(2 496 slov, doba čtení 13 minut)
Uběhly již tři roky od chvíle, kdy Polvenská federace rozpoutala nevyprovokovanou agresi proti České republice. Válka, která začala nenadálým úderem ze severu, východu i jihovýchodu, dnes vstupuje do 1133. dne svého trvání. Navzdory aprílovému datu neztrácí tato výroční analýza nic na vážnosti – konflikt v alternativní realitě, kde se Česká republika stala obětí imperialistických choutek autoritářského Polvenska, zůstává krutě reálný. Jihovýchod našeho území je nadále okupován a boje pokračují s neztenčenou intenzitou. Níže přinášíme přehled vývoje za minulý rok: od zákopové opotřebovací války na moravských pláních, přes mezinárodní pomoc proudící do země, až po vnitropolitické změny, jimiž česká společnost prochází ve stínu konfliktu.
Sláva českým zbraním u Slavkova!
Vývoj na bojištích za uplynulý rok:
Počínaje druhým rokem konfliktu přešla válka do fáze úporného opotřebování. Přímé údery hluboko do území ustaly, frontová linie se stabilizovala na východě Moravy a žádné rychlé průlomy už nepřišly. To ovšem neznamená klid zbraní – právě naopak. Každý metr půdy je vykoupen krví a bitvy připomínají zákopové inferno první světové války.
Severní úsek fronty (Slezsko a severní Morava) zůstal po většinu roku relativně stabilní. Českým silám se daří držet obranné pozice na hřebenech Hrubého Jeseníku mezi Zlatými Horami a Uničovem, čímž brání Polvenům proniknout do vnitrozemí. Ostravsko, které padlo do rukou nepřítele již v počáteční fázi invaze, zůstává okupováno. Okupační jednotky zde budují mohutná opevnění kolem průmyslových center a hranice Moravskoslezského kraje se proměnila v nepřekročitelný val. Polvenská armáda se v zimě opakovaně pokusila o ofenzivu směrem na Opavu, snad ve snaze odvést pozornost od jižní fronty, avšak bez úspěchu. Ženská brigáda „Českých sester“ nasazená v Oderských vrších útoky odrazila a agresor utrpěl citelné ztráty v horském terénu. Úsek na severu tak nadále plní funkci svírajícího svěráku – pevný, leč bez výraznějších pohybů.
Centrální část fronty (Olomoucko a střední Morava) se stala dějištěm jedněch z nejkrvavějších střetů. Město Olomouc, rozdělené řekou Moravou na svobodnou západní část a okupovaný východ, se proměnilo v symbol zoufalého boje. Polvenské síly, vydatně podporované kolaborantskými jednotkami tzv. Jihopoláků, zde po celý podzim 2024 vedly úporné útoky s cílem dobýt celé město. Zejména říjnová ofenzíva Polvenů na olomouckém úseku přinesla srovnání se zemí zbytky předměstí. České jednotky však město uhájily – 601. skupina speciálních sil generála Moravce včas vyhodila do povětří všechny zbývající mosty přes Moravu, což agresora zastavilo. Fronta dodnes probíhá doslova středem trosek Olomouce. Okupanti nakonec za obrovských ztrát získali jen předmostí na západním břehu, které ovšem české dělostřelectvo neustále zasypává palbou. Podobně dopadly i polvenské pokusy prolomit obranu u Přerova a Tovačova, kde systém rybníků a močálů v okolí řeky Moravy poskytuje našim obráncům přirozené krytí. Navzdory masivním dělostřeleckým přípravám a nasazení mechanizovaných praporů uvízly polvenské jednotky v bahně doslova i přeneseně. S jedinou výjimkou (o té níže) centrální fronta zůstala během roku prakticky nezměněna – jen hromady sutě a tragický úbytek lidských sil svědčí o nelítostném střetu vůlí.
