Tento článek má za cíl seznámit čtenáře s principy činnosti a vybranými modely z ramene odpalovaných protileteckých střel. Jedná se o kategorii výzbroje, která má značný vliv na průběh bojů a zásadně ovlivňuje způsob nasazení leteckých prostředků protistrany. Bohužel je celý článek velmi obsáhlý a byl tedy rozdělen na čtyři i tak delší díly.
Základní principy navádění
Navádění z ramene odpalovaných protileteckých raket (anglicky MANPADS, tedy man portable air defence system, přičemž S je součástí názvu a nejedná se o množné číslo, nemělo by se tedy ze zkratky vypouštět) je nezbytným prvkem, zajišťujícím účinnost těchto raket.
Němci sice za druhé světové války experimentovali s neřízenými raketami této kategorie (zbraňový systém nazývaný Fliegerfaust), nicméně zanedbatelná účinnost těchto raket i proti velmi pomalu se pohybujícím cílům vedla k závěru, že navádění těchto raket na cíl je nezbytností. V tomto dílu si obecně představíme jednotlivé systémy navedení, v dalších si pak přiblížíme konkrétní systémy, které tyto metody využívají.
Ještě dodáme, že rusky a ukrajinsky se tyto kategorie výzbroje shodně označuje zkratkou PZRK (perenosnyj zenitno raketnyj kompleks, tedy přenosný protivzdušný raketový systém).
Samonavedení pomocí IR (infračervené) naváděcí hlavice.
Tento princip je u této kategorie střel nejrozšířenější, v obecných rysech je použití těchto systémů následující.
- Operátor mechanickými nebo optickými mířidly zaměří cíl, který má být zasažen.
- Následně, obvykle namáčknutím spouště, dá pokyn hlavici rakety, aby zachytila cíl, který zaměřil. Proces zachycení cíle trvá několik sekund.
- Jakmile hlavice rakety zachytí tepelnou stopu cíle, dá signál operátorovi, že je možné provést odpal střely.
- Operátor plně stiskne spoušť, proběhne odpal střely a její další let již na operátorovi samotném nijak nezávisí. Ten se tedy může například přesunout do úkrytu.
Systémy pracující na tomto principu se dělí do čtyř generací, přičemž každá následující generace přinesla výrazné zlepšení schopností těchto systémů. Každé z generací bude věnována samostatná kapitola tohoto článku.
Nevýhodou tohoto systému navedení je jeho citlivost na klamné cíle a jiné způsoby rušení, jaké může využít zamýšlený cíl pro svou obranu. To platilo zejména pro starší generace těchto systémů, hlavním cílem vývoje následujících generací bylo zejména zvýšení odolnosti proti nim. Z tohoto důvodu byly ale také vyvinuty systémy, jejichž navedení je prováděno na jiném principu.
Povelové navádění
Jedná se o různé metody povelového navedení, tedy takové, kdy musí operátor udržet cíl zaměřený až do jeho zásahu, a ať již operátorem, automatickým zaměřovacím systémem v odpalovacím zařízení nebo střelou samotnou jsou na základě toho vytvářeny povely, které korigují let střely. Pro přehlednost zde bude uveden anglický název příslušné metody navedení.
Jejich nevýhodou je náročnější použití (nutnost udržet cíl zaměřený po celou dobu letu střely), výhodami tohoto systému je kromě již zmíněné imunitě vůči IR klamným cílům obvykle i vyšší dálkový i výškový dosah. Limitem i poslední generace IR naváděných střel je dálkový dosah přibližně 6,5 km, při maximálním výškovém dosahu obvykle nepřekračujícím 4 km. Například systém RBS-70 NG, který je zaveden v AČR, má udávaný dálkový dosah 8 km a výškový 5 km – výkonově je tak ekvivalentní systémům Strela-10M, které nahradil.
MCLOS (manual comand line of sight)
Realizován u britského systému Blowpipe. Metoda navedení je shodná s tou, jaká byla využita u první generace protitankových řízených střel. Tedy, operátor zaměří cíl v optickém zaměřovači, odpálí raketu a pak jí pomocí malého joysticku vydává rádiově přenášené povely pro korekci její dráhy. Musí se tedy soustředit jak na cíl, tak i na vlastní střelu.
Nízká efektivnost, jaká se prokázala v průběhu Falklanské války, vedla k nahrazení tohoto systému.
SACLOS (semi-active command line of sight)
Metoda byla použita u britské střely Javelin (neplést s americkou protitankovou střelou, jedná se o zcela odlišné systémy). U této metody navedení již část práce operátora převzala automatika odpalovacího zařízení. Ta sleduje stopovku střely, srovnává její pozici s záměrným křížem a vydává střele rádiové povely pro korekci jejího letu. Tento systém principiálně odpovídá druhé generaci protitankových řízených střel.
Beam riding
Využíván například u systémů RBS-70 nebo ADATS. Na rozdíl od předchozích metod navedení nejsou střele vydávány povely z odpalovacího zařízení, operátor má za úkol pouze zaměřit cíl a udržet jej až do okamžiku zásahu v záměrném kříži, během čehož odpalovací zařízení ozařuje cíl laserovým paprskem. Střela pak má ve své koncové části snímače, které tento laserový paprsek detekují, a elektronika střely sama vypracovává povely střele, aby se ta udržela ve středu tohoto naváděcího paprsku.
