Z fotografie pořízené v Anzac Buffet v červnu 1919 je cítit napjaté očekávání. Právě zde, v sydneyském Hyde Parku, čekaly rodiny na své muže, syny a bratry, kteří se vraceli z bojišť První světové války. Je třeba zdůraznit, že Velkou válkou nebylo zasaženo jen nemnoho australských rodin.
Z necelých pěti milionů obyvatel narukovalo přesně 416 809 mužů (přibližně 20% mužské populace), z nichž asi 330 000 sloužilo na vzdálených zámořských frontách. 62 tisíc Australanů se už nevrátilo, 152 tisíc bylo zraněno a 4 tisíce skončili v zajetí. Dohromady přišly australské ozbrojené síly zhruba o 65% padlých což činí jedny z nejvyšších ztrát v rámci armád Britského impéria. Navíc mělo posléze podlehnout svým zraněním a válečným nemocem ještě asi šedesát tisíc vojáků doma. Jen dodejme, že na infekci španělské chřipky, která zasáhla Austrálii krátce po válce zemřelo dalších 12-15 tisíc lidí.
Je tedy bezpochyby, že tato generace Australanů utrpěla skutečně těžké ztráty. A britská kolonie neplatila jen životy svých obyvatel. I finančně byla válka pro Austrálii poměrně dost nákladná. Vláda britského dominia za své nasazení na evropském, blízkovýchodním a tichomořském bojišti zaplatila 188 480 000 liber šterlinků, v přepočtu na dnešní ceny téměř 10 miliard liber. Následný proces začlenění bezprizorních navrátilců do společnosti pak zahrnoval například získání vzdělání a bydlení nebo uplatnění těžce raněných v pracovním procesu. Na zvládnutí této náročné situace byl dokonce zřízen repatriační úřad. Do roku 1935 stál tento program australské daňové poplatníky dalších 238 milionů liber, čili ještě více než samotná válka.
A i politicky se Austrálie přetvořila. Absence mužů doma, podobně jako v jiných zemích, způsobila dříve nepředstavitelné změny ve společnosti, jako bylo třeba urychlení emancipace žen. I výše zmíněný Anzac Buffet byl fakticky dílem nadšených dobrovolnic a příslušnic australského Červeného kříže.
Zapojení do těžkých bojů první světové a obzvláště gallipolské tažení, také u mnoha Australanů vyvolalo pocit, že jejich země může být respektováníhodným hráčem na mezinárodním poli. Australané proto žádali samostatnou zahraniční politiku a navíc si nárokovali německé tichomořské kolonie. Druhý požadavek sice byl v rozporu se čtrnácti bodovým programem sebeurčení Woodrowa Wilsona, nicméně skepse „starých hráčů“, Francie a Anglie utlumila idealismus amerického prezidenta. Země císaře Viléma tak byla Austrálii nakonec předána jako mandatorní území Papua-Nová Guinea. Stojí za pozornost, že ačkoliv zástupci Austrálie, podobně jako ostatní delegáti z britských dominií, připojili svůj podpis pod smlouvy z Versailles, významnějších ústupků v otázce autonomie ze strany Velké Británie nedosáhli. Samostatnější zahraniční politiku pak mohli Aussies začít uplatňovat až po pádu britského Singapuru roku 1942 a pozdější silnější orientaci na USA.
Účast v bojích První světové války, a zejména odkaz Gallipoli, podle některých historiků vytvořil australskou a novozélandskou státnost. Spirit of Anzac, čili vytrvalost, odvaha, důvtip, vytříbený humor, dobrosrdečnost a kamarádství odhalené v zákopech do té doby nejkrvavějšího konfliktu zase formoval charakter obou národů. Anzac Day 25. dubna je dodnes slaven jako národní svátek jak v Austrálii, tak na Novém Zélandu.
Autor: /PH/
Editor: /JT/
Pokud se Vám článek líbil, můžete nás podpořit sledováním, sdílením nebo komentářem.
