Ilustrační foto
Spojené státy americké již posílají na Ukrajinu vojenské vybavení za miliardy dolarů. Dodávky zahrnují těžké dělostřelectvo, bezpilotní letouny, protitankové systémy atd. To není žádnou tajností a představitelé USA vypočítávají hodnotu své pomoci až do posledního centu či náboje. Někteří v dobrosrdečném chvástání, jiní naopak v rámci své kritiky výdajů. Ovšem nejen americké zbraně pomáhají ukrajinským obráncům. Již od začátku konfliktu velkou měrou k ukrajinským úspěchům přispívá i pravidelné předávání zpravodajských informací o ruské armádě.
Tato spolupráce je ovšem z pochopitelných důvodů zahalena závojem tajemství. Přesto se tu a tam objeví různé indicie, které by nám mohli pomoci pochopit, jak vlastně kooperace západních tajných služeb s těmi ukrajinskými probíhá. Podle amerických, ale i ukrajinských zdrojů, které si přejí zůstat v anonymitě, proudí k Ukrajincům z americké strany zprávy o pohybu ruských sil prakticky v reálném čase. Ukrajinští vojáci si samozřejmě takové informace nemohou vynachválit, a jak si ukážeme záhy, bez nich by byla jejich obrana mnohem obtížnější, ne-li nemožná. Nicméně Spojené státy nejsou s Ruskem ve válce. Jejich pomoc Ukrajině tedy musí zůstat zachována v rámci „asistence s odražením nezákonné invaze“. V praxi ale dochází k situacím, kdy američtí zpravodajci mají jen omezenou kontrolu nad tím, jak ukrajinská armáda s těmito vzácnými dary naloží.
Proč tedy zatím nepadla “ta jedna přesně mířená bomba” a konflikt neskončil? Protože si Spojené státy nastavily pravidla jejichž cílem je zabránění eskalace konfliktu. Jedná se tedy zejména o riziko vyhrocení vztahů mezi Kremlem a USA s jeho spojenci v NATO, které by mohlo vést až k nejhoršímu. Je nutné brát tuto hrozbu vážně, protože stále musíme brát v úvahu, že Rusko je zemí, která vlastní obrovský arzenál atomových zbraní. Není tedy divu, že americká vláda nastínila zásady sdílení zpravodajsky důležitých informací, které mají pokud možno nezvyšovat napětí mezi Washingtonem a Moskvou. Zpravodajci tak musí při své práci pamatovat na dva velké “vykřičníky”.
První zákaz platí pro poskytování informací, které by pomohly ukrajinským silám podniknout úder na jakýkoliv cíl mimo území Ukrajiny. Spojené státy se tímto způsobem snaží vyhnout zodpovědnosti za útoky na Rusko, respektive na jeho území, které by případně vedly k jeho odvetě proti USA. Podle amerických zdrojů byla tato skutečnost hlavním důvodem stopky na poskytnutí polských stíhaček, které by mohly být použity k útokům na ruskou půdu, tak jak se diskutovalo na začátku války. Američané však v žádném případě neodrazují ukrajinské letectvo, aby tyto údery provádělo vlastními stroji.
Druhé omezení se týká poskytování podrobných informací, které by mohly dopomoci Ukrajincům k zabití nejvyšších armádních nebo vládních představitelů, jako jsou například členové ruského generálního štábu, ministři a podobně. Prezident Putin, Valerij Gerasimov nebo Sergej Šojgu by tak měli být, alespoň co se týče ukrajinského útoku, prostřednictvím informací z USA, mimo ohrožení. Ostatní důstojníci ale do této výjimky zřejmě nespadají, což může naznačovat relativně vysoký počet mrtvých majorů, plukovníků a hlavně generálů. Oficiálně podle Američanů nedošlo k záměrnému prozrazení polohy žádného ruského vysokého důstojníka. Máme tedy chirurgicky přesné údery na velitelská stanoviště považovat za pozoruhodné náhody? Ministr zahraničí Anthony Blinken k tomu už dříve poznamenal. že “Ukrajina musí dělat cokoliv bude nutné k tomu, aby se ubránila ruské agresi.” Toto vyjádření přišlo krátce po dosud nevysvětlených útocích na strategické cíle v Rusku, ke kterým se ale nikdo zatím nepřihlásil.
