Italská vojenská historie v období druhé světové války není českému čtenáři příliš známá. Je to bez větších pochybností dáno tím, že historici, ať už naši nebo zahraniční, o toto bojiště neprojevovali příliš velký zájem. Hlavním faktorem, který způsobil takový nezájem nepochybně je, že Itálie nedosahovala velkolepých vítězství, jako tomu bylo v případě ostatních válčících mocností. Autorsky se tak může účast Italského království v největším konfliktu dějin zdát marginální až zanedbatelná. Přesto, při bližším pohledu zjistíme, že italský voják uměl projevit obdivuhodnou chrabrost, pustit se do velice nebezpečných operací a dokonce pro sebe urvat kousek té vojenské slávy.
V noci z 18. na 19. prosince 1941 dosáhla Itálie pravděpodobně svého největšího úspěchu ve válce. Impressa di Alessandria, neboli Nájezd na Alexandrii je jedním z nejodvážnějších podniků do kterých se Italové pustili. Ambiciózní akce měla potenciál změnit vývoj války, přinejmenším na středomořském bojišti.
Operace, italským námořním velením pojmenovaná G.A.3, měla být provedena žabími muži ze zvláštní jednotky Královského námořnictva Xª Flottiglia MAS (10. flotila torpédových člunů), zvané též Decima MAS. Nájezd měl být proveden za použití řiditelných torpéd SLC (pomalu plující torpédo) s oddělitelnými hlavicemi, které se pak měly použít jako přísavné miny.
*Decima pro plnění svých úkolů využívala velmi nekonvenčních způsobů. Mezi ty nejdůmyslnější patřily motorové čluny naložené výbušninami, speciální „přísavné“ miny, které vybuchly až když byla nepřátelská loď v pohybu a nebo právě řiditelná torpéda. Ta měli na starost „žabí muži“, oficiálně nazývaní ‚operátoři Gamma’*
Původ této jednotky lze hledat už v první světové válce, kdy italští žabí muži s řízeným torpédem ‚Mignatta‘ pronikly obranou přístavu v Pule a přísavnými minami potopili rakousko-uherskou válečnou loď Viribus Unitis a nákladní loď Wien.*
Operace byla zahájena 3. prosince, když kapitán ponorky Scirè, a pozdější velitel Decimy, Junio Valerio Borghese, vyplul z přístavu v La Spezia. Jeho ponorka, nesoucí na speciálně upravené palubě tři SLC ve voděvzdorných schránkách, dorazila k řeckému ostrovu Leros po šesti dnech plavby. Muži z Gammy dorazili o pár dní později letecky, protože dlouhé plavby ponorkou měly neblahý vliv na fyzickou, ale hlavně psychickou kondici námořníků. Luigi Durand De La Penne a Emilio Bianchi dostali na starost SLC 221, Antonio Marceglia a Spartaco Schergat SLC 222 a konečně Vincenzo Martellotta a Mario Marino SLC 223.
Na další plavbu se vydala Scirè čtrnáctého prosince a po dalších čtyřech dnech na moři ponorka zhasla své motory přibližně 1,3 námořní míle od alexandrijského přístavu.
Asi ve třičtvrtě na devět večer žabí muži opustili ponorku speciální přechodovou komorou a se svými SLC se vydali směrem k přístavu. Během rozruchu, který způsobilo několik proplouvajících torpédoborců nepřítele se jim podařilo asi v jednu hodinu v noci nepozorovaně proklouznout mezi kotvící lodě. Uvnitř se námořníci rozdělili a každý tým se vydal za svým cílem. Jen dodáme, že v přístavu se nacházela i část internované francouzské flotily s bitevní lodí Lorraine. Poražení Francouzi nebyli zrovna nadšení ze způsobu, jak se k nim bývalý spojenec zachoval. Taková vzájemná nevraživost později posloužila k rozšíření fámy, že Francouzi o útoku věděli nebo, že snad dokonce Italům pomáhali.
SLC 221 řízené De La Pennem a Bianchim zamířilo přímo k bitevní lodi Valiant, ale jejich stroj se asi 50 metrů od lodi kvůli poruše potopil. Oba muži se snažili torpédo z hloubky 17 metrů vyprostit a dotáhnout pod cílovou loď, avšak Bianchi začal omdlívat vlivem závady na dýchacím přístroji. Aby neohrozil výsledek akce, na půl v bezvědomí doplaval k nejbližší bóji, kde se skryl před hlídkami nepřítele. Osamocený De La Penne, kterému se navíc v ledové vodě protrhl skafandr, tak musel SLC táhnout po dně sám. Aby snížil riziko odhalení musel synchronizovat tahy s hlukem čerpadel na lodi.
Když po asi 40 minutách dostal SLC pod kýl bitevní lodi, nastavil časovač na hlavici, kterou připevnil asi 4 metry od kormidla. Následně se vynořil a vydal za Bianchim, v ten moment byl zpozorován a po několika výstražných výstřelech byli oba zajati a převezeni k výslechu právě na Valiant.
Oba Italové dosud prozradili jen své jméno a hodnost, kapitán lodi tak doufal, že z nich dostane více informací. Avšak De La Penne dokázal udržet jazyk za zuby a na smrt unavený Bianchi dokonce usnul.
