Tento článek popisuje dynamické pancéřování tanků (anglicky ERA = explosive reactive armour), s primárním zaměřením na typy, které můžeme v současné době vidět na ukrajinských bojištích.
V tomto díle si bude uvedeno pouze explozivní reaktivní pancéřování. Kromě něj existuje ještě i NERA (non energetic reactive armour, označovaný i jako NxRA, tedy non explosive reactive armor). Tento druh pancíře je tvořen mnoha vrstvami různého materiálu, s tím že obsahuje i pružné elementy (například gumu). Najdete jej zabudované v západních tancích (Challenger-2, Leopard 2, Abrams).
Malá poznámka na úvod, hodnoty průbojnosti nebo naopak poskytované ochrany berte prosím jako hodně orientační, přesné údaje jsou u veškeré moderní techniky tajné.
Postupným vývojem ať již kumulativních nebo průbojných střel začaly tankové pancíře tahat za čím dál tím kratší konec. První variantou přídavného pancéřování byly již druhoválečné německé Schurzen, tedy představný relativně tenký (pod 10 mm) plech umístěný v určité vzdálenosti od hlavního pancíře. Původně určený proti sovětským protitankovým puškám, kdy průstřel představného pancíře destabilizoval střelu a ta pak nebyla schopná probít hlavní pancíř tanku. A ke konci války se ukázalo, že Schurzen jsou účinné i proti prvním kumulativním střelám.
Nicméně vývoj kumulativních střel šel rychle dopředu, a jednoduchý představný pancíř brzy přestal stačit. Nejrůznější chytré hlavy napadlo, co kdyby pancíř nějakým způsobem reagoval na zásah, a působil proti střele, která se ho snaží probít. A jednou z variant bylo umístit na tank výbušninu, která po zásahu exploduje, energii exploze nasměruje proti střele a tím ji přibrzdí. Různých teoretických prací bylo v období po druhé světové válce provedeno mnoho, ale první, kdo se odhodlal i k praktickému použití, byli Izraelci s reaktivním pancířem Blazer, viz dále.
Ono totiž oplácat si tank výbušninou není pro jeho osádku úplně komfortní, a také nějakou dobu trvalo, než chemici namíchali směs, která reagovala tak akorát. Tedy, zareagovala na zásah paprskem kumulativní střely, ale nereagovala například na palbu z ručních zbraní nebo požár na pancíři. A i když se směs nakonec podařilo namíchat, nikomu se do její instalace nechtělo. Dokud se nenašel někdo dostatečně zoufalý…
Ještě jedna malá poznámka, dynamické pancéřování klasického typu vyžaduje jako oporu alespoň 4 cm tankového pancíře, pokud je instalováno přímo na něm. Menší tloušťka pancíře neposkytuje dostatečnou tuhost, a hrozí přenesení rázové vlny výbuchu dovnitř vozu. Na snímcích z fronty jsme mohli zahlédnout například moduly Kontakt-1 instalované na boku korby BTR-82 (to má boky korby pouze 7 mm tlusté). Detonace modulu po zásahu by pak vedla k větším škodám na vozidle, než samotný průstřel například kanonem ráže 30 mm (jehož střela již má dostatečnou energii, aby iniciovala výbuch modulu). Dynamické pancéřování BVP tak musí mít formu objemných krabic, které zajistí ochranu osádky.
Ještě, než se podíváme na konkrétní druhy reaktivního pancéřování, rozdělíme si je na generace:
1. generace (Blazer, Kontakt-1, …) je stavěná primárně proti kumulativním střelám.
2. generace (například Kontakt-5) je již schopná prát se i se střelami APFSDS.
3. generace (například Relikt) je optimalizovaná proti střelám APFSDS.
