Ruské tanky během úvodní fáze války na Ukrajině
Ohromné množství snímků zničených ruských tanků a obrněných vozidel přesvědčilo mnoho laiků i expertů, že kvůli moderním protitankovým zbraním a i nové generaci bojových dronů, jsou obrněnci na moderním bojišti zastaralý, ba až překonaný koncept. Bez ohledu na politickou situaci nebo korupci v zúčastněných zemích si ale hned z několika důvodů myslíme, že to není úplná pravda. V první řadě totiž už při bližším pohledu zjistíme, že většinu zdokumentovaných ztrát tvoří stroje opuštěné, a ne fatálně zničené. Dále se ukazuje, že většina skutečně zničené obrněné techniky na obou stranách je vyřazena dělostřelectvem, spíše než dedikovanými protitankovými zbraněmi.
Podíváme-li se pak do minulosti, všimneme si jakéhosi mýtu o neporazitelnosti tanků. Ten je ve skutečnosti produktem 70. a 80. let, kdy hrozba masivních sovětských tankových kolon valících se německými nížinami způsobila v táboře Západu paniku. Zároveň však podnítila snahy o vývoj účinnějších pěchotních protitankových systémů. Po pečlivé analýze historie tankových bojů také musíme dojít k závěru, že se válka od prvního nasazení tanků koncem první světové války příliš nezměnila. Moderní řízené protitankové zbraně totiž nejsou revolucí, nýbrž další evolucí na bojišti. Nejefektivnější protitankové zbraně ve druhé světové válce – dosud největším konfliktu, kde tanky hrály klíčovou roli, nebyly ostatní tanky, ale relativně levné pěchotní protitankové zbraně a hlavně protitanková děla. Moderní systémy pro boj s obrněnou technikou tak na bojiště nepřináší nic úplně nového, jsou jen účinnější, mobilnější a efektivnější, než jejich předchůdci.
Záběry z ukrajinských přepadů ruských obrněných kolon dále ukazují, že pokud jsou dodržovány alespoň základní bezpečnostní opatření při přesunu, je velmi obtížné úspěšně způsobit ztráty větší koncentraci tanků. Samozřejmě, z mnoha úspěšných přepadů vidíme, že jsou ukrajinští vojáci schopni ruskou obrněnou kolonu zastavit, případně obrátit na ústup. Avšak v případech, kdy jsou v koloně tanky, bývají ruské ztráty “relativně” malé, často jen dva až tři vyřazené stroje. Poznatky z bojiště na Ukrajině navíc ukazují na základní prvky ochrany, které při správné aplikaci značně komplikují možnosti přepadových oddílů a zvyšují tak schopnost přežití napadené obrněné techniky.
Lekce, které nám střet na Ukrajině přináší se tak dle nás dají shrnout do dvou základních bodů, které obsáhnou větší množství získaných zkušeností a vědomostí. Za prvé jde o nutnost zlepšení taktiky přesunů obrněných kolon – obrněné složky armády musí využívat průzkum nejen pomocí pěchoty, ale i pomocí moderních dronů, které dokáží sledovat okolí postupu za každého počasí a v každou denní i noční dobu. Zde se přímo nabízí takzvané „sebevražedné“ drony, které mohou působit jednak jako „oči“ obrněné jednotky a zároveň poskytují možnost okamžité reakce na případnou nepřátelskou léčku. Za druhé jde o zlepšení obranyschopnosti samotné obrněné techniky. Protože je vojenská technologie, alespoň teoreticky, evoluční, je v podstatě nevyhnutelné, že tento konflikt podnítí nejen vývoj a nasazení nových zařízení výstrahy před nebezpečím, ale i pasivních a aktivních systémů obrany samotných obrněnců.
Dalším zdrojem otázek o budoucnosti obrněné techniky jsou bezpilotní letouny. Jak ukazují boje ať už v Sýrii, Náhorním Karabachu nebo nyní na Ukrajině, vojenské drony dokáží působit obrněné technice značné potíže. Tato problematika však také není novinkou, a je pouhou variací na starou otázku zda nejsou tanky zastaralé díky letadlům. Stejným způsobem se o konci tanků mluvilo i po zavedení moderních bitevních vrtulníků, nebo účinných, letouny odpalovaných protitankových řízených střelách. Problém těchto teorií nastává ve chvíli, kdy je třeba dobýt a udržet nějaké území držené nepřítelem. I proti zakopané pěchotě, bez podpory těžké techniky, bude kvůli minimalizaci vlastních ztrát vždy potřeba kombinace palebné síly, mobility a ochrany. A tyto schopnosti získáme pouze spojením obrněné techniky, pěchoty a dělostřelectva. To znamená, že obrněná technika v dohledné době z bojiště určitě nezmizí, bude se však muset přizpůsobit stále smrtelnějším hrozbám, které se na moderním bitevním poli vyskytují.
Klíčem k úspěchu v otevřené válce dvou a více zemí je tedy správné nasazení mechanizovaných a tankových útvarů jako vševojskové zbraně. Pokud totiž moderní válku přirovnáme, samozřejmě velmi zjednodušeně, ke hře “kámen, nůžky, papír”, nelze říci, že je například “kámen” překonaný, protože ho “papír” vždy přebije. Obrněnou techniku je tedy nutné vnímat jako část celku, která je zapotřebí, aby mohlo celé vojsko správně fungovat, pokud možno za každé situace.
