchlé, post-komunistické centrální velení, které se chvástalo, že umí během okamžiku postavit armádu o čtyřech miliónech mužů. O to ale už politici ani daňoví poplatníci dávno nestáli. Místo toho se mělo vojsko přiblížit malým armádám „počítačového věku“ na Západě. Vyšší zodpovědnost i možnosti pro rozhodování polních velitelů, dokonale secvičené profesionální jednotky s moderním vybavením a účinnými zbraněmi. Jak prosté, stačí zalévat penězi. Bohužel pro Putina, a tehdejšího zastupujícího prezidenta Medveděva, celá vize narazila na nepřekonatelný problém – ruskou náturu. Zpohodlnělá generalita jednoduše dál preferovala starý model koncentrované síly masivních zástupů pěchoty, záplav tanků a tisícihlavňového dělostřelectva. Alespoň ve svých představách.
Dalším faktorem, který trápí Rusko už zhruba od 70. let, a po rozpadu SSSR nabral znepokojující rozměr, je stále se snižující porodnost. Jak je to možné, když je Rusko šesté nejlepší na světě podle manipulátory oblíbeného ukazatele parity kupní síly vůči HDP? Jednoduše proto, že svůj PPP fiktivně zvyšuje gigantickým vývozem základních surovin, ale obyvatelstvo často stále žije v podmínkách, ve kterých bychom my nevydrželi ani měsíc. Výnosy z drancování ruského přírodního bohatství končí v rukách hrstky nesmyslně bohatých oligarchů, zatímco podle průzkumů kolem 30 milionů Rusů nemá přístup ke splachovacímu záchodu. Výsledkem takové obecné sociální nejistoty pak je, že armáda má jen relativně malý zdroj lidské síly. To společně s nízkými platy vojáků, tradicí brutální šikany, a s ní spojeným fenoménem vyhýbání se službě, ještě více znemožňuje dosažení náborových cílů. Všeobecná korupce pak mrzačí sebelepší úsilí s tím něco dělat. Armádní kultura se prostě tvrdohlavě odmítá změnit.
Není divu, že se v takové atmosféře nakonec prvotní nadšení pro změnu vytratilo. Vojsko zůstalo někde v půlce přerodu, jako kočkopes mezi masovou armádou branců a menšími flexibilními silami profesionálů. I tak by ale Rusko bylo moc rádo, kdyby svět vnímal jeho armádu tak, jak vypadá na každoroční přehlídce na Rudém náměstí v Moskvě. Jako dobře promazaný stroj, plný osvalených jinochů, pochodujících jako jeden muž a chřestící zbraněmi. „Jenže armáda je v Rusku používaná právě hlavně jako nástroj propagandy“, připomíná Gleb Irisov, bývalý důstojník letectva a analytik ruské státní agentury TASS, který odešel z Ruska po vpádu na Ukrajinu.
Co bude dál? Byť se spekuluje o tajném povolávání mužů s vojenskými zkušenostmi, prezident Putin zatím nevyhlásil všeobecnou mobilizaci. A je otázkou jestli by to vůbec bylo možné. Infrastruktura pro masové cvičení populace v Rusku už totiž víceméně neexistuje. Uvážíme-li tedy, že pozemní síly Ruské federace tvoří odhadem 280-350 tisíc mužů z celkových asi 900 tisíc v ozbrojených silách, zdá se že většina vojáků už musí být na ukrajinském válčišti. To ale není vše. Všeobecná prohnilost celého systému vysává veškeré zdroje pro osobní prospěch lidí, kteří mají jakoukoliv možnost se na něm obohatit. Údajně dokonce existují nepsaná pravidla, kolik kdo může ukrást. Bývalý šéf finské rozvědky a současný poradce vlády, generálmajor Harri Ohra-Aho tvrdí, že „každý, kdo má možnost, si z přidělených fondů ukrojí tolik, kolik si myslí, že je akorát k jeho postavení.“ Přesto anebo právě proto, že je korupce tak všudypřítomná, jen nemnoho velkých případů defraudace se dostane k soudu.
Ale ne jen velké, státem zadané, vojensko-průmyslové zakázky jsou lákadlem. Zdá se, že se krade úplně všechno a všude. Jsou známy případy, kdy velitelé útvarů fixlovali počty uskutečněných cvičení, vystřílené munice i spotřebovaných pohonných hmot. Ušetřené peníze si pak strčili do svých kapes. I to je zřejmě důvodem nedostatků v základních vojenských návycích ruských vojáků, jako je taktika, střelba nebo navigace. Irisov k tomu doplňuje: „Míra prolhanosti je v ruské armádě nepředstavitelná. A protože se každý honí jen za svým obohacením, tak i kvalita toho, co se nakonec k vojákům dostane je logicky špatná.“ Na taktické úrovni se to projevuje například neschopností protivzdušných systémů vypořádat se s malými drony, nové automobily jsou často na odpis už po pár letech a na údajně špičkových letadlech se rozpadají některé v Rusku vyrobené prvky při dosažení nadzvukové rychlosti. Během invaze na Ukrajinu se pak objevily další stránky celého šlendriánu – nekvalitní pneumatiky, vysílačky z tržnice, turistické navigace v letadlech, nařezané špalíčky místo plastických trhavin nebo třeba kus kartonu tam, kde má být balistická ochrana v neprůstřelné vestě.
Na závěr je třeba zdůraznit, že v dobách, kdy západní země horko-těžko dosahovaly výdajů na armádu do 2% HDP, Rusko více než deset let investovalo přes 3,5%. A to hovoříme jen o oficiálních údajích. Není pochyb, že bez těchto doslova stovek miliard dolarů by Ruská armáda nebyla schopna ani zdaleka dosáhnout svých územních zisků na Ukrajině. Avšak zároveň si lze jen těžko představit, kam by došla, kdyby se, byť jen omezeně prosadily hlasy ruské opozice, která chtěla proti tomuto zkorumpovanému molochu bojovat.
