(3 784 slov, doba čtení 20 minut)
V současném rusko-ukrajinském konfliktu využívá ruská i ukrajinská armáda kromě systémů, které jsou standardně zavedeny ve výzbroji, a těch, co jsou v mobilizační rezervě, i systémy, které byly z výzbroje již dávno vyřazeny, a které se ve skladech často nacházejí pouze v omezených počtech. Zároveň dochází k nasazení řady improvizovaných konstrukcí, které mají kompenzovat nedostatek standardních zařízení. Tyto kategorie se však částečně prolínají, neboť často dochází k instalaci již vyřazených zbraní na v armádě zavedené podvozky. Je třeba pamatovat na to, že tento seznam nelze považovat za úplný, a to jak v rámci jednotlivých typů, tak i jejich variant. Článek si klade za cíl primárně seznámit čtenáře s některými vzácnějšími kousky z ukrajinského bojiště.
Improvizované dělostřelecké systémy
2A28 Grom na improvizované lafetě
Kanón 2A28 Grom představuje přepracovaný bezzákluzový kanón SPG-9, avšak s klasickým dělovým zákluzovým závěrem a odlišnou konstrukcí nábojů. Ráže je však shodná, tedy 73 mm. Munice je k dispozici ve verzích s kumulativní nebo tříštivou hlavicí, přičemž lze předpokládat, že u níže popsané verze je využívána primárně tříštivá munice v roli palebné podpory jednotek.
Na počátku roku 2024 se u ruských jednotek objevila verze tohoto kanónu instalovaná na lafetě minometu 2B9 Vasilok. Předpokládaný dostřel při nepřímé palbě je okolo 4 km, což odpovídá 82mm minometům, a lze předpokládat obdobnou roli a zařazení. Na rozdíl od nich nicméně umožňují i přímou palbu, např. z obranného postavení.
Kanón 2A28 na pozemní lafetě
Zaznamenány byly také případy využití části nebo celé věže BMP-1 s různými improvizovanými lafetacemi, viz například obrázek níže, kde můžeme vidět věnec pravděpodobně z vozidla BMP, na němž jsou navařeny stavitelné nohy.
2A28 lafetovaný v upravené věži BMP-1
Polní kanón BS-3
BS-3 je polní kanón ráže 100 mm zavedený do výzbroje Rudé armády v roce 1944. Tam byl využíván co by protitanková zbraň, kdy úspěšně ničila například tanky PzKpfw V Panther, tak i k nepřímé palbě proti živé síle a opevněním protivníka, zařazena byla na úrovni armádního sboru. V současné době je stálou součástí výzbroje několika afrických a asijských států.
Tento kanón byl využíván oběma stranami v bojích v Doněcké a Luhanské oblasti již od roku 2014, na ukrajinské straně byl většinou součástí výzbroje praporu Azov. Zaznamenáno bylo však i využití tohoto dělostřeleckého systému po zahájení ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022.
BS-3 lze identifikovat podle dlouhé hlavně s dvoukomorovou úsťovou brzdou a brzdovratným mechanismem nacházejíjím se pod hlavní, dále podle lafety s jen minimálně prohnutým ochranným štítem a dvojitou montáží kol (tzv. tuplák) lafety.
Polní kanón BS-3
Houfnice M-30
Houfnice M-30 byla v Rudé armádě zavedena již v roce 1938, přičemž se jedná o 122mm houfnici s relativně krátkou hlavní (L/22,7), čemuž odpovídá ve srovnání s modernějšími houfnicemi relativně nízký maximální dostřel, tedy 11,8 km.
Ve srovnání se 122mm houfnicí D-30, která byla v počáteční fázi invaze zejména ve výzbroji milic Doněcké a Luhanské lidové republiky, může sice využít stejné typy střel, prachová slož je však u houfnice M-30 výrazně menší, čemuž odpovídá i kratší nábojnice (284 oproti 447 mm). Tato houfnice tak vyžaduje vlastní logistický řetězec, což poměrně komplikuje zásobování jednotek správným typem munice.
Na snímcích z bojů, případně z transportu, je tuto houfnici možné bezpečně identifikovat podle relativně krátké hlavně bez úsťové brzdy a vodorovně lomeného ochranného štítu.
