Florína Burgundská byla princezna doprovázející svého manžela Sweyna Křižovníka, dánského prince při první křížové výpravě
Nikoho již dnes nepřekvapí, že součástí armád křížových výprav byly i ženy. Nejčastěji se jednalo o ženy rytířů, služebné nebo prostitutky. Byly mezi nimi však i ty, které se přímo účastnily boje po boku mužů. Nejznámějším případem byla Eleonora Akvitánská, která se zúčastnila druhé křížové výpravy. Nicméně bylo vícero žen, které si své místo v historii určitě zaslouží. Popis jejich činností za křížových výprav máme jak z kronik, tak ze zápisků přímých účastníků.
Například Imad ad-Din al-Isfahani popisující události třetí křížové výpravy píše: „V den bitvy s nimi (s Franky) do boje vyrazila více než jedna žena, která ukázala mužskou výdrž i přes slabotu jejího pohlaví – Oblečené v ocelovém pancíři nikdo netušil, že šlo o ženy, dokud jim nebyly sundány helmy“.
Dále tu byl Niketas Choniates,který jako vysoký byzantský úředník a významný historik napsal: „Bylo mezi nimi více žen jedoucích na koni. Nesedíce na sedle bokem, ale sedíce beze studu jako muži, nesouce kopí a zbraně jako muži, oblečené v mužské šaty a zbroj. Vypadaly nebezpečněji než Amazonky“.
Již zmíněná Eleonora Akvitánská byla francouzská královna doprovázející svého manžela za druhé křížové výpravy. Velela mužům z Akvitánie a účastnila se bitev společně se svými dvorními dámami. Druhá křížová výprava však byla velký neúspěch a hádky mezi manželi o taktice a strategii výpravy na konec vedly k anulování manželství mezi Eleanor a Ludvíkem VII. Eleonora se poté vdala za Jindřicha II. Anglického a měla s ním syna, který vešel ve známost jako Richard Lví Srdce.
Také Florína Burgundská byla princezna doprovázející svého manžela Sweyna Křižovníka, dánského prince při první křížové výpravě. Florína se svým mužem vedli 1500 jezdců přes pláně Kappodocie, když byli přepadeni několikanásobnou přesilou. Oba manželé společně s většinou svých mužů v bitvě padli. Florína bojovala po boku svého manžela do posledního dechu i přes to, že byla zasažena sedmi šípy. Odvážně ho následovala při pokusu o proražení obklíčení, při kterém oba zemřeli.
Ida z Formbachu byla rakouská šlechtična a vdova po Leopoldovi II., která se připojila k pomocné křížové výpravě hraběte Viléma z Nevers. Společně s Welfem Bavorským, Vilémem Akvitánským, Fridrichem z Bogenu, řezenským purkrabím Jindřichem a dalšími křižáky se vydala do Svaté země. Jejich výprava byla přepadena a zmasakrována Kilijem Arslanem I. zvaným “Lví meč”. Ida v bitvě bojovala společně s muži a její další osud není znám, dle legend ale skončila v harému některého z muslimských šlechticů.
Cecílie z Le Boucq byla sestra Baldwina II. Jeruzalémského a žena Rogera ze Salerna, který byl princem-regentem Antiochu. Roku 1119 Cecílie organizovala obranu Antiochu při muslimském útoku po tom, co byl v boji její choť zabit.
Velkým příkladem je Markéta Provensálská, francouzská královna a manželka krále Ludvíka IX. Společně s manželem se zúčastnila sedmé křížové výpravy do Svaté země, kde setrvala několik let a během manželství velmi ovlivňovala vládu svého muže. Poté co byl její muž zajat, vedla křižáky ona a nakonec vyjednala jeho propuštění. Byla tak jedinou ženou v historii, která byť na poměrně krátkou dobu, vedla křížovou výpravu. S její pomocí poté král Ludvík IX. uzavřel spojenectví s tajemnou sektou Assasinů a vyjednal propuštění zajatých křižáků z Palestiny a Francie.
Křesťanské ženy měly v tomto směru podstatně lepší postavení než ženy muslimské. Pro křesťanské šlechtice byly jejich ženy velice důležité, protože v době, kdy nebylo možné věřit ani svému bratru, ženy často fungovaly jako mužova pravá ruka a v případě jejich nepřítomnosti vedly poddané či bránily rodinný majetek. O muslimských ženách moc informací nemáme, což vychází zejména z nižšího postavení ženy v muslimské společnosti. Proto například víme podrobnosti o životě manželek různých křižáků, ale nevíme nic přesného o ženách Saladina a ženách dalších muslimských velitelů.
Jen nutno ale upozornit, že i tak jde spíše o výjimky. Ať už se to týká žen ve vojskách Keltů, Štítové panny Vikingů nebo šlechtičny převlečené za rytíře, tak se jednalo o jednotlivé případy. Většina žen známých jako bojovnice ve skutečnosti nebojovaly a zastávaly hlavně vůdčí funkce. Například Johanka z Arku se nikdy neúčastnila bitvy jako „voják“ a nikdy s nikým nebojovala. Dále třeba žena El Cida, která byla extrémně schopná a několik let po El Cidově smrti odrážela útoky Saracénů, tak zastávala spíše funkci „generála“ či „správce“ a nebojovala. To samé platí u velice schopné ženy Rogera Sicilského.
