Pluk Azov někdy na začátku bojů s proruskými separatisty
Kontroverzní jednotka ukrajinské Národní gardy se základnou v Mariupolu budí vášně již od svého založení. Původně dobrovolnický útvar, jehož kořeny můžeme hledat v bojůvkách fotbalových chuligánů se zapojil do konfliktu na Ukrajině již v roce 2014. Prvních potyček se zúčastnil v Charkově a okolí. Později byl přesunut do zuřivých bojů okolo přístavního města Mariupolu na březích Azovského moře. Právě podle něj přijal své současné jméno. V tomto velmi žádaném článku se pokusíme zmapovat jeho historii do vypuknutí letošní války s Ruskem a doufáme, že se nám podaří odpovědět na většinu nejasností a mystifikací.
Na úplném začátku byla skupina ultras fotbalového klubu FC Metalist Charkiv, která si říkala Sekt 82. Po vypuknutí násilností a aktivizaci separatistů v únoru 2014 se tito výtržníci zapojili do pouličních bojů s proruskými elementy ve městě a okolí. Během nepokojů se jim podařilo obsadit budovu regionální správy Charkovské oblasti a následně z nich byla z nouze vytvořena jednotka „sebeobrany“ pod formálním označením „Hlídková policie pro zvláštní účely – Východní sbor“. V té době si skupina díky svému černému oblečení ve stylu black bloc u ukrajinských médií vysloužila přezdívku „Muži v černém“ nebo také „Černý sbor“. To bylo v očividném kontrastu s neoznačenými ruskými vojáky „na dovolené“, kterým se tehdy říkalo „zelení mužíčci“.
Jak už jsme naznačili v dřívějším článku o policejní skupině Alfa, ukrajinské ozbrojené síly od rozpadu SSSR trpěly silným podfinancováním, korupcí a nízkou morálkou. Není tedy divu, že na počátku donbaského konfliktu utrpělo vojsko celou řadu porážek a muselo ustoupit lépe vybavené a odhodlanější síle separatistů, podporovaných ruskou armádou. I z tohoto důvodu museli ukrajinské elity zavřít obě oči a spolehnout se na všelijaké polovojenské skupiny se sporným nebo dokonce otevřeně neonacistickým pozadím. Je nutné brát v úvahu, že tyto skupiny měly mnohdy větší vůli bojovat, než pravidelná armáda. Využití vyhroceného nacionalistického cítění těchto dobrovolníků se pak v tu chvíli přirozeně jevilo jako ideální motivace pro obranu vlasti a národa.
Celkově mimo složky armády vzniklo přes 100 dobrovolnických praporů, které byly organizovány buď ministerstvem obrany nebo vnitra. „Dobrovolnické bataliony“, jak se jim říkalo, měly už tehdy vazby na různé politické strany a hnutí. A není třeba skrývat, že se jednalo zejména o ty ultranacionalistické, které se prodraly do vyšší politiky během protiruské euforie po Euromajdanu. Pro ilustraci jmenujme ještě některé další paramilitantní uskupení jako například Síčský batalion (dnes 4. rota praporu kyjevské speciální policie) zformovaný pod patronátem strany Svoboda nebo Ukrajinský dobrovolnický sbor, který je dosud pod kontrolou nacionalistického Pravého sektoru a nepodléhá ani Obraně ani Vnitru (jednotka v současnosti bojovala na východním křídle obrany hlavního města, zejména v okolí Černihivu a Nižinském okrese jižněji).
Když byla v květnu 2014 charkovská sebeobrana rozpuštěna, z jejího personálu v souladu s nařízením Ministerstva vnitra vznikl “Prapor Azov”. Jednotka, které se v Berďansku dostalo výcviku od veteránů gruzínských ozbrojených sil byla zpočátku financována zejména soukromými subjekty. Hlavním investorem však tehdy byl ukrajinský multimiliardář židovského původu, bankovní oligarcha Ihor Kolomojskij. Pro zajímavost uveďme, že populistická, „pravicově-radikální“ a neonacistická hnutí v Evropě, včetně těch českých, tuto skutečnost považovala za „zradu“ a mnozí se od Azovu již tehdy odvrátili a začali podporovat Rusko; s ohledem na současný vývoj v těchto organizacích si dovolujeme tvrdit, že byly nebo se časem dostaly na výplatní pásku Kremlu a začaly sloužit jako nástroj jeho tajných služeb. Politickou ochrannou ruku nad Azovem v této době držel například Oleh Ljaško, člen Parlamentu Ukrajiny za pravicově-populistickou Radikální stranu, oligaracha a bývalá hlava Doněcké oblasti Serhij Taruta a nebo tehdejší ministr vnitra Arsen Avakov.