Houfnice M-30
Houfnice D-1
152 mm houfnice D-1, zavedená u Rudé armády v roce 1943 byla od roku 1955 nahrazována houfnicí D-20. Má i oproti jiným soudobým sovětským zbraním (například ML-20) odlehčenou konstrukci, velmi krátkou hlaveň, kvůli které má houfnice maximální dostřel přibližně 12 km. Pro srovnání, moderní odlehčená houfnice M777 s hlavní délky L/39 má maximální dostřel na hranici 30 km.
Poprvé byla tato houfnice na Ukrajině nasazena v létě roku 2022, a to jako součást výzbroje jednotek doněckých a luhanských proruských separatistů, později se objevuje i ve výzbroji pravidelné ruské armády.
Identifikovat tuto houfnici lze podle krátké a relativně masivní hlavně s dvoukomorovou úsťovou brzdou a vodorovně lomenému ochrannému štítu.
Houfnice D-1
Houfnice D-74
Kanónová houfnice D-74 byla vyvinuta v Sovětském svazu na konci čtyřicátých let dvacátého století jako nástupce 122 mm kanónu A-19, který byl zaveden v dělostřeleckých oddílech na úrovni armádního sboru. V samotném SSSR se tento dělostřelecký systém dočkal pouze malého rozšíření, byl však široce exportován, a to zejména do Číny a jiných asijských zemí. V ruské armádě se tyto kanónové houfnice opět objevily na konci léta 2024, velmi pravděpodobně jako součást severokorejské vojenské pomoci.
D-74 má díky velmi dlouhé hlavni (L/53) velký dostřel, se standardní municí 24 km, se speciálními projektily pak až 30 km. Tyto hodnoty odpovídají v ruské armádě zavedené houfnici Msta, a D-74 je tak možné využít ve stejné roli jako dělostřelectvo na divizní úrovni, nevýhodou je pouze nižší účinek 122 mm munice ve srovnání s ráží 152 mm.
Tuto kanonovou houfnici lze identifikovat podle štíhlé a velmi dlouhé hlavně s dvoukomorovou úsťovou brzdou, zákluzovému mechanismu z větší části ukrytému za ochranným štítem (nad hlavní je zepředu viditelný pouze krátký tubus s vratnou pružinou), a vertikálně lomenému ochrannému štítu.
Houfnice D-74
Kanón M-46
130 mm kanón M-46 byl, stejně jako kanónová houfnice D-74, vyvinut na konci čtyřicátých let dvacátého století a stejně jako ona byl určen jako náhrada kanónu A-19. Pro pozemní dělostřelectvo exotická ráže 130 mm vychází z předlohy tohoto kanónu v námořním dělostřelectvu sovětského námořnictva a konstrukčně vychází z kanónu B3, který tvořil hlavňovou výzbroj torpédoborců, obvykle ve dvojité montáži ve společné věži.
Kanón M-46 se na dobu vzniku vyznačuje velmi vysokým dostřelem (27 km se standardním nábojem, až 37 km při použití střel s pomocným raketovým motorem), výkonově tak odpovídá 155 mm houfnicím NATO s hlavní délky L/39. V ruské armádě se tyto kanóny nacházely před zahájením invaze v počtu 350 ks v rezervě, další kusy mohlo Rusko obdržet ze Severní Koreje.
Kanón M-46 je možné identifikovat podle velmi dlouhé hlavně s charakteristickou úsťovou brzdou s velkým počtem malých otvorů, vratnému mechanismu s hranatým krytem, a rovnému ochrannému štítu s rozšířenou horní částí a lomením v oblasti kol lafety.
Houfnice M-46
M-46 s hlavní z AK-130
V červenci 2024 byly zaznamenány zprávy o použití hlavní z lodních kanonů AK-130 na lafetách kanónů M-46 ruskými jednotkami. Lodní kanón AK-130 byl použit jako hlavňová výzbroj křižníků tříd Kirov a Slava, a také několika tříd torpédoborců, a vzhledem k tomu, že některé lodě těchto tříd jsou v ruském námořnictvu stále v činné službě, nachází se větší počet hlavní k těmto kanónům ve skladech jako náhradní díly a byly tedy snadno dostupné jako náhrada pro opotřebované hlavně kanónů M-46.
