Evropa na počátku 7. století.
V roce 602 našeho letopočtu vypukl téměř zapomenutý, přesto jeden z nejdůležitějších konfliktů v dějinách. Válka, která předznamenala nejen konec východní části Římské říše, ale i éry antiky respektive starověku jako takového. Její následky byly tak významné, že je vlastně pociťujeme dodnes.
Válka mezi oslabeným, ale stále nebezpečným středozemním impériem a sásánovskou novoperskou říší v letech 602-628 našeho letopočtu byla poslední ze série střetů mezi těmito starověkými velmocemi. Po pouhém desetiletí míru obnovil perský velkokrál Husrav II. nepřátelství mezi oběma říšemi. Záminkou se mu stala vražda jeho spojence, římského císaře Maurikia. Maurikios, nobilitou nepříliš oblíbený, ale velmi schopný státník, pomohl v roce 591 Husravovi na trůn a tím mezi nimi vzniklo spojenectví, které mělo být potvrzeno Maurikiovou adopcí Husrava. Zvrat ve vztazích mezi oběma říšemi přišel, když byl během vzpoury římské Thrácké armády císař popraven Flaviem Fokem. Podle soudobých historiků to byl pouhý nevzdělaný kentarcha (setník/centurion), můžeme ale spekulovat, jestli se nejedná spíše o propagandu snažící se zavděčit jeho následovníkovi. Některé prameny uvádějí, že se jednalo o jednoho z nejvýše postavených velitelů. Přesvědčit tisíce nespokojených, vyčerpaných a špatně placených legionářů, aby se obrátili proti svému císaři pak nebylo nějak zvlášť obtížným úkolem. Musíme ale také zmínit, že podle jiných zdrojů byl za vůdce povstání zvolen obyčejným losem.
Novopečený uzurpátor o řízení správy říše a obranu hranic zpočátku neprojevoval příliš velký zájem. Místo toho podle římských historiků v královském paláci pořádal pravidelné pitky a „jiné hanebnosti“. Přesto, jak píšeme výše se i zde může jednat o soudobé tendenční pomluvy. Co víme jistě je, že se necítil příliš silný v kramflecích a z obav ze spiknutí nechal vyvraždit téměř všechny zkušené generály, vyšší úředníky a neloajální šlechtu. Husrav měl tedy pádné důvody překročit hranice a zpacifikovat nevyzpytatelného souseda. Pokus nastolit pořádek a pomsta vraždy “drahého přítele” by ovšem byla bez pochyb vykoupena navrácením dříve ztracených území.
Ideální casus belli poskytlo vyhlášení nezávislosti Mezopotámie. Její guvernér Narses se totiž vzbouřil a odmítl poslušnost vládě v Konstantinopoli. Fokas na to zareagoval vysláním armády generála Germana do hlavního města provincie, Edessy. Narses mezitím odcestoval do Persie, kde požádal Husrava o ochranu. Tato situace králi králů hrála do noty a proto vypravil armádu pod vedením generála Kardarigana, aby uvolnil Edessu z obležení. Perský protiútok byl úspěšný a Germanus byl v boji zabit. Na to Fokas odpověděl shromážděním další armády. Ta měla zahnat Peršany zpět, ale byla zničena v bitvě u Dary. Vojenská vítězství Perské říše byla umocněna dalšími povstáními v různých koutech Římské říše, které se snažili využít slabosti centrální vlády.
Fokas neměl dostatek vojáků, aby dokázal bránit Balkán, Itálii, africké a španělské državy a ještě vést úspěšnou válku proti Sásánovcům. Guvernéři ve vzdálených teritoriích to věděli a tak se brzy vzbouřili provincie Afrika, Sýrie i Palestina. Husrav mezitím bez většího odporu zabral mnoho příhraničních měst.
Zásadní obrat přišel v roce 610, když jeden z vůdců povstání, exarcha Afriky jménem Heraklius starší vyslal svou armádu do Egypta. Vojsko vedené jeho vnukem Niketem porazilo síly generála Bonose a tím dostalo Fokase do svízelné situace, neboť hlavní město říše bylo tradičně závislé na dodávkách obilí z úrodného údolí Nilu. Zatímco Fokas řešil jak bránit svou říši proti útoku z východu i jihu, Heraklius vyslal další armádu, tentokrát pod vedením svého syna Heraklia mladšího, a to přímo na Konstantinopol. Fokasovi v hlavním městě zbylo tak málo sil, že byl stěží schopen vytvořit obranu svého paláce. A i tito vojáci nakonec zběhli. K Herakliovi, který do města vstoupil bez odporu byl předveden zajatý Fokas. Ještě než ho jeho nástupce popravil, stihli si podle legendy vyměnit těchto pár vět:
„Je to tak, že ty jsi ten kdo vládl Římu?“ zeptal se Heraklios.