Jižní fronta (jižní Morava a Vysočina) přinesla několik dramatických zvratů. Polvenské jednotky zde od počátku okupují klíčovou metropoli Brno a ovládají většinu území někdejších samosprávných celků Západovecka a Jihopolánie. Na jaře a v létě 2024 se české velení soustředilo na protiofenzívu právě na jihu, s cílem rozříznout polvenský okupační koridor vedoucí přes jižní Moravu. Naše mechanizované prapory, přezbrojené novou technikou od spojenců, zahájily v červnu koordinovaný útok z oblasti Třebíče směrem na Moravský Krumlov a Pohořelice. Cílem bylo vrazit klín mezi okupované Brno a Znojmo. Zpočátku akce slavila úspěch: české jednotky překvapily nepřítele, osvobodily řadu obcí na pomezí Vysočiny a jižní Moravy (Hrotovice, Rouchovany) a postoupily desítky kilometrů k jihu. Slavkov u Brna, dějiště slavné bitvy z roku 1805, se po 220 letech opět stal místem triumfu – tentokrát českých zbraní. Naši vojáci zde v červenci 2024 dobyli zpět strategicky významné kóty u Santonu a ovládli silnici D1/E50 až k exitu Slavkov. Tím bylo Brno odříznuto od přímého zásobování ze severovýchodu.
Navzdory těmto úspěchům se však zásadní průlom nekonal. Protivník rychle stáhl zálohy a na konci léta frontu zpevnili nově mobilizovaní polvenští branci. Česká protiofenzíva se zastavila před linií vesnic na okraji Brněnské aglomerace. V samotném Brně-Modřicích se sice podařilo zasáhnout polvenské shromaždiště techniky a zničit významné množství nepřátelských obrněnců, celkové osvobození Brna je ale zatím nedosaženo. Západně od Brna probíhají urputné boje u Ivančic. Měsíce trvající bitva o tuto někdější baštu protičeského odporu byla jednou z nejkrvavějších kapitol uplynulého roku. Na podzim, po ztrátách v olomoucké ofenzívě, sem Polvensko přesunulo Straussovu skupinu „Sibiřští Tigři“ složenou z žoldnéřů, vězňů a chovanců psychiatrických léčeben. Ti nasadili taktiku spálené země a v listopadu 2024 se jim podařilo dobýt ruiny Ivančic, včetně tamního nádraží a okolí nemocnice. Naše jednotky se stáhly na výšiny západně od města, kde i nadále svírají nepřítele v křížové palbě. Ivančice jsou zcela zničeny – a staly se tak mementem nesmyslného ničení. Polvenští generálové sice ohlásili „vítězství“, ale reálně získali jen hromadu trosek za cenu obrovských ztrát.
Na jih od Brna pokračuje nebezpečná situace kolem Znojma. Zdejší okupační svazek Polvenska, podporovaný místními kolaboranty, byl díky naší letní protiofenzívě téměř odříznut od hlavních sil. České jednotky pronikly až k Jevišovicím a Vranovu nad Dyjí, čímž sevřely nepřítele ze západu a severu. Polvenské síly se ocitly v obtížné situaci, kdy sice drží Znojmo a pás území při rakouské hranici, ale hrozí jim obklíčení. Rakousko, ačkoli formálně neutrální, zpřísnilo dohled na hranicích; Polvenům tak nezbývá než spoléhat na úzký koridor těsně podél hranice, kudy si udržují pozemní spojení.