Kanón AK-130 má sice s kanonem M-46 shodnou ráži, jeho munice je ale o něco méně výkonná (maximální dostřel se standardní municí se udává 23 km) a oproti M-46 využívá jednotnou munici. Hlaveň také není vybavena úsťovou brzdou, a tak lze očekávat intenzivnější zpětný ráz a rychlejší opotřebení mechanismů lafety.
Ilustrační obrázek dvojité montáže kanónu AK-130
Proč se u houfnic a kanonů používá coby měrná jednotka délky hlavní právě počet ráží? Tento systém vychází z vydělení délky hlavně jejím vnitřním průměrem (ráží) a je často označován písmenem L, lomítkem a číslem – např. L/39. To znamená, že délka hlavně L/39 bude jiná pro houfnici ráže 122 mm a 155 mm. Zatímco pro 122mm houfnici to činí 4.758 mm, 155mm houfnice bude mít délku hlavně 6.045 mm. Délka hlavně pak má přímý vliv na dostřel dané zbraně, tedy 39rážová hlaveň bude mít kratší dostřel, než 52rážová hlaveň využívající stejnou munici.
Nosiče kulometů a rychlopalných kanónů
Dříve, než si uvedeme jednotlivé improvizované systémy, je potřeba zmínit se alespoň v rychlosti o dělostřeleckém tahači MT-LB, který je použit jako základ mnoha systémů jak v této, tak v následujících kapitolách. Zkratka MT-LB značí v překladu víceúčelový tahač-lehký obrněný. Jedná se o pásové vozidlo využívané v základní verzi jako dělostřelecký tahač s dvojčlennou osádkou (řidič a velitel, který je současně střelcem z ve věžičce lafetovaného kulometu), nebo jako obrněný transportér, kdy je schopen přepravit jedenáct vojáků výsadku. MT-LB je díky své rozměrné a rovné střeše, a také dobré průchodnosti v terénu, vděčným typem pro nejrůznější přestavby, a to jak tovární (například systém protivzdušné obrany Strela-10, nosič protitankových řízených střel Šturm-S, dělostřelecký radar SNAR-10, a další), tak i nejrůznější improvizované konstrukce.
Dělostřelecký tahač MT-LB
2M-3 na podvozku MT-LB
2M-3 (případně modernizovaná verze 2M-3M) je protiletecký dvojkanón ráže 25 mm, který byl vyvinut po konci 2. světové války a často byl instalován na nejrůznějších lodích od poloviny padesátých let. Základem tohoto systému je rychlopalný kanón 84-KM, přičemž ráže 25 mm není využívána u žádného sovětského nebo ruského systému v pozemní armádě nebo letectvu. To přináší komplikace při zásobování těchto systémů odpovídajícím typem munice.
Systém 2M-3 není vybaven žádnou elektronikou a využívá pouze jednoduchý optický protiletecký zaměřovač, což vedlo k jeho rychlému zastarání již v průběhu padesátých let, a jeho nahrazení centrálně řízenými systémy, například AK-230. Na druhou stranu to umožňuje jednoduchou integraci s pozemními systémy.
Instalace na podvozcích MT-LB byla provedena dosti primitivně. Celý modul byl uchycen na stropu korby bez větších úprav vozidla. To ale vedlo k umístění hlavní systému 2M-3 velmi vysoko nad těžištěm vozu, což způsobuje při střelbě značné vibrace a přispívá ke snížení přesnosti. Lze předpokládat, že tyto systémy jsou v ruské armádě využívány ve své původní protiletecké roli, v tomto případě zejména proti pomalu letícím dronům, případně pro plošné postřelování prostoru pro zamezení postupu pěchoty.
Systém lze snadno identifikovat podle válcové základny s krabicovou věží a svisle umístěnými hlavněmi rychlopalných kanónů.
MT-LB s instalovaným modulem dvojkanónu 2M-3M
Kulomet DŠK instalovaný na MT-LB
V ukrajinské armádě bylo zavedeno několik variant MT-LB jako nosiče jednoho nebo více kulometů DŠK ráže 12,7 mm, instalovaných na místo původní věžičky s kulometem PKT. První variantu lze odlišit podle shora otevřené věže s kulometem DŠK namísto původní uzavřené věžičky s kulometem PKT.
MT-LB s instalovaným kulometem DŠK
Další varianta, kterou vidíme na obrázku níže, má na věžičce instalovánu válcovou nástavbu s dvojicí kulometů DŠK, přičemž boky korby MT-LB jsou dodatečně pancéřovány upevněním článků pásů MT-LB a dalšími ocelovými pláty. Instalace dvojice kulometů naznačuje primárně protileteckou roli této modifikace.
