Keltští válečníci byli pro Egypťany opravdovou exotikou. Nebránilo jim to ovšem s nimi navazovat milostné vztahy. Potomci Keltů a Egypťanů byli nazýváni ‚e pigovoi‘.
Keltové, mýty opředený národ, jehož původ můžeme hledat v halštatské kultuře, ale i kultuře popelnicových polí.
Teritoriálně expandoval zejména ve spojení s populačním boomem a snahou najít nová místa k životu. Přestože Keltové neměli tendenci dobývat ostatní národy a obvykle se spokojili jen s loupeživými nájezdy, nedá se říci, že by byli špatní válečníci. Už sto let před vpádem kmenového svazu krále Brenna do Řecka totiž sloužily keltské jednotky v řeckých armádách jako žoldnéři. Ceněni byly zejména pro jejich jezdecké schopnosti.
Řecký filosof, historik a velitel řecké jízdy Xenofón, popisuje ve svých spisech ze 4. století před Kristem jejich válečné umění v Řeckých válkách. Zde, například proti Thébám: “Přesto, že jich bylo jen pár, byli roztroušení tady i támhle. Hnali své koně proti Thébanům a vrhali na ně své oštepy. A tu náhle prchali, když se k nim nepřítel přibližoval. Často zas a zas otáčeli své koně a vrhali další a další oštěpy na postupující thébské šiky. Občas jste je mohli zahlédnout, jak opodál sesedli ze svých koní, aby si odpočinuli. Ale jakmile se na ně někdo pokusil zaútočit, ihned se vyhoupli do svých sedel a rozprchli se do všech stran. Když se je nepřátelští válečníci odhodlali pronásledovat a byli daleko z dosahu zbytku thébské armády, koňáci kolem nich vytvořili kruh a rozdrtili je svými oštepy. Takto si dokázali hrát s celou thébskou armádou, nutili je postupovat vpřed nebo na ně doráželi a tlačili je zpět, jak se jim zlíbilo.” Tento fascinující popis je o to zajímavější, že je oproštěn o pozdější romanticko-mýtické představy ‘nahých barbarů’. Kelti jsou zde popisováni poměrně střízlivě, a to jako vynikající válečníci bojující buď jako lehká pěchota nebo na koních ve stylu dragounů známých až ze 17. a 18. století.
Reputace keltských žoldnéřů sahala tam, kam až sahal řecký svět. Po rozpadu říše Alexandra Velikého vládli v nástupnických státech řečtí vojevůdci. A zejména Egypt, který ovládl Alexandrův generál Ptolemaios byl z větší části závislý na řeckých žoldnéřích, kteří doplňovali jeho armádu. Občas, ale byla tato závislost zrádná, jako například roku 259 př.n.l. Řecký historik Pausanias k tomu říká: „Tehdy Ptolemaios II. vedl válku proti jednomu ze svých rivalů, uzurpátorovi Keraunovi. Ke svému zděšení, ale zjistil, že se jeho keltské jednotky vzbouřily a pokusily se založit své vlastní království v údolí úrodného Nilu. Ptolemaios je nakonec porazil a názorně je za jejich troufalost potrestal. Ti, kteří nebyli zabiti okamžitě byli vysazeni na malém ostrově uprostřed Nilu a ponecháni hlady svému osudu.“
Přesto ho tato zkušenost neodradila od najímání dalších keltských válečníku později. I Ptolemaios III. a Ptolemaios IV. pokračovali v tradici najímání Keltů. Protože ze záznamů víme, že je Egypťané najímali v Helléspontu, lze usuzovat, že mnoho Keltů zůstalo v Makedonii i po porážce Brenna v keltsko-řecké válce. Pro zajímavost uveďme, že jedna keltská žoldnéřská skupina musela být vrácena do Řecka poté, co došlo k naprostému rozložení její morálky. Při cestě do Egypta totiž došlo k zatmění Slunce, což bylo dle jejich náčelníka zlé znamení. Protože věřili, že příští bitvu jistě prohrají, odmítli bojovat úplně.
Při jiné příležitosti se však Keltové ukázali jako velice odhodlaní bojovníci. V bitvě u Raphie, známe i jako Bitva o Gazu, bojovalo přes 4000 keltských jezdců společně s Ptolemaiovci proti říši Seleukovců, která rovněž měla ve svých řadách několik keltských válečníků. V průběhu bitvy došlo ke klamnému ústupu Egypťanů, které se rozhodli Seleukovci pronásledovat. Ve chvíli kdy se seleukovská armáda rozptýlila, vyslal Ptolemaios IV. své Kelty. Ti nemohli být šťastnější, protože útok proti roztroušeným pěšákům byl přesně ten styl boje, který jim vyhovoval. Bitva nakonec skončila drtivým egyptským vítězstvím.
Keltové byli pro Egypťany poněkud exotickými vojáky. Ale obecně bychom je mohli považovat za spolehlivé a loajální válečníky, neboť například Ptolemaios V. často využíval jejich služeb při potlačování různých povstání. Jak vážně brali Keltové tyto “zahraniční mise” nám mohou napovědět dochované grafitti zanechané keltskými vojáky na hrobce Setiho I. Na místě posledního odpočinku dávného faraona se řecky píše: “Z kmene Galátů. My, Thoas, Callistratos, Acannon a Apollonios, jsme přišli, a chytili tady lišku”. Jelikož byl tento úsměvný projev vandalství napsán perfektní řečtinou, můžeme předpokládat, že Thoas a jeho přátelé prošli službou v Řeky vedené egyptské armádě. Zajímavostí je, že jeden z Keltů, Řeky nazývaných Galáti, měl své jméno odvozené od řeckého boha Apollóna, jehož chrám byl Kelty vypleněn o století dříve.