„A vládl bys mu ty lépe?“ odvětil sebejistě Fokas.
„Exarchát byl pozdněřímský vojensko-administrativní celek vytvořený pro snazší správu vzdálených území. Sloučení civilních a vojenských funkcí poskytovalo exarchovi nezávislejší a flexibilnější rozhodování.“
Nový vládce, domnívající se, že Husrav zaútočil s úmyslem pomsty vraždy jeho přítele Maurikia okamžitě nabídl Persii mír. Královrah Fokas byl přece jen mrtev a tak podle něj nebylo důvodu k pokračování v nepřátelství. Husrav nicméně jeho nabídku odmítl. Proč by jí taky měl přijímat? Řím byl odvěký nepřítel a jeho vláda byla v rozkladu. Sásánovci také slavili úspěchy, kamkoliv vstoupili.
V roce 612 perská armáda po několika menších střetech dobyla Sýrii, čímž rozdělila Římskou říši vedví. Po zajištění severní fronty, upřel perský generál Šahrvaráz svou pozornost k Jeruzalému. Niketas se pokoušel klást Peršanům odpor, ale byl poražen v bitvě u Adraa. V další bitvě se mu sice podařilo zvítězit, ale bilance byla i tak strašlivá. Obě strany ztratily dohromady přes 20 tisíc vojáků. Perskou armádu ovšem doplnili židovští povstalci a společně ještě týž rok dobyli Jeruzalém. Po jeho dobytí bylo zavražděno přes 60 tisíc lidí, dalších 35 tisíc bylo odvlečeno do otroctví. Ve městě byla srovnána se zemí většina křesťanských kostelů a ukořistěno mnoho relikvií, včetně svatého Kříže, kopí osudu a dalších, které byly jako trofeje odvezeny do hlavního města Ktésifónu.
Křesťané měli pocit, že se od nich jejich Bůh odvrátil. Vybití frustrace ze ztráty svatého města a křesťanských symbolů, pak bylo zaměřeno zejména na „zrádné Židy“, kteří se měli zaprodat nepříteli, otevírat brány a pomáhat vraždit křesťany.
Následovalo pětileté období relativního klidu zbraní. Římané se stále nebyli schopni postavit na efektivní odpor a Sásánovci toho tehdy využili ke konsolidaci svých sil. V roce 618 se dali nicméně znovu do pohybu. V Egyptě, na který se zaměřili, stále vládl Niketas. Po ročním obléhání Alexandrie slavili Peršané další úspěch, když jim jistý zrádce údajně prozradil místo nehlídaného kanálu, který Peršanům umožnil vstup do města. Niketovi se podařilo uprchnout na Krétu, kde zmínky o něm končí.
Velkokrál, dmoucí se pýchou okamžitě zaslal Herakliovi následující dopis, ve kterém ho vyzývá ke kapitulaci:
„Husrav, nejvelkolepější z bohů a pán Země, Herakliovi, ubohému a pošetilému otroku. Proč se stále odmítáš podřídit mé vůli a nadále se nazýváš králem? Nezničil jsem snad tvé Řecko? Tvrdíš, že důvěřuješ svému bohu. Proč mi tedy tvůj bůh nevyrval z rukou Ceasareu, Jeruzalém nebo Alexandrii? Mám snad zničit i Konstantinopol?
Odpustím ti tvé chyby poddáš-li se mi a přijdeš se svou ženou i dětmi sem. Učiníš-li tak, dám ti půdu, vinice i olivový háj a budu na tebe shlížet s vlídnou laskavostí. Nepropadni však ješitné naději toho tvého Krista. Vždyť se nedokázal ani zachránit před Židy, kteří ho zavraždili přibitím na kříž. A i kdyby jsi se skryl v hlubinách moří, já natáhnu svou ruku a přivedu tě zpět, ať se ti to líbí nebo ne.“
Musíme, ale zmínit, že současní historici pravost tohoto textu zpochybňují.
Heraklius se výhrůžky nezalekl, ale jeho situace se i tak zdála beznadějnou. Prvním problémem byla prázdná státní pokladnice. V zoufalé snaze zvrátit průběh války provedl reformu měny a v Konstantinopoli nechal zabavit veškeré bohatství. Aby mohl najmout a vybavit nové vojsko, nechal roztavit všechny bronzové sošky ve městě a dokonce odstranit měděné pokrytí kupole chrámu Boží moudrosti. Dalším krokem bylo nařízení, že všichni bojeschopní muži jsou povinni bojovat. Branci sloužili za poloviční žold, ale byla jim slíbena půda na dobytých územích. Jeho dalším rozhodnutím bylo převzetí velení nad armádou, což bylo pro římského císaře velice neobvyklé, nicméně si to žádal nedostatek zkušených generálů po fokasových čistkách. Když se Heraklius roku 622 cítil dostatečně silný, vyrazil se svou armádou směrem do Kappadokie. Tímto nečekaným krokem se mu podařilo odříznout Šahrvaráze od zásobovacích tras i rozkazů z Ktésifónu. Ten tak neměl jinou možnost než se se svou armádou obrátit a střetnout se s Herakliem. Podrobnosti o bitvě se bohužel nedochovali, ale víme, že perská armáda byla poražena. Římané konečně dobyli tolik pro morálku důležité vítězství.