Střety na nebi a v týlu: rakety, drony a diverze
I když se hlavní boje soustředí na frontovou linii, Polvensko nadále sužuje celou Českou republiku svými nálety i prostředky vedení hybridní války. Pokračují raketové a letecké útoky na civilní cíle v hlubokém týlu. Od loňského podzimu Polvenská armáda pravidelně využívá roje Páhlavských dronů Šabak přelétajících vlnami přes Karpaty. Cílem jsou česká města a kritická infrastruktura – elektrárny, rafinérie, nemocnice. Během zimy se Polveni pokusili vyřadit dodávky elektřiny masivními údery na rozvodné závody na Plzeňsku a v jižních Čechách. České protivzdušné obraně se s pomocí západních systémů Patriot a NASAMS podařilo většinu střel a dronů zneškodnit, přesto milióny obyvatel zažily krušné týdny při nouzových odstávkách proudu. Energetická soustava byla vážně poškozena a celá země po několik dní jela v ostrovním provozu, kdy regiony fungovaly izolovaně jen z vlastních zdrojů. Díky obětavosti techniků a dodávkám transformátorů z Německa se však podařilo nejhorší škody rychle opravit.
Polvenské rakety (včetně balistických Valašek a střel s plochou dráhou letu) nadále dopadají i na samotnou Prahu. Sílící systém PVO kolem Prahy – zejména baterie Patriotů střežící hlavní město – od ledna dokáže odvrátit většinu hrozeb, avšak žádná protivzdušná obrana není stoprocentní. V únoru zasáhla jedna řízená střela centrum Plzně a zničila budovu fakultní nemocnice, což si vyžádalo desítky obětí. O měsíc později došlo k ostudnému útoku termobarickou raketou na nemocnici v Jihlavě mimo hlavní bojiště – Polvenská propaganda cynicky prohlásila, že šlo o „odvetu za Slavkov“.
Ruku v ruce s fyzickým ničením vede agresor i psychologickou válku. Polvenské kybernetické jednotky se pokoušejí pronikat do českých komunikačních sítí, šířit dezinformace a paniku. V okupovaných oblastech mezitím dochází k brutálním represím. Podle uprchlíků se Polvenská federace snaží násilně „převychovat“ české obyvatelstvo na jimi kontrolovaných územích – dochází k nuceným deportacím dále na východ, zavírání škol s výukou češtiny a zabavování majetku neloajálních občanů. Množí se zprávy o filtračních táborech a zmizelých osobách. I přes toto zastrašování sílí v okupovaných regionech odboj – tzv. partyzáni z Podyjí provedli v lednu sérii sabotážních akcí na železnici u Mikulova a v okolí Přerova, které narušily polvenské logistické trasy.
Vnitropolitický vývoj ve stínu války
Tři roky trvající konflikt hluboce proměnil českou společnost i politickou scénu. Bezprostředně po invazi nastoupila vláda národní jednoty a opozice odložila stranické spory. Tento konsenzus do značné míry vydržel – všichni hlavní ústavní činitelé se shodují, že jediným přijatelným koncem války je osvobození veškerého okupovaného území. Prezident republiky ve svých projevech pravidelně zdůrazňuje, že „o naší zemi se nebude vyjednávat bez nás“ a odmítá jakékoli návrhy na územní ústupky agresorovi. Premiér zase opakovaně deklaroval, že Česká republika nepřistoupí na falešné příměří, které by Polvensku jen umožnilo přeskupit síly.
Přesto se v zázemí začíná projevovat jistá únava z války. Extremistické a propolvenké skupiny, dříve okrajové, se snaží zneužít ekonomických potíží občanů k šíření defétismu. Koncem roku 2024 proběhlo v Praze několik nelegálních demonstrací svolaných marginální stranou „Česko je jednička“, která požaduje zahájit mírové rozhovory s Polvenskem a odmítnout „diktát z Bruselu“. Tyto akce však měly jen omezenou podporu a byly zastíněny masovým ohlasem na podporu armády. Veřejné mínění zůstává z velké většiny na straně obrany – poslední průzkumy ukazují, že přes 80 % občanů podporuje pokračování odporu a věří ve vítězství, třebaže dosažené v řádu let, nikoli měsíců.
