Následující text se věnuje jedné z mnoha kapitol ukrajinské touhy po sebeurčení. Tato snaha byla mnohokrát zašlapána do země okolními velmocemi zejména Polskem (Polsko-litevskou unií) nebo Ruskem (Sovětským svazem). Přesto se svébytný ukrajinský národ znovu a znovu snažil vytvořit vlastní stát. V tomto článku se pokusíme čtenáři představit politické entity, které existovaly na území Ukrajiny v době po porážce Ruského impéria po první světové válce, tedy v letech 1917 až 1920. Toto období je významné jak v ukrajinských tradicích, tak ve formování ukrajinského národního uvědomění.
Kvůli velmi komplikované historii tohoto území je tento článek do značné míry zjednodušující. Zájemce o hlubší vhled musíme odkázat na některou z publikací, které na toto téma vyšly. Z důvodu udržení přijatelné délky také není možné se zmínit o všech menších státních útvarech, které na tomto území během daného období vznikly, včetně například anarchistické Machnovščyny nebo „kozácké“ Cholodnojarské lidové republiky, jež byla poslední výspou ukrajinského vzdoru Sovětům, a po které je pojmenována 93. samostatná mechanizovaná brigáda současné ukrajinské armády.
Ukrajinská centrální rada
Ukrajinská rada pod předsednictvím Mychaila Hruševského vzniká po únorové ruské revoluci jako představitel ukrajinského národa v rámci ruského impéria. Centrální rada postupně směřuje k čím dál větší autonomii, kterou vyhlašuje 23. července 1917 a 22. ledna 1918 přerušuje, vzhledem k okupaci části území bolševiky (UNRR), veškeré vazby na ruský stát a vyhlašuje plnou samostatnost.
Od počátku existence samostatného ukrajinského státu se jeho představitelé odkazovali na historickou tradici Kyjevské Rusi, aby se vymezili vůči Rusku.
Ukrajinská centrální rada neměla plnou kontrolu nad územím, nad kterým deklarovala suverenitu. Jak díky velkému množství vracejících se vojáků, tak i bolševických agitátorů prosazujících heslo „Kradni ukradené“, došlo k množství selských povstání, kvůli kterým byla vypleněna a vypálena převážná většina sídel šlechty – na území západní a střední Ukrajiny převážně polskojazyčné, na východním břehu Dněpru převážně ruskojazyčné.
Po obsazení Kyjeva (29. ledna 1918) vojsky UNRR uzavírá Centrální rada 9. února příměří s centrálními mocnostmi, a s pomocí německé armády opět osvobozuje Kyjev 1. března. Ty na území Ukrajiny získávají velký vliv, který vykrystalizuje do podoby převratu a ustavení Hetmanátu, který si přiblížíme v jedné z následujících kapitol.
Ukrajinská lidová sovětská republika
Nebo též UNRR, (Ukrajinska Narodna Respublika Rad), později Ukrajinská sovětská republika (URR, Ukrajinska Radjanska Respublika)
Jednotky dělnicko-rolnické rudé armády pod velením V. Antonova-Ovsjenka, postupující ze severu, obsadily 22. prosince bez boje Charkov. Tam byl 24. prosince svolán všeukrajinský sjezd Sovětů, který 25. prosince vyhlásil vznik Ukrajinské lidové sovětské republiky. Druhý všeruský sjezd Sovětů, který se konal 17-19. března 1918, následně uznal její nezávislost jako URR.
Dočasná dělnicko-rolnická vláda Ukrajiny však byla vytvořena ještě dříve, a to 28.11.1918 v Kursku. Nejdříve (do 27.12.) zasedala v Sudže, načež bylo sídlo přeneseno (do počátku ledna) do Belgorodu. 6.1. bylo sídlo vlády přeneseno do Charkova, kde byla ustavena USRR, Charkov pak pokračoval v roli hlavního města USSR i po obsazení Kyjeva rudou armádou, a byl jím až do roku 1934.
Od prvních okamžiků se UNRR/URR snažila získat kontrolu nad veškerým ukrajinským územím, což se jí zpočátku daří pouze se střídavými úspěchy. K definitivnímu zisku kontroly nad veškerým ukrajinským územím dochází až v listopadu 1920 vytlačením Petljurovy armády, na Krymu je bolševická moc ustavena po porážce Wrangelovy armády nedlouho poté.