Je třeba myslet na to, že reaktivní pancéřování není nějaký magický štít, který umí střelu úplně zastavit. Ani nejlepší verze nedokáží více než výrazně zeslabit její účinek, a je pořád potřeba hlavní pancíř tanku, který střelu zastaví úplně. Pokud si vezmeme za příklad třeba granát PG-7VL (novější střela do RPG-7), tak ten má udanou průbojnou sílu 500 mm RHA. Kontakt-1 z toho umí shodit cca 300 až 400 mm, což znamená, že čelní pancíř jakéhokoli sovětského tanku od T-62MV zásah vydrží. Jiná pohádka je to ale například z boku korby, při kolmém zásahu je tam za dynamickým pancířem pouze několik desítek cm vzduchové mezery (pokud jste náhodou netrefili pás nebo pojezdové kolo) a pak 80 mm homogenní ocelový pancíř boku korby. Počty vychází tak, že by to tank měl ustát, pokud byste ale stejné místo trefili třeba poslední verzí Panzerfaustu 3 (který probije až 900 mm RHA), tak takhle pohádka bude mít velmi pravděpodobně pro osádku tanku smutný konec.
Blazer (Izrael)
V sedmdesátých letech ještě Izrael zdaleka nebyl tou technologickou velmocí, jakou je dnes. A válečný konflikt roku 1973 ukázal až na dřeň nedostatky u výzbroje, která byla v té době v arzenálu Cahalu (Cava Ha-hagana le Jisrael, tedy obranné síly Izraele, Izraelci mají podobné zkratky hodně rádi). Příprava vlastní řady tanků Merkava už sice běžela, nicméně čas kompletní náhrady stávajícího tankového parku byl zatím v nedohlednu, a tak se začalo kombinovat, jak zásadním způsobem vylepšit ochranu tanků Centurion, M48 a dalších, které se aktuálně ve výzbroji nacházely.
Volba padla na reaktivní pancéřování. Přední část korby a věž byly obloženy obdélníkových bloků, které tvoří dvě ocelové desky a mezi nimi vrstva výbušniny.
Ukrajinci disponují necelými třiceti tanky M-55S, které jsou vybaveny tímto typem dynamického pancéřování.
Kontakt-1 (Sovětský svaz)
První generace sovětského reaktivního pancéřování, zavedená do výzbroje v roce 1983. Teoretický vývoj v Sovětském svazu běžel už v šedesátých letech, ale až izraelské zkušenosti z roku 1982 vedly k rychlému zavedení vlastního typu dynamického pancéřování, které se od izraelského značně liší.
Kontakt-1 se skládá z cihliček z cca 5 mm tlustého plechu, ve kterém jsou dva bloky s výbušninou, jeden vodorovně a druhý lehce šikmo. Na vodorovném bloku je pak ještě několik mm silný ocelový plát. Princip činnosti je pak dvoufázový – kumulativní paprsek nejdříve detonuje šikmý blok, a tím dojde k jeho rozostření. Následně detonuje i vodorovný blok a vymrští plát na jeho čelní straně proti kumulativnímu paprsku, čímž dojde k jeho dalšímu zeslabení.
S pancířem Kontakt-1 se pojí jedna zábavná historka. Když ho Sověti poprvé prezentovali na zbrojním veletrhu v Německu, chlapík co prezentaci připravoval se rozhodl trochu to analytikům zkomplikovat – přidal do prezentačního modelu ještě další vodorovný blok na horní stranu modulu, a pak všem tvrdil, že je to nová ruská konstrukce vymyšlená proti tandemovým kumulativním hlavicím (viz konec článku). Němci údajně spálili na pokusech nějakých 8 milionů tehdejších marek, než došli k tomu, že si z nich chlapík udělal dobrý den.
Sovětské tanky vybavené reaktivním pancéřováním Kontakt-1 poznáte podle písmena V na konci označení, tedy například T-64BV, T-72AV, … Není to ale jednoznačné pravidlo, i některé verze tanku T-72B jsou vybavené pancířem Kontakt-1, tam je třeba se dívat ještě na rok standardizace konkrétního provedení (model 1985 má Kontakt-1, model 1989 již byl vybaven typem Kontakt-5).
U T-72 se Kontakt montoval na věž systémem, kam se moduly vešly, a tank pak vypadá jako kdyby ho někdo náhodně polepil kostičkami lega. U T-64 a T-80 je Kontakt-1 na věži uchycen na konzoly, a bloky tvoří výrazně souvislejší ochranu – stále jsou ale jasně patrné jednotlivé bloky.
Odhadovaná účinnost je snížení průbojného účinku o cca 400 mm RHA proti kumulativním střelám, proti střelám APFSDS je účinek neznatelný.
