Vrak britského tanku MARK-IV verze (Male) s číslem 4022 nedaleko Villers-Faucon v roce 1918
Píše se 15. září 1916 a na Západní frontě propuká do té doby nevídané pozdvižení. Britská obrněná vozidla s krycím názvem „Tanks“ (cisterny), se toho dne poprvé v historii valí k německým liniím. Navzdory nevyřešeným taktickým a technickým nedostatkům znamená nasazení tanků v první světové válce pro státy Dohody i Ústředních mocností zcela nové prvky ve způsobu vedení bitev. Obě strany přivyklé bojům ve statických pozicích zákopů se musí vypořádat se zcela novou zbraní. V tu samou chvíli přirozeně začíná vznikat i úplně nový způsob boje – boj proti tankům.
Při tomto prvním nasazení obrněných vozidel v první světové bylo jedinou účinnou protizbraní samozřejmě dělostřelectvo. Jeho primární úloha spočívala v zajištění co nejefektivnější palby. To však vyžadovalo jeho nasazení z krytých pozic, spojené s jednotnou palebnou kontrolu a velením. Pod tlakem zvyšující se kvantity a kvality tanků nasazených Dohodou byly německé polní dělostřelecké baterie přesunuty do defenzivních postavení pro obranu proti tankům. Proponenti masivního nasazování dělostřelectva pro útočné operace v tom však viděli oslabení hlavní síly této zbraně. Vlekoucí se spory ohledně způsobu nasazení dělostřelectva proti tankům tak zpomalily vývoj efektivní protitankové obrany německého Reichsheeru. Význam tanků v první světové válce byl Němci velmi podceněn, následkem čehož začal vývoj protitankových zbraní příliš pozdě.
V listopadu 1917 během bitvy u Cambrai podniklo několik stovek britských tanků poprvé mohutný útok na německé pozice. Okamžitě začaly být zřejmé nedostatky v možnostech obrany a bylo načase improvizovat. Základním prvkem protitankové obrany byl na mnoha místech boj zblízka jednotlivých vojáků. Zbraně, které vznikly ze zoufalé nouze vojáků v zákopech, byly primitivní stejně jako metody jejich použití. „Muži proti strojům“ – heslo charakterizující titulky tehdejších novin, které popisovaly „tankové souboje“ však říkali jen málo o děsivých situacích a psychickém tlaku na jednotky a vojáky, které jim byly vystaveny. Použití střel s ocelovým jádrem nebylo zvlášť účinné, mnohem efektivnější se často ukázala střelba klasickou municí na průzory v pancíři. Olověný projektil se po dopadu roztříštil, vnikl do tanku a mohl způsobit vážné zranění osádce, zejména v obličeji. Efektivita však byla jen dočasná. Obličejové masky pro tankisty a lepší pozorovací stanoviště brzy omezily i tento způsob boje proti obrněncům.
Dokud byl tank v pohybu, bylo pro pěchotu v zákopech velmi obtížné na něj zaútočit. Šance pěšáků se zvýšily v případě, že dělostřelecká palba poškodila pásy nebo se vozidlo zaseklo v neprostupném terénu. Mnohokrát byly osádky tanků doslova obleženy ve svých strojích a pokud se jim nedostalo včasné pomoci, byly jejich osudy zpečetěny. Pozorovací schopnost osádky byla omezena úzkými průzory v pancíři a mrtvé úhly s všudypřítomným hlukem nevytvářely ideální podmínky pro defenzivní boj. Útočící pěchota se často snažila oslepit osádku házením jednotlivých, nebo pokud to nebylo dostatečně účinné, spojených granátů pod nebo na tank. Opravdu stateční muži dokonce vylézali na korby tanků a bajonety či lopatkami, se snažily najít nebo vytvořit otvory, kterými by mohli vhodit výbušniny dovnitř. Hlínou a drny ucpávali pozorovací otvory a střílny. Nebylo neobvyklé, že hodiny trvající boj ukončily až těžké kulomety nebo minometná palba.
Začátkem prosince 1917, pod tlakem bojů u Cambrai, se firma Mauser rozhodla vyvíjet protitankovou pušku. Zrodila se tak první protitanková pěchotní zbraň; 1680 mm dlouhá, vážící 17,3 Kg a schopna prostřelit až 25 mm silný pancíř. V boji proti anglickým a francouzským tankům byla její efektivita ihned znát. Svědčí o tom hlášení francouzských tankových osádek, které byly často jejími náboji s ocelovým jádrem penetrovány. Pěchota již nebyla tak bezbranná! Bohužel pro německou stranu se k jednotkám dostala až příliš pozdě a jen v omezeném množství. Z celkového počtu 30 000 objednaných pušek bylo do konce války vyrobeno 15 800 a z toho pouze 4632 bylo nasazeno na frontě k 4. září 1918. V tu dobu už mohla protistrana nasadit stovky až teoreticky tisíce tanků naráz.
Do podepsání příměří v Compiegne tedy spatřilo světlo světa jen několik protitankových zbraní. Jednalo se například o protitankový kulomet ráže 13 mm ‚Maschinengewehr 18 TuF‘ (Tank und Flieger), jehož vývoj ovšem začal příliš pozdě na to, aby mohl být dokončen a nasazen v požadovaném čase. Vývoj začal totiž v květnu 1918 a nasazení se plánovalo až do roku 1919. Za zmínku stojí ještě 37mm Tankabwehrkanone (TAK), vzdálený předchůdce druhoválečné řady protitankových děl PaK. Vývoj rovněž začal ale až v samém závěru války a přestože se podařilo na frontu dodat asi 600 kusů, do bojů významněji nezasáhl.
Ještě dodejme, že německé velení si velmi dobře uvědomovalo hrozbu nasazení tanků nepřítelem. Nicméně z počátku považovalo problém za taktický a ne technický. S jednotlivými tanky si mělo tedy poradit polní dělostřelectvo nebo pěchota vyzbrojená protitankovou municí. Výzkum samostatné zbraně určené pouze pro boj proti obrněncům byl odsunut do pozadí. Přesto bylo pro pěchotu vydáváno množství informativních letáků a brožur. Ty ukazovaly známé typy nepřátelských tanků a jejich zranitelných míst. V roce 1918 byly vedeny první výcviky, kde se na ukořistěných strojích ukazoval boj v reálných podmínkách. Navíc byly k minám, ručním granátům, kouřovým bombám a jiným zbraním zařazovány do výzbroje také lehké plamenomety, které se v boji proti tankům první generace osvědčily.
>Protitankový boj německé armády mezi válkami
