Před šestapadesáti lety natočil Stanley Kubrick jeden ze svých klasických filmů o pomateném generálovi, válečném šílenství a zatoulaném letadle s atomovou bombou. Dnes úsměvná satira Dr. Divnoláska, nicméně poměrně dobře odrážela náladu i strach, který v široké společnosti a bohužel i u paranoidní generality nejen na západ od nás panoval. Odtajněné dokumenty Pentagonu s názvem „Studie potřeb pro užití atomových zbraní z roku 1959“ přesto strčí do kapsy i ty nejfantastičtější filmové scénáře.
Spojené státy americké pod vedením prezidenta Eisenhowera z počátku Studené války počítali s uplatněním doktríny tzv. „masové odplaty“. Ta byla založena zejména na obavách z nedostatečných kapacit pro vedení konvenčních bojů a podpoře spojenců NATO v Evropě a Asii. Pozemní útok, dejme tomu například na Západní Berlín, tak měl být oplacen naprosto disproporčním shozením asi 80% dostupného jaderného arzenálu na nepřítele.
Nukleární smršť měla podle dokumentů vypracovaných Velitelstvím strategického letectva (SAC) v roce 1959 zasáhnout zejména prioritní cíle „vzdušných sil“ tak, aby pokud možno nedošlo k odvetě protistrany. Následovat pak měla „systematická destrukce“ nepřátelských armád, průmyslu atd. Každá ze zaměřených lokací je podrobněji rozebrána a v jejich seznamu tak nalezneme jaké vojenské nebo průmyslové kapacity musí být zničeny za použití vypočítaného počtu nukleárních a nebo termonukleárních zbraní. Poněkud šokující a blíže neupřesněnou položkou pak může být „populace“ jako jeden z cílů útoku. SAC dále prosazovalo iniciaci bomb při dopadu nebo těsně nad zemí. To sice oproti výbuchům ve vzduchu zvyšovalo účinek tlakové vlny, do ovzduší se ale také dostalo mnohem více radioaktivního spadu. Zdá se, že v boji na život a na smrt dvou znepřátelených idejí by šly veškeré zákony a válečné zvyklosti stranou.
Odtajněné spisy obsahují spoustu vyjmutých částí a tak se momentálně nedá přesně říct, kolik jaderných pum bylo zamýšleno k odpálení v první a případné druhé vlně. Avšak jakou prioritu hrály jaderné zbraně v případném konfliktu nám může napovědět urychlené navyšování jejich stavů. V roce 1955 disponovali Spojené státy asi 2 400 kusy jaderných bomb. O čtyři roky později to bylo přes 12 000 a konečně v roce 1961 už neuvěřitelných 22 229 jaderných bomb různých typů a výkonů.
Dodejme, že v této době ještě neexistovaly mezikontinentální balistické rakety schopné donést náklad nad své cíle. Bomby by musely být dopraveny nad nepřátelské území pomocí proudových bombardérů B-47 a B-52. Ty byly dislokovány na předsunutých základnách „železného prstence“ kolem SSSR. Těžiště amerického strategického letectva leželo na „nepotopitelné letadlové lodi“ Britských ostrovů, další letadla mohla startovat ze Západního Německa, Španělska, Maroka, Egypta, Turecka a dalších. Strůjci tohoto plánu tak museli úzce spolupracovat s nadřízeným vedením Amerického vojenského letectva. To obecně nemělo námitky proti ztrátám na civilnímu obyvatelstvu, pokud ovšem byly cílem strategicky významné vojenské zařízení. Útoky proti hustě obydleným sídlům nepřítele, ale byly v přímém rozporu s morálkou i standardy, kterými se USAF snažilo řídit. Zajímavostí je, že v roce 1990 bylo několik pilotů SAC interviewováno ohledně jejich názoru na shazování atomových bomb na města plná lidí. Odpovědi, jak se na vojáky sluší a patří, byly pozoruhodně pragmatické – vlastenecká povinnost a práce, která by se musela udělat, nic víc.
Až 1200 cílů od Východního Berlína, přes Leningrad a Moskvu až po Peking a Vladivostok bylo seřazených podle důležitosti. Nepřekvapí, že Moskva a Leningrad obsadili první místa se 178 respektive 145 shozenými bombami. Pamatovalo se i na hlavní města sovětských satelitů. Varšavu, podobně jako Budapešť například mělo zasáhnout kolem 40 atomovek. A ani Československu se neměli tyto útoky vyhnout. Mezi potenciální cíle byla počítána Praha (pořadí podle priority 58, počet cílů 69), Bratislava, Brno, Košice nebo třeba Pardubice. Další bomby měli dopadnout na letecké výrobní závody ve Vodochodech a také na leteckou základnu v Milovicích.