Spojené státy si tedy samy zakazují poskytovat “informace o cílech”, jako jsou konkrétní generálové nebo jiné ruské šarže. Přesto přiznávají, že pokud se k nim dostane informace o poloze nějakého velitelství, tuto zprávu bez problémů předají ukrajinské straně. Podle amerického zdroje je v tom špetka alibismu, ale USA tak pomáhají v souladu se svými pravidly. Je jen na ukrajinském velení jestli se rozhodne na takové zařízení zaútočit, a pokud tam zemře konkrétní ruský generál – Američané údaje o jeho poloze neposkytli. Neposkytování polohy “cílů”, ale sdělování informací, které vedou k zabití ruských důstojníků se může zdát jako jedno a totéž, ale podle odborníků na válečné právo je tato nuance právě tím rozdílem mezi “pomocí napadené zemi” a “aktivní účastí v konfliktu”. Podle Scotta R. Andersona, bývalého pracovníka Ministerstva zahraničí a právního poradce americké ambasády v Bagdádu by “předávání informací o cílech Ukrajině mohlo vést k domnění, že její jednotky ovládáme v zastoupení, jako takzvané proxy. A to by se dalo považovat za překročení pomyslné hranice, které by mohlo Rusko považovat za americký útok. A Rusové by pak byli samozřejmě v právu na to adekvátně reagovat.”
Například potopení křižníku Moskva, vlajkové lodi ruské Černomořské flotily ukazuje, jak Spojené státy mohou poskytovat zpravodajsky důležité informace a zároveň se elegantně vyhnout zatažení do války. V dubnu pozorovali Ukrajinci loď poblíž svého pobřeží a americký zdroj k tomu dodává, že USA Ukrajincům na jejich dotaz pouze potvrdily její identitu. Obecně se pak pravidelné poskytování informací o pohybu ruských lodí v moři týká zejména plavidel, která aktivně ostřelují ukrajinská přímořská, ale i vnitrozemská města nebo by mohla sloužit jako podpora případného výsadku ruských pozemních sil. Zdůrazňuje však, že rozvědka ani v tomto případě neposkytuje “cíle”, ale “asistenci”. Je už pak pouze na Ukrajincích, jestli se rozhodnou pro úder, vylepšení opevnění nebo třeba evakuaci civilistů. Krátce po útoku na Moskvu tiskový mluvčí Pentagonu, John Kirby, ve svém prohlášení uvedl, že “(Spojené státy) neposkytly Ukrajině žádné specifické informace, které by naváděly Ukrajince ke zničení Moskvy a USA nejsou nijak zapojené do ukrajinského rozhodnutí na tuto loď zaútočit, ani nijak nepomáhaly s výkonem této operace. Zároveň (USA) neměly žádné informace o chystaném ukrajinském útoku na ni. Ukrajinci mají vlastní rozvědné kapacity sledovat pohyb ruských lodí.” Nicméně úplně bez pomoci Američanů by to asi také nešlo. Zdroj obeznámený s ukrajinským útokem k tomu poznamenal, že Ukrajinci by měli značný problém s identifikací plavidla a nejspíš by jim chyběla potřebná sebedůvěra vystřelit dvě vzácné rakety Neptun proti nejistě určené lodi.
Zničení vlajkové lodi, která navíc prokazatelně disponovala systémy schopnými zničit protilodní střely je velkým ponížením ruského námořnictva a ranou pro ego prezidenta Putina. Podle vojenských analytiků je to do této doby jeden z největších úspěchů ukrajinských ozbrojených sil za celý konflikt. Administrativa amerického prezidenta Bidena proto s ohledem na snahu neeskalovat konflikt mimo Ukrajinu opakovaně zdůrazňuje, že se na ničení ruských cílů přímo nepodílí. Nicméně přesto, jak poněkud nešťastně odhalila různá média, americký prezident po prosáknutí způsobu, jakým byla Moskva potopena volal řediteli CIA Williamu Burnsovi, ředitelce americké tajné služby Avril Haines a ministru obrany Lloydu Austinovi, aby je informoval o svém rozčilení ohledně úniku informací o práci tajných služeb, které podle něj podkopávají americký cíl pomoci Ukrajině.