MT-LB s dvojicí kulometů DŠK a dodatečným pancéřováním
2M-1 a 2M-7 na podvozku MT-LB
2M-1 (s kulomety ráže 12,7 mm) a 2M-7 (s kulomety ráže 15,5 mm) jsou další námořní protiletecké systémy, které byly v ruské armádě nainstalovány na korbu MT-LB. V původní roli tvoří hlavňovou výzbroj menších lodí, například hlídkových člunů, u instalace na MT-LB lze jako primární roli předpokládat stejně jako u systému 2M-3 primárně protileteckou funkci. První kusy takto upravené ruské techniky byly ukrajinskou armádou zachyceny v únoru 2023.
Modul 2M-1 lze identifikovat podle rovného, šikmo instalovaného ochranného štítu a dvojice kulometů se spodním instalovaným u spodní hrany ochranného štítu.
2M-1 (vlevo) instalovaný na MT-LB
Modul 2M-7 lze identifikovat podle vodorovně lomeného ochranného štítu a dvojice kulometů instalované v horní části kryté ochranným štítem.
Modul 2M-7 instalovaný na MT-LB
ZU-23-2 na podvozku MT-LB
Improvizovaná instalace protileteckého dvojmontáže kanónu ZU-23-2 ráže 23 mm byla sovětskými vojáky využívána již během války v Afghánistánu, velký rozsah náměru daný určením dvojkanónu umožňoval ostřelování pozic mudžáhedínů z cest vedoucích hlubokými horskými údolími.
Snadná instalace tohoto dvojkanónu, spolu s jeho velkým rozšířením (v ukrajinské armádě tvoří organickou výzbroj protileteckých oddílů všech mechanizovaných praporů) a účinností jak proti leteckým, tak proti pozemním cílům, činí z této zbraně vhodný systém k instalaci na nejrůznější pozemní techniku – od nákladních automobilů konfigurace 6×6, kdy dvojkanón vede palbu z ložné plochy vozidla, po nejrůznější pásovou techniku, ať již MT-LB, nebo například BMP-1, či na výsadkové vozidlo BTR-D.
ZU-23-2 lze snadno identifikovat podle dvojkanónu s vodorovně umístěnými hlavněmi, bez ochranného štítu a s typickými válcovými tlumiči zášlehu na koncích hlavní. Na obrázku níže vidíme variantu s improvizovaným ochranným štítem.
Instalace protileteckého dvojkanonu ZU-23-2
Samohybné dělostřelectvo
Vasilok na podvozku MT-LB
Automatický minomet 2B9 Vasilok (v ukrajinské armádě označován jako Vološka) představuje zbraň palebné podpory určené jak pro přímou, tak nepřímou palbu. Minomet je nabíjen zezadu kazetami, které obsahují čtyři 82mm miny, vycvičená osádka s dostatkem munice je schopná v režimu automatické palby dosáhnout kadence i 120 výstřelů za minutu.
Tento minomet byl využíván v sovětské armádě od sedmdesátých let dvacátého století, nasazen byl například během sovětské invaze do Afghánistánu, a v současné ruské válce proti Ukrajině je využíván oběma stranami.
Nevýhodou tohoto systému je oproti jiným 82mm minometům značná váha (přes 600 kg). Představuje tedy systém, který je na pozici nutné dopravit dělostřeleckým tahačem. Logickým vyústěním tedy byla instalace přímo na techniku, která by jinak sloužila k jeho přepravě, a vytvoření improvizovaného samohybného dělostřeleckého systému.
Minometný systém Vasilok lze identifikovat podle relativně krátké hlavně, součástí vratného mechanismu instalovaným nad i pod hlavní, a rozměrného otvoru pro vkládání kazet s minami, který se nachází uvnitř mechanismu náměru hlavně.
Minomet Vasilok instalovaný na MT-LB
Věž minometného systému 2S31 Vena instalovaná na MT-LB
Dalším minometem, který byl ruskou armádou instalován na podvozek MT-LB, byl minometný systém Vena. Není jasné, zda se jedná o rozšířenější modifikaci, nebo zda jde pouze o jednorázovou instalaci věžového systému na podvozku MT-LB, provedenou například z důvodu poškození původního podvozku.