Jak už jsme zmínili, hlavními cíli první vlny byla velitelství sovětského letectva a základny dálkových bombardérů schopných nést jaderné bomby. Menší cíle měly být zničeny bombami se silou do 1,7 megatun ekvivalentu TNT. SAC nicméně požadovalo i zařízení o síle 60-70 megatun, to jest více než 4000x více než měly bomby dopadající na Hirošimu a Nagasaki. Taková bomba měla fungovat hlavně jako odstrašující prvek, ale v případě nenadálého sovětského útoku i způsobit „rozhodující výsledky“.
Celá tato strategie je překvapivě založena na vizi obrany jediného muže s poněkud nepřiměřenou mocí. Generál Curtis LeMay převzal velení nad SAC v roce 1947. Sice můžeme spekulovat, jestli byl skutečným předobrazem kubrickova paranoidního generála J.D. Rippera, ale LeMayovi se do roku 1957 podařilo pozoruhodně rozšířit zanedbávanou složku letectva. Když přebíral velení nad Velitelstvím strategického letectva, dostalo se mu do rukou necelých 50 tisíc špatně vycvičených vojáků s 713 druhoválečnými letadly, z nichž asi jen polovina byla provozuschopná. Během několika let je proměnil ve strategickou sílu se kterou bylo nutné počítat. V době jeho odchodu v roce 1957 tvořilo SAC dvě stě tisíc profesionálních a dobře motivovaných mužů, s více než dvěma tisíci proudovými bombardéry a osmi sty upravenými tankovacími letouny. Stovky B47 a B52 tak byly v permanentní pohotovosti, dotankovávané ve vzduchu a připravené kdykoliv zasáhnout nepřátelské cíle.
Už během druhé světové války byl LeMay jedním z hlavních zastánců strategického bombardování v Tichomoří. Stál tak za zničujícímu nálety na Tokio i shozením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. K jednomu z nejtěžších a nejzničujících náletů druhé světové prohlásil:
„I kdyby moje bombardéry zkrátili válku jen o jediný den, tak splnily svůj účely. Předpokládám, že kdybychom válku prohráli, byl bych souzen jako válečný zločinec“.
Dodejme, že nejvíce zničujícím náletem druhé světové byl právě nálet na Tokio v březnu 1945. LeMay nařídil odstranit z bombardérů palubní zbraně, aby se do nich vešlo více bomb. Zápalné bomby, magnéziové bomby, bomby s bílým fosforem i napalm způsobily hotové peklo. V Tokiu postaveném převážně ze dřeva lehlo popelem přes 41 km² zástavby. Počet obětí nelze zjistit, ale odhaduje se uhořelo nejméně 100 000 lidí. Posádky bombardérů letící ve výšce šesti kilometrů hlásily, že jejich letadla jsou nasycena pachem spáleného masa.
Dokumenty nicméně dokazují, že generál vedl svou vlastní agendu s cílem vyprovokovat Sověty k útoku. V období takzvané Kubánské krize, jako vrchní velitel amerického letectva prosazoval jaderný útok na sovětská zařízení na Kubě. Jakou reakci by taková akce vyvolala si můžeme jen představovat. V souvislosti s jadernými útoky na Východní blok byla předpokládána smrt kolem 520 milionů lidí..
Naštěstí během vlády J.F. Kennedyho došlo k postupnému uvolnění napětí mezi oběma znesvářenými bloky. Také doktrína masové odplaty díky zařazování mezikontinentálních raket s jadernými hlavicemi a možnosti druhého úderu zastarala, a tak byla nahrazena „flexibilní reakcí“. Ta ve zkratce znamenala diverzifikaci jaderného arzenálu do tzv. jaderné triády, čili mezi strategické bombardéry, mezikontinentální balistické rakety a balistické rakety odpalované z ponorek. Tím chtěla Kennedyho administrativa odradit Sověty od prvotního útoku, zároveň jí to umožnilo upouštět od politicky i ekonomicky těžko udržitelných závodů ve zbrojení. Navíc jí to poskytovalo větší flexibilitu v konfliktech nižší intenzity a mohla tak reagovat přiměřenou silou na správném místě raději, než sázet na možnost „všechno nebo nic“.
Autor: /PH/
Editor: /JT/
Pokud se Vám článek líbil, můžete nás podpořit sledováním, sdílením nebo komentářem.