K prvnímu ovládnutí Kyjeva silami UNRR došlo na počátku února 1918. Prvotní vojenské povstání bylo sice silami Centrální rady potlačeno, ale přibližující hlavní síly bolševiků ji přinutily k evakuaci města. Armáda UNRR pak obsadila do Kyjev 9.2.1918. Následně ale došlo k podpisu Brest-litevského míru, a vojska UNR s podporou jednotek centrálních mocností opět vstoupily do Kyjeva 1.3.1918.
K opětovné invazi URR došlo v lednu 1919, po odsunu vojsk centrálních mocností. Do března 1919 obsazují bolševici drtivou většinu ukrajinského území, až po Lvov. Zde se však střetli s polskými vojsky, které po úspěšné ofenzivě proti vojskům rudé armády ovládly většinu území západní Ukrajiny, nicméně Kyjev zůstal až do května 1920 pod kontrolou URR. Tehdy došlo díky společnému polsko-ukrajinskému útoku k vytlačení sil URR, avšak díky velké bolševické ofenzivě v rámci polsko-sovětské války bylo hlavní město Ukrajiny po přibližně měsíci opět pod její kontrolou, kde zůstalo až do konce konfliktu.
Na území Ukrajiny vzniklo i několik dalších sovětských republik. Příkladem může být Oděská sovětská republika, která byla po necelém měsíci existence zlikvidována spojenými silami UNR a rumunské armády.
Formálně pak samostatná URR zanikla začleněním do Sovětského Svazu v okamžiku jeho ustavení.
Hetmanát (Ukrajinska deržava)
Díky vynucené spolupráci Ukrajinské centrální rady s Centrálními mocnostmi získávaly stále větší vliv osoby spojené s armádou, zejména bývalý carský generál Pavlo Skoropadský. Vyvrcholilo to vojenským převratem s německou pomocí, kdy se k moci dostává Skoropadský a vyhlašuje takzvaný hetmanát.
Ten byl pouze fasádou německé a rakousko-uherské vojenské správy. Direktorát zrušil edikty Centrální rady týkající se znárodnění majetku šlechty, takže lze říci, že se na dobu přibližně půl roku vrátilo uspořádání panující zde za časů carského Ruska – nyní pouze vynucované okupačními jednotkami namísto kozáckých sotní.
Hetmanát však neměl podporu mezi obyvatelstvem, a v okamžiku, kdy došlo po konci první světové války ke stažení jednotek centrálních mocností, byla opět ustavena Ukrajinská lidová republika, v čele se Semjonem Petljurou.
Direktorát – Ukrajinská lidová republika (UNR, Ukrajinska Narodna Respublika)
Ukrajinská lidová republika obnovuje svou činnost svržením hetmanátu 14. listopadu 1918. Okamžitě se dostává do konfliktu s ruskými bolševiky, neboť neuznává jejich převzetí moci v Rusku. Díky tomu, a také proto, že se německé jednotky dříve podporující hetmanát vydaly na cestu domů, okamžitě vypuká konflikt mezi UNR, UNRR, a později i Děnikinovou armádou, která měla za cíl obnovení carského Ruska.
Boje se pro UNR ale nevyvíjí dobře. V listopadu 1919 je již celé území UNR obsazeno armádami Polska, URR a Jihoruské armády (VSJR). Bojovníci UNR tak přechází do partyzánské činnosti v týlu Děnikinovy armády, operace je označována jako první zimní pochod. Na tuto operaci odkazuje i název současné 28. samostatné mechanizované brigády.
V dubnu 1920 tak Petljurova UNR uzavírá spojeneckou smlouvu s Polskem, a dochází k tažení spojenecké polsko-ukrajinské armády na východ. 7.5.1920 je opět jednotkami UNR obsazen Kyjev, tam se však vláda UNR udrží pouze do počátku června 1920. Následně je hlavní město UNR přesunuto do Vinnicjy a nakonec do Kamence Podolského. V listopadu roku 1920 byly jednotky UNR vytlačeny na polské území, kde došlo k jejich internaci.
UNR jako státní útvar definitivně zaniká po uzavření Rižského míru mezi Polskem a Sovětským Ruskem, kdy bylo její území rozděleno mezi tyto státy.
Západoukrajinská lidová republika
Vznikla na území, které tvořilo součást Rakousko-Uherské monarchie, tedy Haliče, Bukoviny a Podkarpatské Rusi, po zhroucení centrálních mocností na konci první světové války. Na tomto území nedocházelo, na rozdíl od území pod vládou carského Ruska, k potlačování ukrajinského jazyka, proto zde od počátku bylo silnější i národní uvědomění obyvatel.
