12. prosince 1941 se začala psát jedna z těch podivnějších kapitol Druhé světové války. Toho dne vyhlásila polská exilová vláda v Londýně válku Japonskému císařství. To by nebylo v turbulentní první polovině 20. století nic zvláštního, kdyby ovšem Japonci tento “požadavek” se vší úctou neodmítli.
*Jen dodáme další kuriozitu, totiž že Polsko nebylo ve válce se Sovětským svazem, který obsadil jeho východní část. A k formálnímu vyhlášení války vlastně nedošlo ani v případě napadení nacistickým Německem. Proč tedy zrovna Japonsko, které bylo na druhém konci světa?*
Počátky diplomatických vztahů mezi Polskem a Japonskem lze dohledat už během Rusko-japonské války. Polští bojovníci za nezávislost tehdy nabídli své služby japonské rozvědce a se získáním nezávislosti po První světové válce tato spolupráce dále jen vzkvétala. Velitel japonské vojenská mise, která dorazila do Varšavy roku 1919, pak podpořil posílení spolupráce mezi oběma zeměmi se slovy: “Jelikož jste během Dělení (rozdělení Polska mezi Rusko, Prusko/Německo a Rakousko-Uhersko) dokázali zachovat váš jazyk i kulturu, je zřejmé, že správně chápete rodinnou strukturu a jste schopní přivádět na svět dostatečný počet potomků… Mezi vaše hodnoty bezpochyby patří úcta k tradici a pravidlům, vzpomínání zesnulých a jejich odkazu, a také oddanost vlasti.”
Takový, skoro až romantický pohled na národní charakter Poláků, pochází zřejmě ze zpráv, které poskytl major Fukušima Jasumasa. Ten koncem 19. století projel Polské země během své slavné poznávací cesty z Berlína do Vladivostoku. Do Japonska tak přivezl svědectví o nezdolném vlastenectví polského lidu, podtrhované častými povstáními proti cizí nadvládě. Píseň ‘Vzpomínky na Polsko’, inspirovaná právě touto návštěvou, se pak začátkem 20. století stala v Japonsku hitem a jen posílila sympatie Japonců pro tuto evropskou zemi.
Japonské císařství roku 1920 podpořilo vstup nezávislého Polska do vznikající Společnosti národů. Na oplátku byli do Japonska vysláni radio-experti, kteří měli pomoci Japoncům prolomit sovětské rádiové šifry. Japonská rozvědka si nevěděla rady více než rok, nicméně šikovní Poláci to dokázali za několik týdnů. Není divu, že později pomáhali trénovat japonské rozvědčíky.
Po vypuknutí Druhé světové války k ukončení spolupráce nedošlo, ba naopak. Japonsko jen těžce snášelo německý pakt s jejich úhlavním nepřítelem SSSR. Poláci tak směli vytvořit špionážní síť na japonské ambasádě v Berlíně a polští špioni dokonce mohli cestovat po okupované Evropě s japonskými diplomatickými pasy. Polská ambasáda v Tokiu fungovala bez přerušení až do října 1941. Na silný nátlak Německa byla nicméně uzavřena.
Po japonském útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 se však mělo vše změnit. Velká Británie okamžitě vyhlásila Japonsku válku a s ní i její dominia a exilové vlády, které hostila, včetně té polské. Diplomatické styky rovněž přerušila Venezuela, Kolumbie, Egypt, Mexiko nebo Řecko.
Je třeba zdůraznit, že Poláci tak učinili velice neochotně. Zajímavější ovšem je, že premiér Hideki Tódžó hozenou rukavici nezvedl a poznamenal: “Polskou výzvu nepřijímáme, neboť Poláci bojující za svou svobodu tak učinili pouze na nátlak Velké Británie”.
Navzdory válečnému stavu tak kooperace mezi agenty obou zemí pokračovala. Polští špioni dále využívali japonských pasů a poskytovali Japoncům zpravodajské informace o Sovětech a i Němcích.
Pro úplnost také dodáme, že několik Poláků přece jen opravdu bojovalo proti Japonsku. Avšak pod praporem jiných států. Například letecké eso Witold Urbanowicz byl odeslán do USA, aby podpořil nábory mezi americkými Poláky. Později se přidal k jednotce amerických dobrovolníků operujících v Číně, takzvaným Létajícím tygrům, se kterými získal 6 sestřelů japonských letadel.
Válečný stav mezi Polskem a Japonskem trval formálně až do roku 1957, kdy byli obnoveny diplomatické vztahy mezi Polskou lidovou republikou a Japonským císařstvím. Tak se skončil 16 let trvající konflikt, který můžeme nepochybně považovat za jeden z nejpodivnějších v historii obou národů.