Systém 2S31 Vena představuje zezadu nabíjený samohybný minomet ráže 120 mm, který představuje hlubokou modernizaci systému Nona-S a do ruské armády byl zaveden v roce 2014. Kromě armády Ruské federace je zaveden i v armádě Ázerbajdžánu. Díky dlouhé hlavni má tento minomet maximální dostřel 13 km.
Na obrázku níže je patrné, že věž Nony-S byla na korbu MT-LB uchycena pevně a změnu odměru je tak možné provádět pouze natáčením celého vozidla, což nutně musí vést ke komplikacím při přesném míření.
Věž minometného systému Vena instalovaná na podvozku MT-LB
S-60 instalovaný na pozemní technice
S-60 je protiletecký kanón ráže 57 mm, který byl v šedesátých a sedmdesátých letech značně rozšířený v rámci protileteckých oddílů sovětské armády, a také mnoha dalších armád, které získávaly výzbroj ze Sovětského svazu. V sovětské armádě byl zaveden do výzbroje v roce 1950, v průběhu sedmdesátých let byl postupně vyřazován a nahrazován protileteckými raketovými systémy.
Tento kanón má lafetu umožňující odměr v rozsahu 360°a náměr v rozsahu -4° až +85°, v jeho nové roli při palbě na pozemní cíle ho lze tedy využít jak pro přímou, tak pro nepřímou palbu. Při nepřímé palbě bylo dosaženo dostřelu 6,1 km.
Může být instalován jak na ložnou plochu alespoň třínápravového nákladního automobilu nebo na korbu obrněné techniky, níže je ukázán snímek instalace na střeše transportéru MT-LB, lze se ale setkat i s instalací na jinou techniku.
Identifikovat jej lze podle otočné lafety a velmi dlouhé a současně štíhlé hlavni s úsťovou brzdou s mnoha malými otvory.
S-60 instalovaný na korbě MT-LB
D-44 na MT-LB
Divizní kanón D-44 ráže 85 mm byl projektován již za 2. světové války jako náhrada 76,2 mm divizního kanónu ZiS-3 a vyráběn byl v letech 1945 až 1953. Byl také široce exportován do mnoha států Afriky, Blízkého východu a jihovýchodní Asie.
V roce 2023 bylo zaznamenáno využití těchto děl v roli improvizovaných samohybných systémů, a to jak na ruské, tak i ukrajinské straně. Níže vidíme instalaci D-44 provedenou ruskými vojáky – všimněte si poměrně primitivního ukotvení děla na střeše MT-LB s odstraněním jen malé části střechy, osádka je tak nucena vést palbu bez možnosti ukrytí se za ochranný štít děla.
Identifikovat lze tento systém podle dlouhé hlavně s relativně malým ochranným štítem, instalované na střeše MT-LB.
D-44 instalovaný na MT-LB
MT-12 na podvozku MT-LB
MT-12 (označovaný také jako 2A29) je sovětský 100mm protitankový kanón s hladkým vývrtem hlavně, rozšířený v sovětské armádě od počátku sedmdesátých do počátku osmdesátých let dvacátého století. Proti předchozí verzi T-12 (ve výzbroji od roku 1961) se liší pouze úpravou lafety, aby jej bylo možné bez komplikací tahat za dělostřeleckým tahačem MT-LB.
V ukrajinské armádě byl před začátkem ruské invaze jeden dělostřelecký oddíl vybavený děly MT-12 součástí každé mechanizované brigády. Průbojnost 100mm munice byla již v této době nedostačující pro boj proti tankům, a děla byla využívána primárně pro palebnou podporu pěchoty pomocí střelby tříštivo-trhavými náboji. Primární role tohoto kanónu jako protitankové zbraně však vedla ke konstrukci nízké lafety s maximálním úhlem náměru pouze +20°, což omezuje při využití nepřímé střelby dostřel tohoto kanónu na přibližně 8 km.
Po začátku invaze se objevila naléhavá potřeba samohybného dělostřelectva zejména u nově formovaných jednotek, a MT-12, jako kanón s jinak omezeným využitím, byl použit pro přestavby MT-LB na improvizované samohybné dělostřelectvo.