Problémy říše se tím ovšem ani zdaleka nevyřešily. Staronoví nepřátelé, Avaři a Slované, se rozhodli využít oslabení balkánských posádek a překročit severní hranici s cílem plenit a drancovat. Herakleus si nemohl dovolit rozdělit své síly, takže jim musel něco nabídnout. I přesto, že se jej pokusili barbaři zajmout, zvolil Herakleus čistě pragmatický, chladný přístup. Výměnou za jejich odchod byl nakonec nucen předat svého nemanželského syna a vlastního vnuka jako rukojmí a zároveň se zavázat platit roční tribut 200 tisíc zlatých mincí. Když byla problematická druhá fronta alespoň prozatím vyřešena pokusil se císař znovu nabídnout Husravovi mír. Ačkoliv nepřátelská armáda stála na hranicích perské říše, král králů mír rezolutně odmítl. Zřejmě se domníval, že jedna porážka nemůže ohrozit jeho konečné vítězství. Roku 624 tedy Římané vystoupili do Persie.
Postup byl veden bez ohledu na zásobování z týlu. Vojsko se mělo zásobit pleněním perského venkova. Rychlost postupu byla zásadní pro úspěch císařovi strategie. 40 tisíc mužů svižně postupovalo podél arménské řeky Araks dobývaje každé město, které se jim připletlo do cesty. U Ganzaky, hluboko v nitru perské říše se mu Husrav postavil na odpor se zhruba stejně silným vojskem. I o této bitvě máme jen kusé informace, ale zdá se, že Heraklius využil arabských válečníků, aby zajali a zabili několik mužů z husravovi osobní stráže. Tento čin měl silný demoralizující efekt na perskou armádu a Herakleovi se podařilo zvítězit. Zadostiučinění za Jeruzalém bylo vykonáno zničením zoroastriánského chrámu ohně Takht-e Solymān. Rozzuřený Husrav shromáždil nová vojska, která vyslal s cílem najít a zničit vetřelce. Tři armády postupovaly kavkazskými horami, aby nezvaným hostům odřízly ústupové cesty. Nicméně Herakleus navzdory silnějšímu nepříteli neměl v plánu ústup. Místo toho vymyslel velice vychytralý plán. Vyslal dva vojáky, kteří předstírali, že jsou zběhové, k armádě vedené generálem Šahraplakanem. Perského generála měli přesvědčit, že prchají z bitvy, ve které druhý perský vojevůdce, generál Šahín právě zasadil nepřátelské armádě devastující úder.
Jak už to bývá, ješitný velitel si chtěl ukrojit svůj kousek slávy ve velké bitvě a tak vehnal své muže přímo do pasti u Tigranakertu. Stejnou léčku použili Římané i proti armádě Šahína a obě perské armády tak byly rozprášeny. Jejich zbytky se spojili s třetí armádou generála Šahrvaráze. Herakleus se stáhl za Araks a vyčkával. Šahrvaráz dosáhl města Aliovit a rozhodl se rozdělit své síly. Přes řeku vyslal 6000 mužů, kteří měli provést přepad. Císař byl ovšem o krok napřed. Své síly připravoval na noční napadení hlavních perských sil u Aliovitu, což se mu následně povedlo.
Herakleus, kterému se podařilo porazit tři perské generály znovu prokázal své pozoruhodné taktické myšlení. Protože byl ovšem hluboko v nepřátelském území a daleko od vlastního zásobování rozhodl se ustoupit na západ.
Je otázkou jestli Husrav stále důvěřoval Šahrvarázovi a nebo neměl nikoho jiného po ruce, nicméně mu svěřil další armádu. Peršané se znovu pokusili odříznout Římanům cestu a střetli se s nimi u mostu přes řeku Sarus. Po spatření Sásánovců vyslal Herakleus polovinu své armády přes most, aby je zničila. Tentokrát to byl ovšem perský generál, kdo nastražil léčku. Hlavní síly nechal vzadu, mimo dohled a předstíral ústup. Římané byli přepadeni a rychle poraženi. Peršanům se, ale nepodařilo zajistit přechod přes řeku a římský císař se zbytkem armády přešel na druhou stranu. Perští lukostřelci se je snažili zdecimovat, ale postupující vojáci toho vůbec nedbali.