Ekonomika země se adaptovala na válečný stav. Nezaměstnanost prakticky vymizela; zbrojní průmysl jede naplno a vláda zavedla válečné dluhopisy i progresivní zdanění nadnárodních firem k financování obrany. Počty mužů a žen v uniformě stouply na téměř třicetinásobek oproti době před válkou. Po masivní mobilizaci pokračuje nábor dalších ročníků již relativně citlivě – vždy s ohledem na rotaci vyčerpaných jednotek z fronty. Armáda také prošla očistou: po sérii korupčních skandálů při nákupu výstroje muselo v létě 2024 několik vysoce postavených úředníků Ministerstva obrany rezignovat. Díky dohledu Národního kontrolního úřadu se však podařilo zprůhlednit systém zakázek a žádný z těchto excesů údajně neohrozil plynulé zásobování bojujících jednotek.
Vláda navíc založila nový Fond obnovy východních regionů, kam směřují finanční dary od spojenců i tuzemských firem pro poválečnou rekonstrukci Moravy a Slezka. Ačkoliv ještě není jasné, kdy a jak konflikt skončí, plánování obnovy již začalo – města jako Olomouc či Ivančice budou potřebovat novou infrastrukturu, bydlení a celkovou revitalizaci po osvobození.
Zvláštní kapitolou jsou hrdinství jednotlivců. V uplynulém roce se výrazně zapsal do povědomí národa generálmajor Petr Moravec, velitel speciálních sil, který osobně vedl riskantní operace na frontě. V prosinci se objevil přímo na první linii u Vyškova, aby vyznamenal vojáky 13. dělostřeleckého pluku za odražení polvenského tankového útoku. Jeho fotografie v zákopech, s tváří umazanou od bláta po boku frontových bojovníků, obletěly svět a staly se symbolem odhodlaného českého odporu. Stejně tak desátnice Martina K., příslušnice zdravotnického praporu, která padla při evakuaci raněných z obklíčených Ivančic, se posmrtně stala nositelkou nejvyššího vojenského vyznamenání. Příběhy těchto hrdinů – známých i neznámých – dodávají společnosti sílu vytrvat.
Mezinárodní podpora a reakce světa
Mezinárodní společenství nadále stojí při České republice. Diplomaticky je Polvenská federace izolovaná; valná většina států odsoudila její agresi v OSN a neuznává loutkové režimy, které Polvensko zřídilo v okupovaných oblastech ČR. Série mírových jednání zprostředkovaných neutrálními zeměmi (Turecko, Švýcarsko) v průběhu roku ztroskotala na nepřijatelných požadavcích Polvenů, aby jim zůstala okupovaná území. Západní demokracie se naopak zavázaly podporovat Prahu „tak dlouho, jak bude třeba“.
Pokračuje masivní vojenská pomoc ze zahraničí. Spojené státy americké dodaly v létě 2024 další baterie systémů Patriot a také několik odpalovacích zařízení raketometů HIMARS. Tyto zbraňové systémy umožnily české armádě přesně zasahovat cíle v hloubce polvenského týlu – například v září byl díky nim zničen velký muniční sklad okupantů u Nosislavi (jižně od Brna) a v únoru 2025 proslulý úder na letiště Pölneck přímo na polvenském území vyřadil tři nepřátelské bojové vrtulníky. Německo výrazně posílilo tankový park AČR: do konce roku 2024 dorazilo do ČR 50 modernizovaných tanků Leopard 2A5 a s nimi i starší modely Leopard 1, které ihned zamířily na výcvikové polygony. Právě díky nim mohla být zformována 93. těžká obrněná brigáda „Havlova“, jež sehrála klíčovou roli v protiofenzívě na jižní Moravě. Francie spolu s Itálií poskytly systémy protivzdušné obrany SAMP/T a několik desítek obrněných vozidel; francouzské lehké tanky AMX-10RC se už zapojily do průzkumných operací na Hané. České jednotky se také cvičí na západních stíhačkách – piloti procházejí výcvikem na F-16 v Pobaltí a první letka těchto strojů by mohla bránit české nebe už koncem roku 2025.