U střely RBS-70 NG byla tato metoda dále vylepšena. Operátor má možnost po zaměření cíl tzv. “uzamknout“, což vede k tomu, že přesné sledování cíle převezme automatika odpalovacího zařízení. Úkolem operátora je tak pouze udržet cíl v zorném poli systému.
Jinou variantu tohoto systému navedení využívá britský systém Starstreak. Namísto jednoho laserového paprsku je vysílána dvojice modulovaných paprsků v širším úhlu, pokrývá tedy i oblasti okolo cíle. Střely systému Starstreak tak získají informaci, v jaké pozici se nachází vůči cíli (střela obdrží přesný směr a velikost odchylky od cíle), a systém je tak schopen zasáhnout i agresivněji manévrující cíle. Detailněji bude systému Starstreak věnován jeden z dalších dílů tohoto článku, také proto že se na ukrajinském bojišti velmi osvědčil.
Nasazení střel kategorie MANPADS v ukrajinské armádě
Před vypuknutím konfliktu byly jednotky protivzdušné obrany ve stavu praporů mechanizovaných brigád obvykle vybaveny BVP nebo MT-LB, a palbu předpisově vedly přímo ze stropních otvorů v těchto vozidlech. V průběhu konfliktu pak Ukrajina obdržela v rámci pomoci množství nejrůznějších systémů, proto pro přehlednost rozdělíme jejich nasazení do tří kapitol.
Snahou je vybavit všechny tyto jednotky tabletem s datovým spojením, díky kterému jednotka s předstihem obdrží informace o cílech blížících se do oblasti jejího nasazení.
1. Lehké, z ramene odpalované střely.
Slovo lehké je potřeba dát do uvozovek, neboť i lehké systémy této kategorie mají hmotnost 15 až 18 kg. Nicméně je tato kategorie lehčí než následující, proto je zvoleno toto označení. Do této kategorie můžeme zařadit například sovětskou Iglu, americký Stinger nebo polský Piorun.
Vojáci vybavení těmito systémy jsou organickou součástí všech mechanizovaných a motorizovaných praporů. Jednotku obvykle tvoří dvojice vojáků, každý se svým systémem, předpisově jsou u každého prvoliniového praporu tyto jednotky dvě až tři, i když aktuální situace se může lišit. Do oblasti nasazení se vojáci přepravují ve vlastním pickupu, který obvykle veze i náhradní střely.
Typické užití těchto systémů je poskytování protileteckého krytí jednotkám v přední linii. Vojáci s těmito střelami se nachází spolu s ostatními vojáky v okopech, na rozdíl od nich se ale v případě vyhlášení leteckého poplachu neběží ukrýt, naopak vybíhají před zákop a snaží se nalézt cíl. Pokud jej naleznou, vedou po něm palbu obvykle salvou dvou raket s několikasekundovou prodlevou.
Primárním cílem těchto jednotek je donutit nepřátelské letectvo, aby v případě spatření hrozby přerušilo útok, případně aby jej provedlo z maximální možné vzdálenosti, čímž značně klesne jeho efektivita. Snahou je samozřejmě zasáhnout nepřátelský stroj, nicméně z operačního hlediska to není jejich primární role.
2. Těžší střely odpalované z podstavce
Do této kategorie můžeme zařadit například francouzský Mistral, švédský RBS-70 nebo britský Starstreak. V ZSU bývají tyto systémy obvykle pevně instalovány na korby pickupů, což jim sice zajistí dobrou mobilitu, nicméně díky vysoké zranitelnosti se s nimi nesetkáme v první linii. Je možné i nasazení systému samostatně, neseného dvojicí vojáků, přeprava tímto způsobem je ale na delší vzdálenosti velmi náročná. Takto nesené systémy je však možné využít i na přední linii.
Obvyklé využití je v týlu praporu nebo brigády, kde díky větším výkonům raket (ve srovnání se systémy první kategorie) poskytují krytí větší oblasti. Při dobrém umístění může jeden systém této třídy, například RBS-70, zajistit protivzdušnou obranu proti nízkoletícím cílům (do výšky přibližně 5 km) pro celou oblast nasazení praporu, mimo přední linie.
Tyto jednotky musí pravidelně měnit svou pozici, aby se nastaly cílem palby nepřátelského dělostřelectva, neboť operují v oblasti, která je v jeho dostřelu.
3. Střely kategorie MANPADS instalované na vozidlech
Příkladem může být polský systém Bystra s raketami Piorun, americký Avenger s raketami Stinger, nebo britský Stormer s raketami Starstreak. Tyto systémy využívají lehce pancéřované armádní kolové nebo pásové podvozky, což jim zajišťuje vysokou průchodnost terénem a odolnost proti palbě ručních palných zbraní a střepinám dělostřeleckých granátů. Obvykle jsou vybaveny například osminásobným odpalovacím zařízením.
Primárním určením těchto systémů je poskytování krytí proti nízkoletícím cílům pro kolony na přesunu. V případě, že jsou nasazeny na statickém úseku fronty, je jejich užití obdobné jako u systémů druhé kategorie. Značnou výhodou je to, že je operátor systému kryt před povětrnostními vlivy (nachází se uvnitř vozidla).
Standardní výbavou těchto systémů je také kvalitní denní i noční (termovizní) zaměřovač, což umožňuje použití těchto systémů v režimu 24/7.
V dalších dílech tohoto seriálu si podrobněji přiblížíme jednotlivé generace systémů kategorie MANPADS.