Téměř od počátku existence se však ZUNR dostala do konfliktu s obnoveným polským státem, neboť ten si jako svá historická území nárokoval i území na Ukrajině. Jednotky ZUNR byly sice díky velkému množství veteránů Rakousko-Uherské armády organizovány lépe, než jak tomu bylo u jednotek UNR, nicméně díky velké početní převaze nepřátel se dostaly do defenzivy, a vedly pouze ústupové boje.
22.1.1919 byla ZUNR vtělena do UNR jako západní oblast ukrajinské lidové republiky. 19.7.1919 bylo její území zcela okupováno postupujícími polskými vojsky. Spojenectví Petljurovy UNR s Polskem tak bylo na tomto území vnímána jako zrada národních zájmů, neboť jednou z částí spojenecké smlouvy bylo uznání polské okupace území ZUNR, a její představitelé na protest opustili struktury UNR.
Po obsazení území ZUNR polskými jednotkami se zbývající jednotky Galicijské armády připojují k Děnikinovým jednotkám a dále operují jako součást VSJR. Po uzavření mírové smlouvy bylo území ZUNR rozděleno mezi Polsko, Československo a Rumunsko.
Ruská přítomnost na Ukrajině
Bílá ruská armáda operující v jižním Rusku a na Ukrajině vznikla sloučením několika vojenských útvarů, které bojovali proti bolševikům v ruské občanské válce. Dobrovolnická armáda, později Jihoruská armáda (VSJR, od Voružonne Sily Juga Rossiji) a konečně Wrangelova armáda (RA, od Ruskaja Armija), byla původně ustavena v prosinci 1917 v Novočerkesku, postupně absorbovala další jednotky a v roce 1919 se stala dominující silou v oblasti Kavkazu a jižní Ukrajiny. Čelným představitelem VSJR byl od počátku generál Děnikin, dalšími byli například baron Wrangel.
V roce 1919 vojska VSJR začínají tažení do oblasti jižní a východní Ukrajiny. 14. června je obsazen Kupjansk, a 25. června jsou bolševici vytlačeni z Charkova. Prvního srpna vedla frontová linie po ose Poltava-Dnipro-Nikopol-Olešky.
Na počátku září obsazuje VSJR Kyjev, největší územní rozlohy pak dosahuje v listopadu 1919. Dostává se však pod stále větší tlak bolševických jednotek, kterým není schopná vzdorovat a o získaná území opět přichází. Kyjev je bolševiky dobyt v prosinci 1919 a v polovině dubna je pak poražena Kubáňská armáda.
Na počátku května 1920 předal Děnikin velení armády generálu Wrangelovi, spolu s tím proběhla evakuace zbývajících jednotek, nacházejících se na území jižního Ruska, na Krym. Tam se RA udržela do listopadu 1920, kdy došlo k jejímu vytlačení a obsazení Krymu bolševiky.
Krym
Průběh změn v držení Krymu jednotlivými stranami zde bude popsán v samostatné kapitole, neboť v tomto období zde byla situace značně dynamická.
Po bolševické revoluci byla na Krymu ustavena Krymská lidová republika. Ta se však udržela pouze do ledna 1918, kdy se na Krymu odehrála série povstání. Z nich vyšla vítězně Tauridská SSR, která však také neměla dlouhého trvání. V návaznosti na vznik Hejtmanátu byl i na území Krymu vytvořen německý protektorát, který trval do listopadu 1918.
Po stažení německých jednotek se na Krymu utvořila regionální vláda, vycházející z hnutí ruských KaDetů (konstitučních demokratů). Nicméně ani tato vláda nebyla stabilní, a nepřátelsky se k ní stavěla jak URR, tak i VSJR.
V dubnu 1919 následovala další bolševická invaze, završen ustavením Krymské SSR. Ani její vláda však netrvala dlouho, v červnu je Krym obsazen jednotkami barona Wrangela. Na území Krymu se následně jihoruská armáda udrží až do samotného konce existence této formace jako aktivního aktéra ruské občanské války, tedy do listopadu 1920.
Následně byla opět, a pro toto období definitivně, ustavena Krymská SSR. Vojáci a civilisté, kteří zůstali na Krymu, trpěli pod rudým terorem organizovaným maďarským bolševikem Bélou Kunem a Rosalií „Démonem“ Zemljačkovou, pod generálním vedením představitele ruské sovětské vlády Jurije Pjatakova, zmocněného Vladimirem Leninem. Odhaduje se, že po falešném slibu amnestie bylo popraveno 12-120 tisíc civilistů a příslušníků bílé armády, všech těch, kdo se nepřipojili k evakuaci Wrangelovy armády z Krymu po její porážce.