Kontakt-5 (Sovětský svaz)
Sovětský reaktivní pancíř druhé generace, zavedený poprvé na konci osmdesátých let na tancích T-80U, a dnes poměrně známý z tanků T-72B3, jejichž věže se toulají po Ukrajině v docela velkém počtu. V řezu vypadá jinak než Kontakt-1, a hlavním rozdílem je 16 mm tlustá kalená ocelová deska v jeho přední části. Ta byla přidána kvůli tomu, aby uměl Kontakt-5 působit i na střely APFSDS.
Exploze vymrští desku vpřed, což může způsobit vícero věcí. První je možnost ulomení hrotu střely. To ale platí pouze pro monolitické střely, například americký M829A3 má cca 10 cm oddělitelný hrot, který se obětuje na plát dynamického pancéřování a samotný penetrátor pokračuje bez větších problémů k hlavnímu pancíři. Dalším efektem je vyosení střely, a tím zhoršení jejího průbojného účinku. Oba efekty jsou tím větší, čím je menší úhel dopadu střely, proto jsou bloky pancíře Kontakt-5 uchyceny kolem věže do ostrých klínů. Při dobrém úhlu pak umí Kontakt-5 shodit až 250 mm z průbojnosti střely APFSDS.
Malá poznámka na závěr – bloky Kontakt-5 na věži vypadají jinak na různých typech tanků. U T-80 jsou moduly uchycené na pomocných konzolách, a tvoří tak nepřerušované klíny po obou stranách věže, u T-72 jsou moduly upevněné přímo na věž a věž tanku tak vypadá, jako kdyby měla křivé zuby. T-90A má svařovanou věž, moduly jsou uchyceny na rovné plochy a tedy jsou také bez mezer.
Relikt (Rusko)
Relikt je rozvinutím konstrukce Kontakt-5, s tím že je optimalizován proti střelám APFSDS. Má silnostěnné desky z obou stran modulu s trhavinou, a po jeho explozi se desky začnou pohybovat od sebe opačným směrem. V podstatě tak zdvojnásobují efekt popsaný výše u Kontaktu-5. Pro efektivní práci spodního plátu ale musí být Relikt uchycen v určité vzdálenosti od hlavního pancíře tanku, nemůže být instalován přímo na něm jako například Kontakt-1.
Tento pancíř najdeme jen na ruských tancích vyrobených nebo modernizovaných v několika posledních letech, tedy T-90M a T-80BVM. Moduly pancíře Relikt tvoří hladké klínové struktury po obou stranách věže, s předsazením spodního modulu.
Proti pancíři relikt je optimalizována střela APFSDS M829A4, která má dvoudílný oddělitelný hrot.
Nůž (Ніж, Ukrajina)
Nůž je konstrukce rozvíjená už za Sovětského svazu, dopracovat se ji ale podařilo až Ukrajincům. Princip funkce je trochu jiný než u předchozích reaktivních pancířů, jak ukazuje přiložený obrázek. Výbušnina je rozdělena do samostatných prutů půlměsíčkového průřezu, které mají po explozi rozporcovat ať už kumulativní paprsek nebo střelu APFSDS na několik segmentů, a tím výrazně snížit její průbojný účinek. Stejně jako u Kontaktu-5 je efekt tím lepší, čím je úhel dopadu střely na modul reaktivního pancíře menší. Ukrajinci tvrdí, že Nůž je výrazně lepší než Kontakt-5, Rusové zase že tenhle princip nemůže fungovat a je to akorát těžké, složité a k ničemu.
Poláci ve srovnávacích testech, prováděných v devadesátých letech vůči jejich dynamickému pancéřování Erawa, zjistili, že pancíř Nůž překonává Erawu v účinku proti střelám APFSDS, nicméně ustupuje mu ve většině ostatních parametrů. Můžeme tedy odhadovat, že Nůž zvládá snížit průbojnost o cca 300mm RHA u střel APFSDS, a cca 400mm u kumulativních střel.
Tento typ pancíře najdeme například u ukrajinských T-64BM, a vypadá podobně jako pancíř relikt. Obecně jsou ukrajinské modernizované tanky snadno identifikovatelné podle gumových závěsů po obvodu klínu reaktivního pancéřování věže, které směřují lehce ven, a dělají tak věž tanku opticky větší.