Je nespornou pravdou, že na počátku tvrdé jádro jednotky tvořili lidé, které bychom mohli označit za ultranacionalisty nebo neonacisty. Například vůdce původní domobranné jednotky, Volodymyr Špara, byl mimo jiné šéfem buňky organizace Ukrajinských patriotů v Kyjevské oblasti. Právě z tohoto extremistického hnutí pocházelo množství nových členů útvaru. Zároveň jednotka přilákala desítky různých radikálů – zejména z Ruska, Skandinávie, ale také z Itálie. Už o rok později nicméně mluvčí praporu uváděl, že v jeho řadách může být maximálně 10-20% neonacistů. Podle něj se ale jednalo o jejich osobní názory, který nemají vliv na fungování jednotky. „Pomýlená mládež“, jak je označil, se však často netajila svými tetováními s nacistickou tématikou, a to ani před zahraničními reportéry, kteří si takovou senzaci samozřejmě nechali pro sebe. V tomto období bylo fenoménem i „zdobení“ uniforem podobnými symboly, což veřejnému vnímání Azovu jistě nepomohlo a spíš jen hnalo vodu na mlýn ruské propagandě, která fotografiemi z této doby pravidelně ospravedlňuje své jednání dodnes.
Co se týká obligátně předhazované symboliky, tak je nutné říct, že zpočátku rozhodně nebyla v rozporu s extremistickým pozadím jeho členů. Dobré pověsti jistě nepřispěl fakt, že si do svého znaku Azov vybral tzv. vlčí hák a černé slunce, které jsou často spojované s nacistickým okultismem a jednotkami Waffen SS i Wehrmachtu. Nicméně v roce 2015, když došlo k začlenění Azovu pod ukrajinskou Národní gardu, byl znak pozměněn. Došlo k odstranění černého slunce a vlčí hák byl nakloněn o 45 stupňů. Podle Ukrajinců má symbol ve skutečnosti představovat iniciály slov “Idea Nacii” – tedy “národní myšlenka”. Většina obyvatelstva jej pak podle průzkumu z roku 2022 nepovažuje za nacistický a mnoho komentátorů tvrdí, že se jednotka již úspěšně depolitizovala.
Zkoušku ohněm zažila jednotka v bojích o Mariupol v létě 2014. Společně se sesterskou jednotkou Dnipro-1 se jim během protiofenzívy podařilo vytlačit separatisty z klíčových vládních budov i opevněných pozic. Při této operaci byli ztraceni dva muži. Následně bylo město určeno za jejich novou základnu. Prapor měl v této době sílu kolem 400 mužů, jejich žold činil v přepočtu asi deset tisíc korun měsíčně. V první polovině srpna 2014 se pak část praporu zapojila do operace, při které se podařilo obsadit město Marinka v Doněcké oblasti. Ukrajinské jednotky následně vstoupily na předměstí Doněcku, kde docházelo k zuřivým bitvám se separatisty.
V srpnu se Azov také zapojil do bitvy o Ilovajsk, ale za své podprůměrné výkony si vysloužil kritiku spolubojovníků i komise ukrajinského parlamentu. I když byl útok na město úspěšný, Azovu bylo vyčítáno, že přišel na bojiště pozdě, v malém počtu, nedokázal pokrýt svěřená křídla a navíc během prvotního útoku utrpěl velké ztráty. V druhé polovině měsíce byl proto přesunut zpět do Mariupolu, kde byl hlášen pohyb nepřátelských sil a panovala obava, že se povstalci opět pokusí město ovládnout. Mezitím separatisté s podporou ruské armády, která překročila hranice, Ilovajsk obklíčili. Po několika dnech v obklíčení ruský prezident souhlasil s vytvořením koridoru, kterým by Ukrajinci město opustili. Záhy se velitelé obou stran domluvili, že obklíčení vojáci z města ustoupí výměnou za záruku bezpečného odchodu. Dohoda ale nebyla z ruské strany dodržena, došlo palbě na ustupující kolony a zahynulo mnoho ukrajinských bojovníků. Rusové tvrdili, že Ukrajinci nedodrželi podmínky příměří a zahájili palbu, což je ale vskutku nešťastná náhoda, neboť se to ruské armádě z nějakého důvodu přihodilo i v Gruzii, Čečně a v Sýrii.
