Průzkumné letadlo Grumman OV-1 Mohawk
Korejská válka se dá brát jako další mezník vojenství. Podobně, jak po první válce pomalu vyhasínala koncepce zákopové války, tak po té korejské přestala pomalu platit plošná doktrína obrněné techniky: čím víc tanků, tím víc výhra. Alespoň na západní straně barikády. Důvodů bylo mnoho, ale jeden z nich byl jistojistě nováček Amerických ozbrojených sil – Letectvo Spojených států amerických (USAF). Letectvo tak již nebylo kibicem, ale plnohodnotným členem u pokerového stolu.
Po vojenském patu v Koreji musela armáda (US ARMY) něco změnit, a přímá letecká podpora byla v poslední válce velmi důležitým aspektem boje. Ukázalo se, že údery proudových letounů jsou sice účinné, ale ne vždy dostatečně pohotové a vyhledávání cílů pro piloty je velmi komplikované. V roce 1956 byl tedy podán návrh na nový výkonný letoun určený pro průzkum, pozorování, řízení dělostřelecké palby a kurýrní účely. V té době uvažovala, v rámci rozpočtových limitů, o nákupu nových letounů podobné kategorie i Námořní pěchota Spojených států amerických (USMC), takže se jevilo reálné splnit požadavky obou složek jedním strojem. Námořní požadavky tak přispěly neobvyklou „vlastností designu“. Třeba požadovali, aby letoun měl schopnost startu z malé eskortní letadlové lodě. Nebo aby existovaly „vodní lyže“, které dovolí letadlu plout kolem ostrovů rychlostí 20 uzlů. Vzhledem k tomu, že Mariňáci byli oprávněni provozovat letadla s pevnými křídly v roli blízké vzdušné podpory (CAS), i taková podmínka byla vznesena. Všechno ale dopadlo trochu jinak než se čekalo, když vznikly první prototypy a začalo se s testováním.
Letectvu se tuze nelíbilo, že by jejich monopol na ozbrojené letouny narušila armáda, a proto se pokusila tyto schopnosti byrokraticky „odstranit“. Mariňákům se zase nelíbilo, že letoun má moc sofistikované senzory pro jejich potřeby, a nejen proto se Vojenské námořnictvo Spojených států amerických (USN) rozhodlo raději koupit několik tankovacích letounů pro své potřeby. Armáda, přestože zůstala na vývoj sama, si v konečném důsledku oddechla, protože měla pokoj od nesmyslných mariňáckých požadavků. Nakonec na tom získala, protože letounu zůstaly i závěsníky pro nesení výzbroje, které byly původně požadavek USMC. Ty byly samozřejmě trnem v oku představitelům USAF. Ti tvrdili, že armáda má vlastnit jen neozbrojené letouny a dokonce to šlo tak daleko, že chtěli, aby firma Grumman vyškrtla možnost bombardování z firemní příručky k letounu. Letoun jako takový měl a taky sloužil jako průzkumný. Jenže válka ve Vietnamu ukázala, že nejen fotografiemi voják je živ, a tak se oprášil požadavek USMC. Prvních šest „bitevníků“ obdržela 23. SWAD, aby je mohla naostro vyzkoušet ve Vietnamu. To samozřejmě přinášelo slintavku důstojníkům USAF, kteří si žárlivě střežili svůj monopol a nevynechali jedinou příležitost k stížnostem u vrchního velení.
Mohawk se zúčastnil bojových akcí ve Vietnamu i během operace Pouštní bouře. Jeho pilotem mimochodem byl (i podle seriálu The Simpsons) nejhorší prezident USA, a to Jimmy Carter.
Celkově bylo OV-1 Mohawk vyrobeno kolem 380 kusů všech verzí. Uživatelem těchto strojů bylo výhradně US ARMY, nicméně 2 kusy byly dodány v roce 1974 Izraeli, který je vrátil po dvou letech. Argentina provozovala 23 kusů (10 letu schopných), které dostala v devadesátých letech v rámci likvidace amerického leteckého parku.
