Obyvatelé Fiume vítají D’Annunziovy legionáře, září 1919. Město v té době mělo 62% italské populace
Příběh prvního protofašistického státu se začíná psát už během první světové války. Podle Londýnské smlouvy z roku 1915 mezi Itálii a Dohodou měl totiž, mimo jiné, celý region rakouského Přímoří připadnout Italům. Ovšem bez města Fiume (dnes chorvatská Rijeka), jehož status ‚Corpus separatum‘ jakožto exklávy Uherského království byl předmětem dalšího jednání vítězných mocností. Americký prezident Wilson například navrhoval, že by se mohlo stát domovem nově založené Společnosti národů. Anglie s Francií pak preferovaly vytvoření nárazníkového státu mezi Itálii a vznikajícím Královstvím Jugoslávie pod patronací Dohody a konečně Itálie i Jugoslávie ho chtěly začlenit pod svá křídla.
V poválečném zmatku se ještě Jugoslávské království pokusilo jednostranně anektovat město a okolí za použití své armády. Nicméně tato akce vedla obratem k vyslání mezinárodní vojenské síly tvořené Američany, Brity, Francouzi i Italy, která Jugoslávce z města vyhnala a měla zde sjednat a udržovat pořádek až do vyjasnění situace.
Budoucnost sporného území se totiž měla řešit na mírové konferenci v Paříži následujícího roku. Přestože Fiume nebylo součástí jednání o poválečném uspořádání, italská veřejnost, zdůrazňující sedmset tisíc padlých a astronomický válečný dluh dvanácti miliard lir, požadovala připojení města jako právoplatný nárok vítěze. Dalším, podle Italů oprávněným důvodem bylo, že obyvatelstvo bylo většinově italské. S tím ovšem nesouhlasili Jugoslávci, kteří tvrdili, že ve městě je možná většina Italů, ale kraj je naopak více chorvatský. Potenciálně výbušná situace vedla k prohloubení napětí mezi oběma zeměmi. Na radnici pak dochazelo k bezpráví a častým změnám, když vláda nad městem přecházela mezi ‚Italskou národní komisí‘ a ‚Jihoslovanskou radou‘ podle toho, kdo byl zrovna silnější a agresivnější.
Do této špatně přehledné situace vhodil příslovečné vidle italský básník, spisovatel, pilot a válečný hrdina, Gabriele d’Annunzio. Rozhořčen neschopností italské vlády, vytáhl 19. září 1919 s asi 2600 muži, převážně vojáky, iredentisty a nacionalisty, a město obsadil. Akce, která vešla ve známost jako ‚Impresa di Fiume‘ – Fiumský podnik, donutila spojenecký kontingent město opustit. Nadšeně vítaný d’Annunzio téhož dne oznámil, že anektoval Fiume jménem Itálie. Bohužel pro něj, Řím nebyl tímto činem nijak zvlášť nadšen a převzetí města od povstalců odmítl. Místo toho zahájil námořní blokádu a požadoval, aby se vzdali.
Přesto se, pod tlakem veřejného mínění, 8. prosince sešel s d’Anunnziem předseda italské vlády Pietro Badoglio. Ten navrhl ‚modus vivendi‘, který by uznal touhu obyvatel na přičlenění k Itálii a slíbil, že „zváží přijatelné řešení, které bude v souladu s přáními Fiume“. Velitel povstalců však požadoval více záruk, což Badoglio nemohl a nebo nechtěl přijmout. D’Anunnzio tedy předal podmínky dohody městské komisi. Ta je s touhou po uklidnění problému 15. prosince přijala.
Silně nespokojen s vývojem situace promluvil d’Anunnzio k pětitisícovému davu, který přesvědčil, že podmínky navrhnuté vládou a podepsané komisí jsou nepřijatelné. Místo toho navrhl, aby o přijetí rozhodli sami občané v plebiscitu. 18. prosince proběhlo hlasování, které i přes několik incidentů a potyček, skončilo jednoznačně ve prospěch vládního návrhu.
Na to d’Anunnzio výsledky anuloval, když prohlásil plebiscit za neplatný kvůli násilí v hlasovacích místnostech. Následně oznámil, že konečné rozhodnutí učiní sám a vládou navrhované východisko, jak jinak, odmítl.
Historik Michael Ledeen se domnívá, že básník vzal situaci do svých rukou, protože po zkušenostech s italskou vládou ztratil důvěru v její schopnost dodržet dané sliby.
V této patové situaci, kdy žádná zúčastněná strana nevyvíjela přílišnou činnost, pak pracoval s národním syndikalistou Alcestem de Ambris naopak velice horečně. A to na z našeho pohledu utopické, leč velice moderní a až osvícené ústavě.
Ta kombinovala anarchismus, protofašismus a demokracii s esteticismem a nietzscheanismem. Mezi stěžejní prvky patřilo syndikalistické rozdělení společnosti na devět ‚korporací‘ reprezentující ekonomické sektory jako: zemědělci, technici, úředníci, právníci, doktoři a další. Zvláštní, symbolickou desátou ‚kastu‘ měli tvořit budoucí „nadlidé“ podle Nietzscheho. Zvolení zaměstnání bylo svobodné, příslušnost ke korporaci byla ovšem povinná.
