“Křižák” bylo označení pro testovaný prototyp jaderného bombardéru vycházející z dříve zavedeného typu B-36 „Peacemaker“. Projekt v utajení vyvíjeli Spojené státy od konce druhé světové války v rámci programu NEPA (Jaderná energie pro pohon letadel), respektive od druhé poloviny 50. let pod hlavičkou ANP (Letecké jaderné pohony). Americké letectvo si od stroje slibovalo mnohonásobné zvýšení operačního doletu a doby stroje ve vzduchu až na týdny, a to prakticky bez nutnosti přistávat. Je nutné zmínit, že námořnictvo mělo podobný projekt s vývojem jaderného pohonu pro své ponorky, nicméně v nevraživosti, která u těchto dvou složek byla obvyklou spolu na projektech nespolupracovali.
Celý koncept se však potýkal s řadou technických problémů. Některé se podařilo rozlousknout, na jiné však nebyli jeho tvůrci schopni adekvátně odpovědět. Američané, a později také Sověti, museli vyřešit zejména nutnost těžkého opláštění pohonné jednotky, aby ochránili posádku před nemocí z ozáření. Ta byla v našem případě složena z pilota, co-pilota, letového inženýra a dvou jaderných inženýrů. Protože stínění samotného reaktoru by zabíralo příliš místa, bylo rozhodnuto, že se pro posádku vyrobí speciální kabina. Masivní kapsle vyrobená z olova a gumy měla vážit přes 11 tun. Stroj měl být poháněn vzduchem chlazeným reaktorem o výkonu 1 MW, který vážil dalších 16 tun. Podotkněme, že američtí konstruktéři věnovali velkou pozornost potenciálním velmi vážným problémům při řešení krizí po pádu takovýchto letadel.
NB-36 odlétal celkem 47 misí, a ačkoliv byl při asi třetině času ve vzduchu reaktor aktivní, podle dostupných informací nikdy nebyl použit k pohonu letadla. Během vývoje bylo zjištěno, že kabina dokáže ochránit posádku před akutním radiačním syndromem, stále však nebylo vyřešeno co by se dělo v případě havárie.
Program byl nakonec ukončen prezidentem Kennedym jako extrémně nákladný (přes 1 miliardu USD za 15 let) a bez uspokojivých výsledků v době nastupujících mezikontinentálních balistických střel neperspektivní. Peníze byly proto přesunuty na vývoj jiných zbraní, zejména nadzvukových letadel a právě balistických raket, které zažívaly boom. Některé poznatky z vývoje se nakonec uplatnili alespoň během vývoje zařízení pro program přistání na Měsíci NASA.
Ještě dodáme, že Sověti vyvíjeli vlastní nukleární bombardér od roku 1955. Pro další vývoj byl vybrán Tupolev Tu-95, který pod označením LAL (letecká jaderná laboratoř) odlétal 34 misí (ne všechny však s funkčním reaktorem). Během testování mělo údajně dojit i k několika úmrtí v souvislosti s nedostatečnou ochranou posádky před radiací. Není zřejmé jestli Sovětský svaz skutečně dokázal jaderný bombardér sestrojit. Projekt byl, podobně jako v USA, bez výsledku ukončen v polovině 60. let.
