Píše se rok 1914 a propuká konflikt, do té doby nevídaný. Revoluční změny ve způsobu zabíjení těch druhých poznamenalo i nasazení nových zbraní, taktik a metod plýtvání lidskou silou. Samozřejmě, také vzhled vojáka hraje svou roli ve Velké válce.
Německá armáda zahajuje Schlieffenův plán. Miliony vojáků postupují vpřed pod vedením generála von Moltkeho a kosí Belgičany. Povídá se, že jejich nové uniformy skvěle odpovídají potřebám vedení moderní války. Díky šedozelené barvě poskytují lepší maskování za snížené viditelnosti a zároveň jsou šik.
Britové po zkušenostech v Búrské válce upustili od liniové palby a zaměřili se více na střelecké schopnosti jednotlivých vojáků. I jejich uniformy a výstroj doznaly rozsáhlých reforem. Zavedení textilních postrojových řemenů lépe rozložilo váhu výstroje, kterou musel jednotlivec nosit. Nové stejnokroje v barvě khaki jim zase umožnili lépe splynout s krajinou.
A pak je tu armáda francouzská…no …
Při vypuknutí války nosili francouzští vojáci tradiční, barevné uniformy z konce 19. století. Ty se skládaly z tmavě modrého kabátce M1877 o němž říkalo, že “v zimě studí a v létě hřeje” a sytě rudých kalhot M1871. I jejich ustrojenost odpovídala minulému století. Například polní láhev a chlebník byly zavěšeny na postrojových řemenech křížem a velká polní měla popruhy vlastní, což vojáky značně omezovalo pohybu v úzkých zákopech nebo vleže. Britové i Němci měli jednotlivé kusy výstroje zavěšeny na nosném systému zvlášť, takže mohli snadno kterýkoliv komponent odepnout. Jezdečtí kyrysníci byli dokonce vybaveni helmami s ozdobnou chocholkou a efektním, ale naprosto neefektivním hrudním plátem jako za Napoleonských válek.
Nejpozději od roku 1903 přitom proběhlo několik pokusů o zavedení praktičtějších polních uniforem. Tyto snahy ovšem byly bržděny konzervativním smýšlením jak uvnitř armády, tak mezi civilním obyvatelstvem. Nakonec se červené pěchotní kalhoty staly i předmětem politických debat. Adolphe Messimy, který vedl ministerstvo války v letech 1911-1912 prohlásil: “Tato přihlouplá připoutanost k nejviditelnější z barev bude mít krvavé následky…”. Nicméně jeho nástupce Eugène Étienne neposkytl prostor pro debatu a prostě rozhodl: “Zakázat červené kalhoty? Nikdy!”
S cílem uchlácholit tradicionalisty byla vyvinuta nová, matně fialovo-hnědá látka skládající se z červených, modrých a bílých vláken, známá jako“ trikolórová“. Naneštěstí červené nitě bylo možné vyrábět jen z barev dodávaných z Německa, takže byly použity jen modrá a bílá. Tak vznikla klasická modrošedá uniforma, která byla 10. července 1914 přijata francouzskou poslaneckou sněmovnou. Nicméně nové uniformy nestihly být dodány jednotkám před vypuknutím války o pár týdnů později.
Obrovské ztráty francouzské armády v počátečních fázích Velké války mohou být mimo jiné připočteny snadné viditelnosti jejích uniforem. To v kombinaci s předválečnou doktrínou útoků ve velkých formacích působilo v bitvách, kde bylo masivně nasazeno dělostřelectvo a kulomety doslova masakr. Kritické nedostatky uniforem byly poměrně brzy rozpoznány a od první čtvrtiny roku 1915 došlo k distribuci modrošedých uniforem ve zjednodušeném střihu. Od října 1914 také došlo k nahrazení kožených galoší jednoduššími látkovými ovinkami podle anglického vzoru. Francouzská armáda pak byla první, která zavedla ocelové přilby ve snaze ochránit své muže před šrapnely. Do prosince 1915 bylo vyrobeno více než 3 miliony přileb Modéle 15 “Adrian”.
Nové modrošedé uniformy a “adrianky” se ukázaly být dostatečně vhodné a praktické, aby se udržely ve výstroji francouzských vojáků po zbytek konfliktu a vyřazeny byly až v roce 1921. Jen dodejme, že v prosinci 1914 byly pro severoafrické a koloniální jednotky ve Francii zavedeny hořčičně hnědé khaki uniformy. Přesto koloniální jednotky trpěly stejnými nedostatky ve výstroji jako ty metropolitní.
Jako čestnou zmínku uveďme ještě britský vzor uniformy/kiltu pro “skotskou vysočinu”. Ten se od té klasické lišil designem tuniky a blůzy tak, aby se podobaly tradičním horalským vzorům – zejména odřezáním kiltu v přední části tuniky, aby bylo možné nosit tradiční sporran. Vojáci nucení nosit kilt si často stěžovali na nedostatečnou ochranu před trny rostlin, ostnatým drátem a podobně. V létě mnohdy docházelo ke spáleninám od slunce a v zimě zase vojáci častěji trpěli útoky různých krvežíznivých tvorečků. Netřeba zdůrazňovat komplikace způsobené ohněm nebo bojovými plyny.
Autor: /PH/
Editor: /JT/
Pokud se Vám článek líbil, můžete nás podpořit sledováním, sdílením nebo komentářem