Decentralizovaná státní moc zůstala jako v demokratickém právním státě striktně oddělena. Parlament byl dvoukomorový a právo volit bylo všeobecné pro všechny občany starší 20 let. Armáda měla být zrušena, přesto by se obyvatelstvo podrobovalo vojenskému výcviku. Každý občan měl právo a zároveň byl veden k tomu vlastnit zbraň. V případě války by byl zvolen po vzoru starého Říma ‚ten nejlepší občan‘ jako diktátor a vojenská služba by byla povinná pro obě pohlaví. Zdatní muži měli sloužit v armádě nebo námořnictvu, ti slabší a ženy měly pomáhat v nemocnicích, na úřadech nebo ve zbrojním průmyslu.
V občanském životě měly mít ženy stejná práva jako muži – za stejnou práci dostat stejně zaplaceno a získat ochranu před tradičně italskou ‚autoritou manžela‘. Vzdělání mělo být bezplatné, vyznání svobodné a všechna náboženství byla vítána. Přesto víra nesměla bránit ve výkonu občanských povinností.
Podle ústavy byl tisk svobodný a bez cenzury a dále platilo právo se shromažďovat i sdružovat do spolků nebo stran. Zavedl se příspěvek v nezaměstnanosti i sociální podpora, státní důchod a nedotknutelnost obydlí. Na druhou stranu vlastnění nemovitosti nebylo neomezené a nepovažovalo se za absolutní právo, ale za jednu z nejzodpovědnejšich sociálních povinností. Vlastníku nemovitosti nebylo dovoleno jí nevyužívat nebo s ní nakládat špatně, zvláště v případě, kdyby to bylo na úkor jiného občana.
Jediným legálním způsobem získání ‚prostředků výroby a směny‘ byla práce. Tak se podle tvůrců mělo zabránit „parazitování“ na práci dělníků na světových burzách, akciových trzích nebo půjčováním peněz na úrok.
Zvláštností byl ústavní status hudby, která měla být ‚náboženskou a sociální institucí‘. Podle d’Anunnzia vznešená rasa lidí vzniká tehdy, když je povznášen její duch skrze sílu poezie. Báseň má přinést duševní mír napjatým a úzkostlivým masám lidí. Každé město mělo mít svůj pěvecký sbor a orchestr podporovaný státem.
8. Září 1920 d’Anunnzio zveřejnil novou ústavu, město prohlásil za území ‚Italského regentství Carnaro‘, podle zálivu ve kterém město leží, a sebe za jeho Comandante ve stavu ohrožení.
V této době byly zavedeny různé rituály, které později přejal d’Anunnziův velký obdivovatel a přítel, Benitto Mussolini. Jen například šlo o plamenné projevy z balkónu, „římský pozdrav“ a další antické tradice, černé košile Arditi jako znamení příslušnosti k hnutí nebo titul Duce.
Zajímavým zahraničně-politickým aktem bylo uznání Sovětského svazu, což dělá z malého samozvaného státu první zemi, která tak učinila. Jestli SSSR na oplátku uznal Carnaro není zřejmé a je to spíše krajně nepravděpodobné.
Ovšem již 12. prosince 1920 došlo mezi Itálií a Jugoslávií k podepsání Rapallské smlouvy. Ta mimo jiné ukončovala vojenskou okupaci Fiume, kde měl vzniknout takzvaný ‚věčný Svobodný stát Fiume‘.
S tím se impulzivní d’Anunnzio nemohl smířit a tak velmi neuváženě vyhlásil Itálii válku.
Ta ovšem netrvala dlouho, neboť již 24. prosince došlo k události nazvané ‚Krvavé Vánoce‘ – námořnímu bombardování města, které trvalo až do konce roku. Následně byli vzbouřenci vytlačeni z města italskou armádou a poražený básník se odebral do ústraní.
Za svou vzpouru nebyl nikdy obviněn a u jezera Garda, kde se s ním rád setkával a radil pozdější italský diktátor Mussolini, zemřel v roce 1938. Město bylo nakonec Itálií přesto anektováno, a to na základě Římské smlouvy, vyjednané Mussolinim v roce 1924. Etnickou nestabilitu se, ale podařilo ‚vyřešit‘ až po 2. světové válce. Po porážce fašistické Itálie byla totiž většina z 60 000 Italů vyhnána a město, přejmenované na Rijeka připadlo Jugoslávii resp. Chorvatsku.
Tím skončila 15 měsíců trvající epizoda ideálního státu ‚třetí cesty‘. Soudobý pokus o vyvážení bezohledného kapitalismu a neuskutečnitelného socialismu se však přece jen nějak nakonec otiskl do našich životů.
Můžeme spekulovat, jestli se některými, na svou dobu nadčasovými a revolučními myšlenkami inspirovali i jiní státníci. Faktem je, že se v moderní společnosti prosadily a udržely až do současnosti. Na ty ostatní zřejmě nebyla společnost připravena tehdy, ani dnes.
Co se města samotného týče, tak se v Itálii stále ozývají hlasy, které volají po znovupřipojení nejen Fiume, ale i celé Istrie a Dalmácie, o které poražená Itálie přišla. Politická vůle je zde ale minimální a návrat starých „římských provincií“ je tak zřejmě naprosto vyloučený.
