„Bojovníci za severní hranici v Korutanech, 1919“
Následkem invaze C. a K. armády do Srbského království vypukla první světová válka, tehdy ještě nazývaná jen „Velká“. Jihoslovanští národovci a vlastenci vycítili příležitost, a prakticky ihned ještě v roce 1914 uspořádali setkání. Přijeli zástupci všech balkánských slovanských národů a položili základy budoucí organizace Jugoslavenski odbor, nebo-li Jihoslovanský výbor.
30. dubna 1915 pak oznámili světu svou činnost na oficiálním zakládajícím sněmu v hotelu Parisian Madisson v Londýně. Londýn byl vybrán záměrně, neboť Velká Británie stála v čele Dohody a tím pádem boje proti nenáviděné rakouské monarchii. Další buňky postupně vznikaly z exulantů v zemích celé Evropy, kde se snažili získat finanční podporu nebo lobbovat za vznik nového státu. I přes různé rozmíšky a neshody s oficiální srbskou exilovou vládou nakonec Výbor slavil úspěch, když v říjnu roku 1918 byl na osvobozených územích vyhlášen Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů. Stát byl formálně samostatný, přesto nebyl mezinárodně uznaný a byl vojensky zcela závislý na Srbském království. Přestože existoval pouhých třicet tři dní stihl svést válku o území, o kterém se domníval, že mu po právu náleží. Ještě během bojů byl zahrnut do vznikajícího Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.
Jedním z těch míst bylo dnešní slovinské město Maribor, německy Marburg an der Drau. To mělo tehdy přes 82% obyvatel hlásících se k rakousko-německé národnosti. Z toho důvodu město v chaotické době po rozpadu Rakouska-uherska vyhlásilo svou příslušnost k Republice Německé Rakousko, která vznikla na troskách Císařství. Jugoslávský ‚Národní výbor pro Štýrsko‘ nehodlal tuto neloajalitu respektovat a proto pověřil bývalého důstojníka rakousko-uherské armády a veterána nedávné války Rudolfa Maistera převzetím mariborské vojenské posádky. Z jeho rozkazu byli neloajální velitelé a cizinci okamžitě propuštěni, zůstat mohli jen Slovinci. A dodejme ještě, že této příležitosti byl povýšen do hodnosti generála a byla mu předána moc nad všemi ozbrojenými jednotkami jugoslávského státu v oblasti.
31. října vyjádřil Maister před kasárnami 26. pěšího pluku sídlícího v mariborské čtvrti Melje (Celje) svůj nesouhlas s deklarací rakouských Němců. Načež 9. listopadu vyhlásil všeobecnou mobilizaci Slovinců v celém Dolním Štýrsku. Z toho, ale nebyla nadšená, jak vláda Německého Rakouska, tak jugoslávští představitelé v Lublani. Mobilizace byla i tak úspěšná a do 21. listopadu se podařilo shromáždit na 4000 bojovníků, kteří vytvořili nový pěší prapor. Mezitím, 6. listopadu porušili Slovinci mír, když jednotky nadporučíka Franjo Malgaje vstoupily do rakouských Korutan. Jejich systematické obsazování začalo 13. téhož měsíce, když slovinské síly sestoupily do údolí Drávy. Průsmyk Ljubejl (Loiblpass) na dnešní rakousko-slovinské hranici byl obsazen následujícího dne.
Od 23. listopadu docházelo k obsazování pozic rakouské domobrany. Kapitán Rudolf Knez následně vstoupil do obce Sittersdorf (Žitara vas), co by kamenem dohodil od Drávy. Po 27. listopadu došlo pod Maisterovým vedením k obsazení obcí Spielfeld (Špilje), Bad Radkersburg (Radgona), Mureck (Cmurek), Leutschach (Lučane), Marenberg (Radlje ob Dravi) a Muta (Hohenmauthen). Jednotky pod vedením Franja Malgaje zabraly údolí Meži a Bleiburg (Pilberk). Tam se k nim připojili dobrovolníci ze Srbska vracející se z východní fronty. Slovinská generalita požadovala připojení všech oblastí se slovanskou většinou. Nicméně tyto požadavky nebyly podpořeny mocnostmi Dohody a byly dále kritizovány jak představiteli Štýrska, Korutan a Německého Rakouska, tak vlastní civilní vládou v Lublani, která nechtěla postupovat příliš agresivně. Vládní jednotky z Lublaně držely Dravograd (Unterdrauburg), Lavamünd (Labot) a Sankt Paul (Šentpavel). 30. listopadu byl navzdory demarkačním plánům zábran Völkermarkt (Velikovec), což vzbudilo mezinárodní vlnu kritiky.
K drobným bojům docházelo už během zabírání Bleiburgu, ale od přestřelky u Lučane, kde 180 rakouských dobrovolníků napadlo slovinské síly bylo zřejmé, že se Rakušané svých území nevzdají bez boje. I přes příměří ze 14. ledna 1919 docházelo ke srážkám a častým oboustranným provokacím. 4. února pak došlo k bitvě u Radgony, kde byla rakouská strana posílena 4 novými pěšími prapory oproti původním dvěma. Maisterovi plány sice počítaly i s útokem na Klagenfurt (Celovec), nakonec od nich bylo upuštěno, když bylo od 13. února vyhlášeno příměří.
