Dakotská válka, známá i jako ’Povstání Malé vrány’ byla ozbrojeným konfliktem mezi Spojenými státy a několika kmeny Dakotů pod vedením náčelníka Malé vrány. Přestože je tento střet původních a nových Američanů nazýván válkou, jednalo se defakto o pokus o genocidu bělochů a snahu zastrašit a zastavit další příliv evropských osadníků, navzdory smlouvám, které s nimi byly dříve uzavřeny.
Američané v předchozích letech zřídili v údolí řeky Minnesoty takzvané teritorium a později, v roce 1858 se Minnesota stala 32. státem USA. Do lesnaté oblasti proudili tisíce osadníků, kteří zakládali roztroušené osady, menší komunity a města. S tím byla spojená stavba pevností v dříve indiánském území a postupné vytlačování původních obyvatel. Je nutné zmínit, že z počátku jim byla ztráta půdy díky řadě smluv kompenzována. A to například jednorázovou platbou v řádu milionů dolarů nebo dodávkami cenných zásob. Kmenům, které na podmínky Američanů přistoupily bylo navíc slíbeno roční vyplácení částky zhruba 1000 dolarů po dobu 50 let. Dle smlouvy ovšem nebyla anuita vyplácena přímo indiánům, ale určenému zástupci z Úřadu pro záležitosti indiánů, v našem případě Thomasovi J. Galbraithovi. Ten poté měl spravovat jejich prostředky, komunikovat s americkými obchodníky a případně pro indiánské kmeny nakupovat zásoby apod. Není třeba dodávat, že indiánům se tento způsob nelíbil a podezřívali svého amerického „agenta“, že je při vyjednávání s obchodníky šidí.
Americká vláda od Dakotů z našeho pohledu velmi výhodně vykoupila miliony akrů půdy. V roce 1851 byla výkupní cena akru (0,4ha) kolem 8 centů. Američtí osadníci následně vládě platili za akr 1,25 dolaru. Pro představu běžný Američan si v té době vydělal od 50 centů do 1 dolaru za den
Rok 1861 byl poznamenán mimořáně špatnou úrodou. Navíc zábory půdy, intenzivní těžba dřeva a lov lesní zvěře Američany narušily zemědělský cyklus indiánů. Hrozilo tedy, že si indiánské kmeny nedokáží vytvořit dostatečné zásoby na zimu. Jelikož očekávaná platba od vlády měla zpoždění, několik náčelníků se 15. srpna vydalo navštívit vládního zmocněnce z Úřadu pro indiánské záležitosti. Ten jim k jejich nelibosti sdělil, že se platba zpozdila z důvodu probíhající války mezi Severem a Jihem, zároveň je ale ujistil, že už je na cestě a jistě brzy dorazí. Aby se náčelníci nevrátili s prázdnou, pokusili se získat zásoby “na sekeru”, což bohužel všichni místní obchodníci rezolutně odmítli. Nadto jim jeden z prodejců, Andrew Myrick údajně vzkázal: “Chlap se musí umět postarat. Pokud jde o mně, jestli mají hlad, tak ať žerou trávu nebo třeba vlastní trus”. A jiskra byla zažehnuta.
O dva dny později skupina čtyř lovců zavraždila pětičlennou rodinu osadníků na jedné z odlehlých farem. Jejich těla měla být údajně zohavena “indiánským rituálním způsobem”. Čtyři muži se následně vrátili ke svému náčelníkovi a pověděli mu o svém činu. Ostatní indiáni byli z této události nadšení a přesvědčili náčelníka Malou vránu, aby svolal okolní kmeny. ‘Velký sněm’ nakonec došel k závěru, že právě teď je vhodná doba zaútočit na sídla bělochů a vyhnat je z indiánských území. Není jisté, kde vzali Dakotové takové sebevědomí, ale zřejmě chtěli využít situace poté, co se dozvěděli, že jsou Spojené státy zaneprázdněny občanskou válkou. V následujících měsících probíhaly střety mezi Dakoty a osadníky. Jednou z prvních obětí byl také výše zmíněny A. Myrick, jehož tělo bylo “ošklivě zohaveno, hlava oddělená a v ústech měl napěchovanou trávu.” Indiánům se díky léčkám dařilo také porážet malá uskupení amerických vojáků. U Birch Coulee také zaútočili na skupinu osadníků, která se vydala pohřbívat mrtvé a většinu z nich pobili.