Koncem srpna utrpěly ozbrojené síly Ukrajiny, včetně Azovu, další porážku, a to severně od Mariupolu u města Novoazovsk. Je třeba připomenout, že navzdory ruským prohlášením, že se jejich vojáci bojů na Ukrajině neúčastní, pozorovatelé NATO hlásili, že je v zemi nejméně 1000 ruských ozbrojenců vybavených i těžkou technikou. Síly separatistů byly prokazatelně podpořeny ruskými tanky i dělostřelectvem a Ukrajinci se po krátké bitvě stáhli do Mariupolu, kde začali budovat silné opevnění. Po pádu Novoazovsku se separatisté začali chystat k útoku na samotný Mariupol. Bitva vypukla na začátku září a povstalcům se podařilo postoupit na pět kilometrů od města. Během nočního protiútoku ukrajinské armády a dobrovolnických praporů, ale byly jejich jednotky zahnány na ústup. V této době prapor disponoval 500 bojovníky.
V průběhu září vyvinulo ministerstvo vnitra snahu o zkrocení nezávislých dobrovolnických batalionů a jejich začlenění do struktury ozbrojených sil Ukrajiny. Azov byl povýšen na pluk a začleněn do ukrajinské Národní gardy pod označením „Vojenská jednotka 3057 – Oddělení zvláštních operací Azov“. Podle prvního velitele, Andreje Biletského, začali vojáci pobírat žold ve výši asi 12000 korun. Od této chvíle byly jednotce dodávány i těžké zbraně od ukrajinské armády. Zároveň došlo k odlivu nejexponovanějších radikálů a útvar se začal profesionalizovat. V tuto chvíli se začala psát nová historie praporu, dovolíme si tvrdit, že s čistým štítem.
Na začátku roku 2015 byl Mariupol bombardován raketomety separatistů. Během útoků zemřeli tři desítky civilistů a více než stovka byla zraněna. Během dalšího ostřelování pak zahynuli dva členové Azovu východně od města. Místo, odkud údery přicházely, bylo lokalizováno v oblasti vesnice Širokyne, vzdálené asi 11 kilometrů. V osadě byla hlášena zvýšená aktivita nepřátel, která vyvolala obavy z další ofenzivy proti mariupolské obraně. Z toho důvodu byla připravena rychlá akce. Jednotky Azovu měly vést překvapivý útok proti vesnici s cílem vytlačit separatisty k Novoazovsku a vytvořit tím nárazníkovou zónu, která by bránila ostřelování města. Útok byl podpořen ukrajinskou armádou a letectvem a také praporem Národní gardy “Donbas”, “Dobrovolnickým sborem” Pravého sektoru a praporem proukrajinských Čečenců z jednotky “Šejk Mansúr”.
Po proražení linií nepřátel se Azovu podařilo z chodu dobýt Širokyne, Pavlopil a Kominternove. Během postupu k Novoazovsku však byli Ukrajinci zastaveni u Sachanky, kde se dostali pod palbu těžkého dělostřelectva. Následně povstalci zahájili vlastní protiofenzívu a zahnali Ukrajince zpět k Širokyne. Azov v této bitvě utrpěl velké ztráty.
Mezitím bylo vyhlášeno příměří podle Minských dohod (Minsk II.). Oblast ve které se nacházel Azov byla součástí demilitarizované zóny, avšak separatisté na vyhlášené příměří nebrali ohled. Ve sporném území tak docházelo k zuřivým bojům a Širokyne bylo během následujících týdnů prakticky srovnáno se zemí. Kolem města obě strany vybudovaly důmyslné systémy zákopů a navzájem se ostřelovaly dělostřelectvem. Ukrajinci i povstalci podnikali pravidelné výpady a frontová linie se přelévala z jedné strany na druhou. V létě pak velitel separatistů náhle nařídil stažení svých jednotek z místa jako “akt dobré vůle”, kterým se mělo stvrdit vyhlášené příměří. Podle Ukrajinců však šlo o znouzectnost, neboť proruští povstalci už si nemohli dovolit další ztráty.
Až do invaze z 24. února 2022 pak byl pluk až na pár výjimek více méně mimo frontovou linii. Místo toho byl ale pod neustálým útokem ruské propagandy, která využívala jeho minulosti pro podporu svého narativu o tom, že ukrajinská armáda i vláda (Ruskem neuznaný “režim”) je tvořena nacisty nebo nad ní mají nacisté kontrolu. Izabela Tabarovská, ruská odbornice z platformy amerického Mezinárodního centra Woodrowa Wilsona, k tomu připomíná: “Intenzivní kampaň démonizace našla jistou odezvu u tvrdého jádra Putinových příznivců, protože za druhé světové války se vytvořil jakýsi kult vítězství nad nacismem. Ten je dnes nedílnou součástí ruské národní identity.” Nafukování vlivu (neo)nacistů na vládě Ukrajiny pak sehrálo klíčovou roli v ospravedlnění útoku, který ji měl dle slov představitelů Ruské federace demilitarizovat a “denacifikovat”. Výše uvedená fakta nicméně dokazují, že Azov z roku 2014 s tím současným už sdílí pouze jméno.