Několik minut před očekávanou explozí požádal De La Penne o rozhovor s kapitánem, kterému sdělil, ať evakuuje posádku, protože loď co nevidět exploduje. Kapitán se své lodi nechtěl vzdát a tak nařídil, aby byli oba muži odvedeni zpět do útrob lodi, doufaje že prozradí, kde mají Angličané hledat nálož. Italové ale neřekli ani slovo. Kapitán tak pro jistotu nařídil uzavřít vodotěsné přepážky a posádku uvedl v pohotovost. V tuto chvíli už nezbývalo než čekat.
Marceglia a Schergat s SLC 222 dosáhli bez větších obtíží bitevní lodi HMS Queen Elizabeth. Avšak když se jim při přiblížení podařilo torpédem nabourat do trupu lodi, oba považovali svou misi za předčasně ukončenou. Naštěstí hlučná kovová rána nezalarmovala hlídky, a tak Marceglia nastavil časovač na usazené naloži a oba zamířili na pláž. Tam se vyhnuli britským světlometům, nastavili na torpédu sebedestrukci a převlečení za francouzské námořníky zamířili do Alexandrie.
Jejich výkon se podařil nejvíce „dle příručky“. Nicméně ve městě zjistili, že jejich vyfasované britské libry se v Egyptě nepoužívají. Při pokusu o směnu si jich všimla egyptská policie, která je začala sledovat. Na druhý den se námořníkům podařilo dosáhnout pobřeží a tak začali hledat loďku, se kterou by dopluli k ponorce, které je měla vyzvednout. V tu chvíli je ovšem zadržela policie a předala Britům.
Cílem třetího SLC měla být v ideálním případě letadlová loď. Ta se ale v přístavu nenacházela a tak Martellota a Marino museli najít jinou velkou loď. Nakonec zahlédli norský tanker Sagona, vedle kterého navíc kotvil torpédoborec HMS Jervis. Při přibližování k lodím byl Martellota zasažen do hlavy veslem proplouvající egyptské loďky, následkem čehož začal opakovaně zvracet. Marino tak musel pokračovat sám. Protože se mu nedařilo umístit nálož ve středu délky lodi, pokračoval s bombou až k zádi, kde se konečně poštěstilo. Po úspěšném usazení nálože a nastavení časovače se oba vydali na pobřeží. Tam se ještě stihli převléknout do civilních šatů, ale záhy byli zadrženi při pokusu opustit přístav.
Takže víme, že všichni Italové nakonec skončili v zajetí, nicméně nálože byly připraveny k odpálení.
Budou ale fungovat?
V 5:58 došlo k první explozi. Norský tanker šel ke dnu a výbuchem byla také poškozena příď vedle kotvícího torpédoborce Jervis. Ačkoliv Sagona byl do konce války odepsán, naštěstí pro Brity nedošlo k roztrhnutí lodi a do přístavu tak uniklo jen minimum ropy. Jervis utrpěl lehčí poškození a musel být odtažen do suchého doku na opravy trvající asi měsíc a půl. Při explozi nikdo nepřišel o život.
O 7 minut později vybuchla nálož pod Valiantem. Ani zde nedošlo ke ztrátám na životech, avšak došlo k zatopení skladu munice a několika dalších oddělení. Poškozeno bylo asi 25 metrů boku lodi pod čarou ponoru. Také došlo k pokroucení výtahu pro nabíjení dělové věže A. Valiant byl silně poškozen a opravy v jihoafrickém Durbanu, kam byl odvlečen, trvaly do července následujícího roku.
K poslednímu a zároveň nejničivějšímu výbuchu došlo v 6:16 na Queen Elizabeth, kde většina její posádky už nervózně čekala na horní palubě. Zatopeny byly kotelny A, B, X a několik dalších oddělení. Zároveň došlo k výpadku proudu, což ještě prohloubilo zmatek na lodi. Bohužel se v podpalubí nacházelo několik motorářů a osm z nich zemřelo. Díra v trupu lodi byla velká zhruba 18×57 metrů! Na opravy musela být po nejnutnějších opatřeních odtažena do USA a zpět do bojů se zapojila až v červnu 1943.
Britská středomořská flotila byla náhle bez bitevních lodí a italské námořní velení, které získalo bezprecedentní námořní nadvládu ve východním středomoří začalo přemýšlet nad invazí na Maltu. Němci nicméně nechtěli riskovat další extrémní ztráty výsadkářů jako tomu bylo na Krétě. Operace tak byla odložena a prostředky odeslány na podporu italských sil a Afrika korpsu bojujících v Libyi. Šance na vyřazení „nepotopitelné letadlové lodi Malta“ byla promarněna, což se z dlouhodobého hlediska ukázalo jako velká chyba.
Po kapitulaci Itálie 8. Září 1943 byli všichni operátoři Gamma propuštěni a až na Emilia Bianchiho vstoupili do ‚Italské spojenecké armády‘. Ta, věrna králi, bojovala po boku Spojenců. Jako příslušníci (jižní) Decimy se jim pak ve spolupráci s britskými žabími muži podařilo potopit nebo poškodit křižníky Gorizia a Bolzano a také rozestavěnou italskou letadlovou loď Aquila.
Šest mužů Gamma bylo v květnu 1945 Brity vyznamenáno Zlatou medailí za chrabrost. Ironií osudu jim ocenění předal kontradmirál Charles Morgan, kapitán Valiantu během alexandrijské operace.