“Pan Massispont měl dvě dcery, dvě skvělé, inteligentní mladé dámy. Tihle divoši je zavraždili tím nejbrutálnějším způsobem. Hlava jedné z nich byla nalezena oddělená od těla a zavěšená na háku. Jeho syn, čtyřiadvacetiletý mladý muž byl rovněž zavražděn. Panu Massispontovi a jeho osmiletému synovi se naštěstí podařilo uprchnout do New Ulmu. Později bylo zjištěno, že těhotná dcera pana Schwandta byla otevřena a její děťátko bylo přibito ke stromu na dvoře, kde ještě nějakou chvíli zápasilo o život. Jeho třináctiletý syn, svědek celé té tragédie přežil jen proto, že ho indiáni po brutálním bití považovali za mrtvého” – Justina Krieger v knize Charlese S. Bryanta z roku 1864 ‘A history of the great massacre by the Sioux Indians in Minnesota : including the personal narratives of many who escaped’
Útoky proti pevnostem a větším sídlům se nicméně ukázaly jako příliš velké sousto a bylo od nich upuštěno, když při jedné zteči byl zraněn i Malá vrána. Odpovědí na opakované prosby o pomoc federální vlády bylo zformování čtyř pěších pluků složených z dobrovolníků pod velením Johna Popa. Po jejich příchodu došlo ke střetu v rokli u Wood Lake, do kterého se zapojilo asi 1100 Američanů a neurčitý počet indiánských spojenců proti asi 1200 Dakotů. Po počáteční šarvátkách, ve kterých Američané přišli o několik mužů, vyrazili na zteč a Dakoty převálcovali. Indiánská armáda utrpěla značné ztráty a část náčelníků se přiklonila k mírovému řešení. Došlo k propuštění amerických zajatců a postupně se vzdalo na 2000 indiánů. 303 indiánských válečníků bylo posléze obviněno z vražd a znásilnění a místní vojenskou správou odsouzeno k trestu smrti. Prezident Lincoln posléze z důvodu „procesních chyb“ 264 z nich trest zmírnil, a tak bylo při poslední masové popravě v USA nakonec 26. prosince 1862 oběšeno 38 bojovníků. V obavách z odplaty rozhořčených bělochů, nespokojených s milostí, donutila federální vláda Dakoty k přesunu do “ochranného tábora” poblíž vojenské posádky. Nicméně příštího roku americký Kongres prohlásil všechny smlouvy uzavřené s Dakoty za neplatné a navždy je vyhnal ze státu Minnesota. Navíc byla na hlavu každého indiána ze vzbouřených kmenů nacházejícího se uvnitř státu vypsána odměna 25 dolarů.
Náčelník Malá vrána, který si byl pravděpodobně od počátku vědom beznadějnosti boje svých lidí se po porážce u Wood Lake stáhl na severozápad k americko-kanadské hranici. Později došel k rozhodnutí, že kmen bude muset přijmout nový, mobilní způsob života skládající se z neustálého skrývání, přepadávání odlehlých usedlostí a krádeží koní. Jeho lidem se ale taková představa vůbec nelíbila. Rozkol v kmenových vztazích se vyřešil v podvečer 3. července 1863. Malá vrána se svým synem byli spatřeni při sbírání malin na pozemku jednoho z osadníků. Nathan Lamson a jeho syn se s indiány pustili do krátké přestřelky. Malá vrána zasáhl starého Lamsona, ale nakonec byl sám smrtelně postřelen. Náčelníkovo synovi se podařilo uprchnout. Za “vykonání vynikající služby pro stát” byl Nathan Lamson odměněn částkou 500 amerických dolarů (v přepočtu na dnešní kurz asi 11 000 USD). Jeho syn Chauncey obdržel 75 dolarů za náčelníkův skalp.
Přesto, že neexistuje žádná oficiální zpráva o počtech mrtvých osadníků, prezident Abraham Lincoln ve svém výročním projevu prohlašoval, že za čtyři měsíce bojů zemřelo “ne méně než 800 mužům žen a dětí.“ Mnoho sídel jako Milford, Leavenworth a Sacred Heart bylo srovnáno se zemí. V bojích zemřelo 77 amerických vojáků a kolem 150 indiánských válečníků. I po skončení války probíhaly boje s Dakoty, kteří uprchli na západ do oblastí ovládaných kmenem Lakotů, se kterými si spojili. Kombinované síly Lakotů a Dakotů zahájili boje proti federální vládě, ale po sérii proher byla nakonec jejich síla definitivně zlomena v bitvě u Kildeer Mountain a v bitvě o Badlands. Přesto lokálně odpor původních obyvatel pokračoval a o dva roky později se rozhořel další konflikt ve Wyomingu.
Většina Dakotů se vzdala do roku 1881. V roce 1890 pak došlo k nechvalně proslulému Masakru u Poraněného kolena (Wounded Knee), po kterém byl jakýkoliv efektivní odpor indiánských kmenů na americkém Středozápadě navždy eliminován.