Kromě vojenské podpory plyne do ČR i humanitární a ekonomická pomoc. Evropská unie uvolnila speciální fond na podporu českých uprchlíků, kterých je v rámci vnitřního přesídlení přes 1,5 milionu (zejména obyvatelé zničených měst Moravy našli dočasný domov v Čechách). V sousedním Německu a Polsku žijí desetitisíce našich občanů, kteří museli opustit vlast – tamní vlády jim poskytují ubytování a zdravotní péči.
Proti Polvenské federaci pokračují sankce bez precedentu. Embargo na polvenskou ropu a plyn, zavedené už v roce 2022, výrazně snížilo příjmy režimu prezidenta Drógy. Přesto Polvensko zatím dokáže financovat válečné úsilí díky černému trhu a pomoci několika spřátelených diktatur. Drógyho režim doma přiživuje nacionalistickou hysterii a lživě líčí válku jako střet s „fašistickým Západem“. V Polvensku proběhla další vlna mobilizace – na frontu jsou hnání i muži ve věku 50–60 let. Zprávy z Polvenska hovoří o sílícím napětí uvnitř federace: protiválečné protesty jsou brutálně potlačovány tajnou policií a množí se záhadná úmrtí regionálních kritiků prezidenta. Nic z toho ale zatím nezabránilo Polvensku vrhat na frontu další a další vojáky.
Spojenci České republiky v čele s USA opakovaně varovali Polvensko, aby neeskalovalo konflikt mimo území ČR. Když polvenští generálové na podzim otevřeně hrozili použitím taktických jaderných zbraní, přišla tvrdá reakce NATO: přímé varování, že takový krok by vyvolal bezprecedentní odpověď. Od té doby Polvensko rétoriku přiostřilo už jen jednou (po útoku českých dronů na jejich leteckou základnu), avšak k faktickému nasazení ZHN naštěstí nedošlo.
Vyhlídky do dalšího roku
Válka v Česku se protáhla déle, než kdokoliv v březnu 2023 očekával. Navzdory obrovským ztrátám však morálka českého národa zůstává vysoká. Armáda ČR, posílená moderní výzbrojí a třemi roky bojových zkušeností, nyní dosahuje úrovně, jakou před válkou neměla. Nadcházející měsíce mohou přinést další českou ofenzívu – hovoří se o možném úderu v jihovýchodním směru, který by osvobodil Zlínsko a definitivně rozbil polvenský okupační pás. Polvenská strana mezitím buduje hloubkovou obranu a zřejmě sází na to, že rozpoutá vleklý opotřebovávací konflikt, v němž by mohla využít svou početní převahu. Experti však upozorňují, že Polvensko již vyčerpalo své nejlepší síly a sankce postupně snižují jeho schopnost vyrábět moderní zbraně.
Mezinárodně se Česká republika těší podpoře a obdivu za svou statečnost. Symbolický význam má plánovaná návštěva generálního tajemníka OSN v Praze příští měsíc a také neoficiální příslib spojenců, že bezpečnost ČR bude po válce garantována formou užší spolupráce s NATO. Lze tedy říci, že Polvenská federace svého strategického cíle – zlomit prozápadní směřování Prahy – nedosáhla, ba naopak. Česká republika je nyní pevněji ukotvena v evropských strukturách než kdy dřív.
Závěrem lze konstatovat, že den 1133. je dnem naděje i odhodlání. Česká armáda drží své pozice a místy přechází do útoku. Okupant kontroluje značnou část našeho území, ale rozhodně ne nezpochybnitelně. Každý jeho krok je vyvažován odhodlanou odpovědí obránců. Přestože nás možná čeká ještě dlouhá cesta k osvobození, víra v konečné vítězství neochabla. Jak trefně poznamenal jeden zákopový veterán u Olomouce: „Polveni nás mohou ničit měsíce, ale ne porazit. Tohle je naše země a my ji nepřestaneme bránit.“
