Otcem izraelské ponorkové flotily je beze sporu Yosale Dror. Jeho život by vydal na několik akčních filmů a mnoho knih. Již jako mladík vstoupil do Palmachu, elitní jednotky Hagany, která aktivně bojovala proti Britskému mandátu v Palestině. Osobně se účastnil bombového útoku na britské lodi Ocean Vigour, která Britům sloužila k odvozu ilegálních židovských přistěhovalců z Palestiny na Kypr. Během války o nezávislost velel jednotce dnes bychom řekli speciálních sil, přesněji bojových potápěčů, která potopila v italském přístavu Bari nákladní loď Lino naloženou zbraněmi a municí pro Sýrii. Náklad se sice podařilo vlastníkům vyzvednout, usušit a naložit na novou loď, ta jej však po jistém incidentu spojeném s izraelskou tajnou službou přivezla přímo do Izraele, kde byl náklad vyložen a bezprostředně použit izraelskou armádou. V polovině 50. let se Dror cvičil ve Francii v protiponorkovém boji, proto po návratu začal usilovat o zařazení ponorek do výzbroje mladičkého námořnictva. Roku 1957 pak vytvořil skupinu 28 námořníků, které začal cvičit k obsluze ponorek, až konečně roku 1959 byla založena Sedmá flotila IN (Israeli Navy), a to jako ponorkové uskupení sestavené převážně z dobrovolníků.
Po druhé světové válce, díky obrovským přebytkům vojenské techniky, nebyl pro Izrael problém si obstarat ponorky pro jejich námořnictvo. Díky dobrým diplomatickým konexím získali použitelné, i když morálně zastaralé britské ponorky třídy T a S. Nicméně brzy bylo jasné, že je nutné získat ponorky optimalizované pro specifické potřeby Izraele, který nepotřebuje dálkové oceánské ponorky, ale menší čluny pro operace v mělkých vodách. Po katastrofě ponorky třídy T „Dakar“ v roce 1968 se výběr nového typu ponorek urychleně rozběhl. Problémem ale byla politická situace, která po šestidenní válce Izraeli nepřála. Většina spojenců se od něj odvrátila a hlavně Francie na světové scéně vystupovala vyloženě protiizraelsky. Po velmi složitých jednání, byl vybrán velmi modifikovaný německý Typ 206A, který se lišil jak rozměry, tak výtlakem i vybavením. Projekt dostal označení 540 a byly do něj zapracovány zkušenosti z německého provozu ponorek Typu 207 a 209. Stavba proběhla v britských loděnicích firmy Vickers a výcvik posádek pod vedením britských ponorkářů probíhal ve Skotsku.
První ponorka pojmenovaná Gal (Třída Gal/Vickers 540) byla dokončena v létě 1976, do Haify připlula v prosinci téhož roku. Vzhledem k probíhající občanské válce v Libanonu a mohutným Izraelským odvetám proti tamějším teroristům, se Gal téměř okamžitě zapojila do bojových akcí u libanonského pobřeží. Stavbou se jedná o klasický pobřežní jednoplášťový typ, charakteristický hrb na přídi obsahuje sonar. Oproti třídě T měla třída Gal třetinový nejen výtlak, ale i posádku, která čítala 23 námořníků. Čluny měly to nejlepší dostupné vybavení, ve výzbroji se tak zkušebně objevily i protiletadlové střely Blowpipe proti vrtulníkům, které byly umístěny ve vodotěsném bloku šesti střel na úrovni periskopu. V roce 1983 prošla plavidla částečnou modernizací, po které mohla z torpédometů odpalovat torpéda NT-37E a střely UGM-84D Harpoon. V letech 1994-95 pak prošla celkovou modernizací, zejména elektroniky, sonarů a palebného systému.
V průběhu dvou a půl dekády se ponorky zúčastnily mnoha akcí. Například války v Libanonu roku 1982 a nejdelší akcí patrně bylo krytí operace na likvidaci Abu Jihada v roce 1988. Po 25 letech služby a po plném zprovoznění nejmodernějších ponorek třídy Dolphin byly ponorky třídy Gal (Gal, Tanin, Rahav) v roce 2002 vyřazeny. Ponorka Gal je dnes k vidění v námořním muzeu v Haifě, jako přístupný exponát.