Na obrázku níže vidíme značně modifikovanou záď ukrajinského MT-LB, kdy došlo k odstranění značné části střechy a také zadní stěny vozidla a jejich náhradě otevřenou nástavbou, podobnou té u druhoválečných Su-76M. Nástavba poskytuje alespoň omezené krytí osádce kanonu při střelbě, i když shora a zezadu je nekrytá. Dále je vozidlo nově vybaveno snímatelnými opěrami pro absorpci zpětného rázu kanónu.
Jedna z variant instalace MT-12 na MT-LB
KS-19 na podvozku nákladních automobilů
Protiletecký kanón KS-19 ráže 100 mm byl v sovětské armádě zaveden v roce 1948, byl také široce exportován a licenčně produkován v Číně. Ve své původní protiletecké roli byl již v šedesátých letech nahrazován bateriemi protileteckých řízených střel, stále se však nachází ve výzbroji některých afrických a asijských států.
Kanón KS-19 byl však od počátku projektován i jako protitanková zbraň, se střelami APC-T dosahoval průbojnosti 185 mm na vzdálenost 1000m a byl tak schopen ohrozit většinu soudobých tanků.
KS-19 byly v původní lafetaci využity v roce 2023 111. a 241. brigádou teritoriální obrany Ukrajiny. Obě brigády měly do té doby k dispozici nejvýše 120 mm minomety a tyto protiletecké kanóny tak značně zvýšily možnosti jejich dělostřeleckých oddílů. Objevily se ale i samohybné varianty tohoto systému, využívající podvozky Tatry 815 a MAN M1001, v obou případech se jedná o nákladní automobily se čtyřnápravovým podvozkem.
Tento systém lze identifikovat podle instalace na čtyřnápravovém podvozku, otočné protiletecké lafety s dvojdílným ochranným štítem po stranách hlavně, a také dlouhé hlavně s se sedmikomorovou úsťovou brzdou.
KS-19, lafetovaný na podvozku Tatry 815
Salvové raketomety
Salvové raketomety využívající rakety S-5 a S-8 na pozemní technice
Nejobvyklejší varianta těchto improvizovaných salvových raketometů využívá kontejner UB-32, který představuje letecký salvový raketometný systém s 32 raketami S-5 ráže 57 mm.
Improvizované salvové raketomety, vzniklé instalací leteckého kontejneru UB-32, případně obdobného, na pickupu nebo jiné lehké technice, se proslavily již v libyjské občanské válce probíhající od roku 2014.
Se stejnými konstrukcemi se můžeme setkat i nyní v bojích na Ukrajině, příkladem může být BTR-80 s dvojicí kontejnerů UB-32 instalovaných na střeše vozidla.
Variant těchto salvových raketometů však existuje nepřeberné množství, od instalace jedné raketnice na podvozku pick-upu po dvojici kontejnerů UB-32 instalovaných na střeše MT-LB. Proto nelze dát ani jednoznačný návod jak tyto systémy identifikovat, kromě samotných kontejnerů s obvykle kuželovitou přední částí a otvory na jednotlivé trubice s raketami.
Kontejner UB-32 instalovaný na civilním pick-upu
RBU-6000 na podvozku MT-LB a jiných
Námořní systém RBU-6000 představuje vrhač raketových hlubinných pum a ve své původní roli tvoří výzbroj korvet, fregat a dalších větších lodí sovětského námořnictva. Exportován byl také do zemí Varšavské smlouvy a ve službě je i v námořnictvech několika dalších zemí.
Hlubinné pumy mohou být vystřelovány na vzdálenost až 5500 m, což je sice ve srovnání s jinými salvovými raketomety relativně malá vzdálenost, hlavice o váze 23 kg je ale svou velikostí srovnatelná s tou u raket používaných salvovým raketometem BM-21 Grad. Hlavice je však pouze trhavá, s minimálním střepinovým účinkem.
Odpalovací zařízení je vybaveno dvanácti trubicemi pro pumy ráže 213 mm. Trubice jsou na odpalovacím zařízení uspořádány do kruhu, což umožňuje tento systém snadno identifikovat i na méně kvalitních záběrech.
V ruské armádě se v roce 2023 objevily varianty instalace tohoto systému na ložné plochy nákladních automobilů, střechy MT-LB nebo namísto věží tanků T-80.