Duplet (Ukrajina)
Duplet je dvouvrstvou kumulativní ochranou, použitou v zásadě pouze u ukrajinských tanků řady T-84. Měla by si být schopna poradit si i s tandemovými hlavicemi (viz poslední kapitola tohoto článku) – první vrstva se neutralizuje prekurzor, a druhá vrstva je čerstvá a nachystaná, aby se prala s hlavní hlavicí kumulativní střely.
Pancíř duplet vypadá podobně jako nůž, ale je značně hrubší, což je vidět například na periskopech řidiče, které jsou jakoby utopené.
ERAWA (Polsko)
Jedná se o vlastní polskou konstrukci instalovanou na tancích PT-91.
Jednotlivé čtvercové moduly tvoří konzoly, na kterých jsou instalovány samotné bloky dynamického pancéřování. Výbušná náplň je buď jednovrstvá (ERAWA-1) nebo dvouvrstvá (ERAWA-2). Čelní stěna je tvořena pancéřovou deskou o tvrdosti HB500 (HRc cca 51) u ERAWA-1 nebo kombinací pancéřové desky a keramického materiálu (ERAWA-2).
Přidanou odolnost můžeme podle výsledků testů, které jsou veřejně dostupné, odhadnout u modulů ERAWA-1 na 200mm proti střelám APFSDS a 550mm proti kumulativním střelám. Výkonově je tedy ERAWA srovnatelná se sovětskou konstrukcí Kontakt-5, přičemž ale díky vlastním konzolím umožňuje bez mezer pokrýt větší plochu pancíře tanku.
1-pouzdro; 2-výbušnina (trotyl nebo trotyl-hexogen); 3- vnější kalený plát (HB500) ~6mm tlustý; 5,6 – šrouby; 7 – konzola modulu ERAWA-1 s výškou 30-50mm od pancíře tanku
1-pouzdro; 2 dvojitá vrstva výbušniny (trotyl nebo trotyl-heksogen); 3- vnitřní kalený plát oddělující vrstvy výbušniny; 4- tenký krycí plech; 5 – vrstva keramiky; 6 – tenký kalený plát; 7- šrouby; 8 – konzola modulu ERAWA-2 s výškou 30-50mm od pancíře tanku; 9 – montážní šroub modulu, 10 – kotvící matice.
Dyna-72 (Česko)
Dynamické pancéřování, použité u tanků T-72M4. U modulů pro čelo korby má průřez viz obrázek. U tenkých modulů, určených pro krytí boků korby, předpokládám u nich podobné vlastnosti jako u systému Blazer. U bloků na čele věže předpokládám vzhledem jejich k rozměrům několik modulů uložených šikmo uvnitř bloku, uspořádání ale není veřejně dostupné.
Mělo by se jednat o systém druhé generace, nicméně data, ke kterým jsem se dostal, tedy že bloky na čele věže přidají k odolnosti hlavního pancíře cca 600mm RHA proti kumulativním střelám, ale jenom cca 150mm proti APFSDS, příliš neodpovídají výkonům druhé generace dynamického pancéřování.
Závěrem něco o tandemových hlavicích, tedy odpovědi na reaktivní pancéřování.
Vývoj útočných prostředků se samozřejmě nezastavil, a první rozšířenou úpravou bylo zavedení tandemových hlavic (v podstatě ale jenom u raket a protitankových granátometů, pomocná hlavice zvětší dost výrazně délku střely a pro tankovou munici se tak nehodí). Princip je takový, že na špici hlavní kumulativní střely přibude ještě malá pomocná kumulativní hlavice, která má za úkol poradit si s reaktivním pancéřováním, odklidit ho z cesty a udělat místo hlavní střele, aby se ta mohla prát už přímo s hlavním pancířem tanku. Krásně je to vidět například na náboji PG-7VR do granátometu RPG-7. Nevýhodou je kromě větší délky i značná přidaná váha, s tímto granátem se dá (díky stejnému odpalovacímu mechanismu jako u předchozích typů) kloudně střílet maximálně na nějakých 120 m – a to není mnoho.
