Car-bomba byla třístupňová termonukleární puma o energii přibližně 50 až 58 Mt TNT (210 až 240 PJ). To je ekvivalentní přibližně 1 350 až 1 570-násobku kombinované energie bomb svržených na Hirošimu a Nagasaki.
Původní plány však počítaly s uvolněnou energií ekvivalentní 100 Mt TNT. Od tohoto plánu ale bylo upuštěno, protože by vedl k vytvoření příliš velkého množství radioaktivního spadu, který by z velké části dopadl na obydlené území Sovětského svazu. Pro limitování energie a množství spadu byl uran, který byl součástí třetího (možná i druhého) stupně, nahrazen olovem. Díky tomu 97 % uvolněné energie pocházelo z jaderné fúze a šlo tak o jeden z „nejčistších“ jaderných testů (v poměru k celkové energii).
Vývoj a odpálení Car-bomby bylo součástí tehdejšího sovětského jaderného programu, jenž se rozvíjel po celou dobu studené války. Protože Sověti ke konci 50. let nedosahovali takové přesnosti radiového navádění zbraní jako Američané, kompenzovali účinnost zvyšováním ničivého potenciálu svých raket a bomb, aby mohly zničit cíl, i když spadly i o několik kilometrů mimo něj.
Detonace Car-bomby zdvihla vlnu mezinárodního napětí a americký vyslanec Adlai Stevenson obvinil Chruščova na konferenci Spojených národů ze zbytečného znečišťování atmosféry nesmyslnými odpaly takto monstrózních zbraní nebezpečných pro celé lidstvo. Zkouška ukázala nebezpečí dalších závodů ve vyvíjení stále silnějších bomb a přiměla obě hlavní jaderné mocnosti zahájit jednání o omezení jaderných zkoušek. Tyto rozhovory skončily podpisem Smlouvy o omezení jaderných zkoušek, což byl začátek mezinárodní spolupráce na tomto poli. O Smlouvu se významně zasloužil i jeden z tvůrců „Car bomby“, akademik Sacharov, pozdější sovětský obhájce lidských práv a disident.
Teprve později byl koncept jaderných bomb (jak SSSR, tak USA) postupně přeorientován na mezikontinentální balistické střely s jadernými hlavicemi.