RBU-6000 na podvozku ZIL
A-22 na podvozku MT-LB
Salvový raketomet A-22 Ogoň byl do výzbroje sovětského námořnictva zaveden v roce 1982. Jak naznačuje typové označení, jedná se o systém se dvaadvaceti trubicemi s raketami ráže 140 mm, přičemž původní sovětské tříštivo-trhavé OF-45 a zápalné ZŽ-45 mají dostřel 4500 m a modernizované ruské rakety OFD-45 mají dostřel 9500 m.
Ve své původní roli byl tento salvový raketomet určen pro výsadková vznášedla třídy Zubr, je ale možná instalace i na jiná plavidla. V polovině roku 2023 se objevily zprávy o instalaci těchto raketometů na ruských MT-LB, přičemž na prvních snímcích byly tyto raketomety ještě v původním šedo modrém nátěru, který je typický pro námořní techniku.
Na snímcích je patrný také plech kryjící salvový raketomet shora, zde se jedná o původní součást systému a nikoli o dodatečnou snahu ochránit systém například před municí shazovanou z dronů, jak to můžeme v posledních měsících vidět u mnoha jiných typů ruské techniky.
Tento salvový raketomet je možné identifikovat podle trubic odpalovacího zařízení, které jsou uspořádány do tří řad se snižujícím se počtem trubic ve spodních řadách, a značně improvizované montáže lafety.
Salvový raketomet A-22 instalovaný na MT-LB
Odpalovače raket BM-21 Grad na lehké technice
Salvový raketomet BM-21 Grad představuje nástupce legendárního salvového raketometu BM-13 Kaťuša. Do výzbroje sovětské armády byl zařazen v roce 1963 a vzhledem ke své jednoduché konstrukci se dočkal velkého rozšíření. Kromě Sovětského svazu a současného Ruska se tento salvový raketomet vyráběl nebo vyrábí i v mnoha dalších zemích včetně České Republiky, a to jak jako licenční, tak i bezlicenční kopie.
Salvovým raketometům BM-21 jsme již věnovali jednu z kapitol dříve publikovaného článku, zájemce o standardní typy salvových raketometů využívaných oběma stranami proto odkážeme na něj, a zde se zmíníme pouze o improvizovaných salvových raketometech využívajících prvky systému BM-21.
Systémy BM-21 jsou intenzivně využívány jak ruskou, tak i ukrajinskou stranou v průběhu současné ruské invaze na Ukrajinu, obě strany mají také zavedeny ve výzbroji modernizované verze systému BM-21.
Lehké odpalovače raket salvového raketometu BM-21, obvykle šestinásobné, bylo možné u jednotek ukrajinské armády spatřit již v roce 2022. Vyskytují se ale i odpalovače s jiným počtem trubic, od tří do devíti. Součástí odpalovacího zařízení jsou také podpěry snižující rozptyl raket v cíli.
Byly zaznamenány i zprávy o tom, že jsou tyto systémy využívány ukrajinskou stranou jako návnada v rámci protibaterijní palby. Jakmile ruská strana detekuje odpal rakety a vede na místo odpalu okamžitou odvetnou dělostřeleckou palbu, zaměří pozici ruského dělostřelectva pomocí vlastních dělostřeleckých radarů ukrajinská strana a vede palbu na pozice ruských houfnic.
Identifikovat lze tento systém podle instalace velmi dlouhých trubic odpalovacího zařízení (ve srovnání s jinými salvovými raketomety instalovanými na takto lehké technice) a také podpěr v případě, že je systém připraven ke střelbě.
Pick-up Mitsubishi se čtyřnásobným odpalovacím zařízením BM-21
Improvizované dělostřelecké systémy hrají v současném konfliktu na Ukrajině poměrně zásadní roli, protože umožňují rychlou reakci na potřeby bojiště i přes omezené zdroje. Díky přizpůsobení sovětské techniky a modernizaci starších zbraní síly obou stran získaly větší flexibilitu, i když často za cenu logistických potíží. Na straně Ukrajiny je tento vývoj klíčový v asymetrické válce proti silnějšímu nepříteli, zatímco u Rusů nasazení těchto nouzových zbraňových systémů spíše ukazuje na nepřipravenost ozbrojených sil na dlouhý konflikt a zásadní podcenění nepřítele. Obecněji však tyto inovace podtrhují tradiční význam technického důvtipu a improvizace ve velké válce, kde dostupnost a údržba standardní techniky mohou být velmi omezené.