„Kdyby nám vláda v Lublani nesvázala ruce, tak jsme dávno v Celovci!“ Generál Rudolf Maister, v dopise z 12. prosince 1918
Dodejme ještě, že 29. ledna došlo ke krvavému potlačení německé demonstrace v Marburgu jednotkami generála Maistera. Zabito bylo asi 13 protestujících a přes 60 zraněno. Násilné zabírání jihovýchodního Rakouska a konfrontace vedoucí k ozbrojeným střetům přiměly korutanského guvernéra Arthura Lemische k zahájení boje za zachování jižní hranice v pohoří Karavanek. Lítý boj rakouských polovojenských uskupení v okolí Arnoldsteinu a Ferlachu následně zalarmoval mocnosti Dohody. V této souvislosti byla vyslána americká mise, která po devět dní zkoumala sporný region mezi řekou Drávou a Karavankami. Rakušanům se podařilo přesvědčit americkou delegaci, aby nepodpořila jugoslávský požadavek na hranici vedoucí středem řeky. Komise vedená podplukovníkem Milesem pak ostatním státům Dohody důrazně doporučila zachování hranice v horách. S ohledem na výbušnost situace o tom mělo být ovšem rozhodnuto hlasováním. Francie s Anglií Američany vyslechly a vyslovily souhlas s plánem na vyhlášení referenda.
„To, co jste už obsadili zůstane vaše, ale jen pokud tam vládne pořádek“ Maršál Ferdinand Foch na mírové konferenci v Paříži
S tím se nicméně dosud vítězící Slovinci nehodlali smířit a proto 29. dubna porušili příměří spuštěním ofenzívy po celé délce fronty. Po počátečních územních ziscích ovšem zahájili Rakušané svou protiofenzívu, která je donutila k zastavení postupu. Situace se zhoršovala a už 2. května musel být vyklizen Völkermarkt. O dva dny později dosáhly rakouské jednotky linie Gallizien-Abstall-Sankt Margareten im Rosental. Za pouhé dva dny dokázali Rakušané zničit celý 3. lublaňský pěší prapor. Zbylé slovinské jednotky ustoupily do Horního Štýrska a ponechaly tak Rakušanům téměř všechna území získaná v zimních bojích. Rakouská armáda zabrala ještě Dravograd, město Guštajn se jí už získat nepodařilo. Slovinská armáda přisunula 36. srbský pěší prapor, který ji zastavil. Generál Maister poté přesunul dva prapory mariborského pěšího pluku k Windischgrazu, aby zde posílily obranu a stabilizovaly frontovou linii.
Porážka dubnové ofenzívy přinutila vládu v Lublani k mobilizováni všech prostředků a přisunutí dalších srbských pluků. 26. května byl zahájen nový útok s cílem získat zpět ztracená území. Ofenzíva trvala až do 6. června a Jugoslávcům se podařilo dobýt většinu klagenfurtského regionu až po město Maria Saal. Přestože srbské jednotky nepodporovali své slovinské spolubojovníky s velkým nadšením a drželi se spíše stranou větších bojů, Slovinci považovali ofenzívu za vojensky úspěšnou.
Nicméně ve Versailles bylo rozhodnuto jinak. Slovincům bylo nařízeno do 31. července vyklidit oblast severně od Klagenfurtu, aby mohlo být provedeno plánované referendum. Saint-Germainská smlouva z 10. září dále upravovala rakousko-jugoslávskou hranici. Malá část Korutan, údolí Meži s městem Dravograd a oblast Jezerska připadla Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Osud jihovýchodních Korutan a oblasti Klagenfurtu se měl rozhodnout v hlasování. Sporné území bylo rozděleno do dvou zón. První kolo hlasování mělo proběhnout v převážně slovinské oblasti s označením „Zóna A“. Pokud by výsledky hovořili ve prospěch připojení k Jugoslávii, mělo být přikročeno k hlasování v německé části označené „Zóna B“. Není překvapivé, že před referendem se k Jugoslávii toužili připojit spíše chudší slovinské vrstvy z venkova a hor, kdežto zůstat ‚doma‘ v kosmopolitním Rakousku chtěli naopak majetní obyvatelé měst. Obě strany přesto a možná i právě proto zahájili masivní propagandistickou kampaň. Ta rakouská zdůrazňovala ekonomické výhody setrvání a slibovala, že v novém, demokratickém Rakousku budou Slovinci postaveni na roveň Němcům. Dále poukazovala na chaos a bídu jaká panuje v balkánském království. Jugoslávci používali téměř výhradně agresivní proti-německou rétoriku a apelovali na slovanskou soudržnost a historickou příslušnost Korutan ke slovanským zemím.
10. října 1920 byly vyhlášeny výsledky: 59,1% se vyslovilo pro setrvání v Rakousku, 40,9% pro připojení k Jugoslávii. Rakouská kampaň byla očividně úspěšnější neboť, uvážíme-li, že všichni Němci hlasovali pro setrvání, tak i každý druhý Slovinec hlasoval stejně. Jelikož se oblast „A“ vyjádřila pro setrvání v Rakousku, druhá část referenda již byla bezpředmětná.
Do bojů o to, kde povede hraniční čára se zapojilo téměř 4500 Maisterových vojáků a před poslední ofenzívou bylo zmobilizováno dalších téměř 7000 slovinských branců. Síla Rakouska bohužel není známa. Po bojích Jugoslávci přiznali 150 mrtvých, Rakušané ztratili 200-270 padlých a přibližně 800 raněných.
Hranice mezi Rakouskem a Jugoslávií a po jejím rozpadu nástupnickým Slovinskem se od té doby prakticky nezměnila. Ještě dodáme, že na konci Druhé světové války Titovi partyzáni okupovali Klagenfurt a požadovali územní zisky na úkor poraženého Německa, avšak jejich nároky byly zamítnuty. Dodnes je 10. říjen v Rakousku považován za den boje za svobodu a v Korutanech se slaví jako svátek