Přestože prohráli prvotní šarvátku, nakonec se jim povedlo v bitvě zvítězit a vrátit se bezpečně zpět na své území.
„Vidíte svého císaře? Našich šípů a kopí se bojí asi jako kovadlina“ Šahrvaráz k Řekům v jeho armádě, když viděl statečný útok svého soupeře
Válka měla vstoupit do své závěrečné fáze. Husrav se rozhodl zasadit Římu poslední a rozhodující úder. Shromáždil tedy další dvě armády. Ta první s asi 50 tisíci muži pod vedením Šahína měla za úkol zabránit jakékoliv další invazi. Druhá, menší, pod vedením nechvalně proslulého generála Šahrvaráze, byla vyslána ke Konstantinopoli. Roku 626 dosáhla Chalkedonu, města na opačné straně Bosporu a utábořila se zde.
Husrav se pokusil pojistit si vítězství spojenectvím s barbary, které přesvědčil, aby porušili svou smlouvu s Herakleem a zaútočili ze severu. Slované s Avary sice několikrát zaútočili proti městu, ale byli vždy odraženi, aniž by způsobili nějaké výraznější škody. Sásánovská armáda se v noci pokusila překročit průliv, ale strážní lodě je vypátraly a potopily, čímž jim způsobily výrazné ztráty. Zároveň se jim dařilo i rušit komunikaci mezi nimi a barbary na druhé straně. Po dvou dnech neúspěšných útoků bez perské podpory se slovansko-avarská armáda stáhla a odebrala se k drancování nebráněného Balkánu. Teď byl na tahu Herakleus, který měl v rukávu vlastní alianci. Severní hranice Perské říše byla ohrožována národem turkických Chazarů. Podle dříve sjednané dohody překročilo krátce po obležení Konstantinopole přes 40 tisíc Chazarů hranici Perské říše. Herakleus se probil z obležení, zahnal Peršany na ústup a spojil se s Chazary u Tiflísu, dnešního Tbilisi.
Husrav vyslal obleženému městu posily, ale to i tak padlo. Záhy se spojená římsko-chazarská armáda obrátila na jih a opět vstoupila hluboko do perského území. I tentokrát se Herakleus projevil jako průkopník nekonvenčních taktik. Místo, aby přerušil ofenzívu a připravil se na zimní období, jak bývalo zvykem, postupoval dále do srdce Sásánovské říše. A náhle to byl Husrav, kdo byl v zoufalé situaci. Římská armáda také plenila venkov a ta perská, která ji pronásledovala tak neměla, kde brát proviant i krmení pro zvířata. To málo, co mu tedy zbylo z jeho armád vyslal vstříc nepříteli. I přes odchod Chazarů, kterým se nelíbilo válčení v zimním období měl Herakleus převahu v počtu můžu i výhodu vybráni bojiště. Střet 50 tisíc Římanů s asi 12 tisíci vyčerpaných a hladových Peršanů u ruin starodávného asyrského města Ninive byl po osmi hodinách rozhodnut. Perská armáda byla rozdrcena a Husrav v obavě o svůj život prchl z Ktésifónu. Herakleus ovšem neměl dostatek sil na to, aby zaútočil proti silně opevněnému hlavnímu městu. Místo toho vyplenil královské sídlo Dastagird poblíž dnešního Bagdádu. Tam se nacházela perská královská pokladnice a tak se císaři podařilo alespoň částečně kompenzovat ztráty v jeho vlastním rozpočtu. Protože si byl vědom nemožnosti úplného vítězství, znovu nabídl Husravovi mír. Co ovšem nevěděl bylo to, že mezitím byl Husrav svržen jeho vlastním synem Kavádem II. Ten sám přispěchal s nabídkou míru. Persie byla nucena vrátit všechna dobytá území, propustit zajatce, platit vysoké reparace a hlavně vrátit veškeré ukořistěné křesťanské relikvie.
Herakleus po letech bojů nakonec triumfoval. Svatý Kříž byl slavnostně vrácen do Jeruzaléma a Římané po porážce úhlavního nepřítele očekávali příchod nového zlatého věku. Válka ovšem neměla mít vítězů, neboť skončila krátce před probuzením úplně nové síly na Středním východě. Arabové, sjednocení pod praporem islámu se přelili jako lidská tsunami přes hranice obou starých říši. Novoperská, zdevastovaná poválečnou ekonomickou krizí a ponořená do vnitropolitických bojů neměla mnoho šancí a byla během necelých pětadvaceti let vyvrácena. Východořímská říše dokázala čelit invazi muslimů poněkud lépe. Přežití dědiců Říma bylo ovšem vykoupeno ztrátou veškerých držav mimo Řecka a Anatolie. Římská říše, respektive její východní část, novověkými historiky nazývaná též Byzantská nakonec padla o téměř osm set let později pod náporem jiných vyznavačů náboženství islámu – Turků.
