Protitankoví dělostřelci na manévrech v létě 1918. Všimněte si postavení dvou družstev, která se dle předpisu vzájemně kryjí
37mm protitankový kanón, přesněji označovaný jako ‚3.7 cm Tankabwehrkanone (TAK) 1918 in starrer Räderlafette‚ byl prvním dělem na světě vyvinutým primárně pro boj s nepřátelskou obrněnou technikou.
Předchůdce mnohem známější řady německých protitankových kanónů PaK vznikl až na samém sklonku První světové války. Německé velení totiž, navzdory nasazení zcela nové zbraně na bojišti, hrozbu nepřátelských tanků nepovažovalo za problém technický, ale spíše taktický. S britskými a francouzskými obrněnci se dle jejich názoru mělo vypořádat obyčejné polní dělostřelectvo, případně pěchota vyzbrojená ‚K-střelami‘ (Spitzgeschoss mit Kern – špičatá střela s ocelovým jádrem).
Ovšem počty spojeneckých tanků se neustále zvyšovaly a jejich balistická ochrana byla dokonalejší. Němcům už standardní zbraně nestačily, a tak teprve v lednu 1918 vznikla první protitanková puška T-Gewehr 18. Ta zpočátku teoreticky dokázala prostřelit všechny soudobé tanky. Její efektivita se však rapidně zhoršovala s tím, jak spojenci reagovali na její nasazení na frontě. Nepřekvapí, že kvůli své váze přes 18 kg a obrovskému zpětnému rázu nebyla ani příliš populární mezi mužstvem.
Lepší odpovědí měl být víceúčelový těžký kulomet MG 18 TuF (Maschinengewehr 18 – Tank und Flieger). Vylepšená verze MG 08, střílející stejnou munici 13,25×92 mm SR jako T-Gewehr ovšem byla příliš těžká, složitá, drahá a navíc její vývoj začal příliš pozdě. Na frontu se měl dostat až v roce 1919. Půl roku před koncem Velké války proto Nejvyšší armádní velení oslovilo firmy Krupp a Rheinmetall s požadavkem na vývoj zcela nového kanónu určeného primárně pro boj s tanky. O několik týdnů později se na polygonu v Kummersdorfu dělo z dílen Rheinmetall ukázalo jako mobilnější, stabilnější a přesnější. Nic tedy nebránilo tomu, aby se jeho výroba rozjela naplno.
Dělo jako takové nedisponovalo žádným mechanismem pohlcujícím zpětný ráz ani úsťovou brzdou. Na dřevěné lafetě s loukoťovými kolesy byla usazena hlaveň z vícehlavňového rotačního kanónu Hotchkiss. Kolesa bylo navíc možné sundat a dělu tak snížit profil nebo jej umístit do polního opevnění. Na přední straně lafety pak byla připevněna bedna na 24 kusů munice. Dělo mohlo být taženo koňmi a nebo tlačeno obsluhou. Hlaveň byla vybavena pevnými mířidly do 2600 metrů. Udává se, že kanón byl schopný prostřelit pancíř o síle 15 mm na vzdálenost 500 metrů. Obsluhu děla mělo tvořit 7 členů – střelec, nabíječ, velitel a čtyři muži jako podpora. Děla se dle předpisu měla nasazovat v týmech po dvou tak, aby si mohla poskytovat vzájemné palebné překrytí a podporu.
Přestože se na frontu podařilo dodat asi 600 kusů z tisícovky objednaných děl, o jejich operačním nasazení a efektivitě se toho příliš neví. Nicméně vezmeme-li v úvahu, že první kusy se k jednotkám mohly dostat někdy začátkem října, čili asi měsíc před koncem války, je zřejmé, že na vývoj konfliktu měly pramalý vliv.
