Putin s generálním štábem během vojenského cvičení
Občas se setkáváme s názorem, že vojenskou pomocí Ukrajině přiléváme olej do ohně, a že kdyby Ukrajinci neprovokovali, tak k válce dojít nemuselo a podobně. Tyto bláznivé teorie jsou s dalšími a dalšími ruskými vojensko-politickými neúspěchy více agresivní a čím dál častěji jsou okořeněny poukazováním na „zločiny NATO“ a obvykle končí výkřiky o vystoupení z EU. Jedním z impulsů k napsání tohoto textu tak byla i snaha přispět k obecnému povědomí o chování Ruska na mezinárodní úrovni, a poskytnout obranu proti klasické salvě argumentačních faulů z něčeho, co pracovně nazýváme „sbírka štvavých narativů ruského trolla“.
Tímto článkem o taktikách získávání tzv. casus belli, nebo-li důvodu k válce, se pokusíme objasnit několik klíčových událostí, které vedly až k současným bojům na Ukrajině. Zároveň dle nás z textu jednoznačně vyplývá, že Rusko není dobrý soused a členství v obranných aliancích dává smysl, i když se mohlo dříve zdát, že jsme v Evropě v bezpečí.
Operace pod falešnou vlajkou (false-flag ops) jsou ve vojenství osvědčeným způsobem, kterým lze manipulovat veřejným míněním pro vlastní potřeby. V současném pojetí se zpravidla jedná o čin, kdy jeden subjekt falešně nebo skutečně zaútočí sám na sebe (či jiný subjekt) a obviní z toho někoho jiného. Historicky se však jednalo o vlastně celkem přímočarou námořní taktiku pirátů a korzárů, kteří vyvěšovali cizí vlajky, aby se mohli snadněji přiblížit ke své kořisti.
Pro zajímavost uvedeme pravděpodobně první moderní zaznamenaný případ použití této taktiky pro vyvolání války z roku 1788, kdy švédští vojáci provedli útok v ruských uniformách na vlastní předsunutou základnu v tehdy Švédy ovládaném Finsku. Pravým důvodem byla snaha o upevnění politické pozice krále Gustava III., takže válka byla poměrně nevýznamná, ale boží mlýny mlely rychle a vládce byl zavražděn pouhé dva roky po skončení bojů. (Subjektivní poznámka – zdá se nám, že když někdo použije false flag útok, tak nakonec pokaždé prohraje.) Nemusí se tedy jednat vždy o čistě expanzivní nebo imperialistické úmysly a obecně lze říci, že se tohoto úskoku dopouštějí národy a vůdci, kteří se chtějí z nějakého důvodu zapojit do války, ale nemají proto veřejně ospravedlnitelnou, či jinak přijatelnou morální záminku.
Z nejznámějších vykonaných útoků pod falešnou vlajkou jmenujme například Mukdenský incident, který vedl k vypuknutí druhé japonsko-čínské války z roku 1937 (Japonsko prohrálo), útok na vysílačku v Gliwicích jako záminku k napadení Polska a začátku druhé světové války v roce 1939 (Německo prohrálo) a třeba útok na vesničku Mainila, po kterém následoval sovětský útok na Finsko v témže roce (SSSR nevyhrál). Dále například námořní střetnutí v Tonkinském zálivu, které pomohlo přesvědčit americkou veřejnost o nutnosti zasáhnout do války ve Vietnamu. Byť se zde nejednalo přímo o falešný útok na americké lodě, vládou zmanipulovaný výklad relativně zmatených zpráv velitelů plavidel přesvědčil americký kongres, že je nutné se do války zapojit. (USA, byť vojensky neporažené, válku také prohrály). Ostatně není žádná potřeba předstírat, že „naše“ velmoci jako USA, Velká Británie nebo Francie nikdy nevyužily podobné taktiky k ospravedlnění svých válek nebo vojenských intervencí. A ani nemůžeme, neboť díky svobodnému přístupu k informacím si o těchto temných stránkách „boje za demokracii“, eufemisticky řečeno, můžeme přečíst skutečně mnoho a mnoho.
Jiná situace ovšem panuje v informační mlze velmoci východní Evropy. Vojenské a politické akce Ruské federace jsou často zahaleny do hávu dezinformací a bez pomoci, například insiderů a přeběhlíků, je obvykle obtížné si vytvořit reálný obrázek událostí a jejich smyslu. Pokusíme se proto složit dostupná fakta a zmapovat ruské operace, které fungovaly jako „záminky k válce“ od devadesátých let až do vypuknutí ostrých bojů na Ukrajině letos.
Už nástup současného vládce Ruska do prezidentského úřadu leží ve stínu vražd nevinných lidí. V roce 1999 došlo k sérii explozí v dagestánském Bujnaksku, v Moskvě a ve Volgodonsku, které svým politickým rozměrem připomínají požár německého říšského sněmu v roce 1933. Během těchto útoků zemřelo 307 lidí a více než tisíc bylo zraněno. Oficiální vyšetřování obvinilo čečenské teroristy a události byly použity jako záminka k druhé válce proti Čečensku. Nicméně někteří ruští politici, jako třeba bývalý premiér RF, Jevgenij Primakov, tvrdí, že k válce by došlo i bez těchto bombových útoků. Je tedy možné, že primárním cílem byla vlna strachu a nejistoty, která se rozlila mezi občany Ruska. „Shromáždění pod praporem“ využil tehdy nově zvolený premiér a bývalý podplukovník tajné služby KGB, Vladimir Putin. Je třeba pamatovat, že Rusové toužili po silném a rozhodném vůdci, jež by vrátil zašlou slávu jejich ponížené říši, kterou od rozpadu SSSR řídili „zrádci a loutky Západu“. Hlavní mediální domy, v zemi s minimálním vlivem nezávislého zpravodajství, pak během prezidentských kampaní upřednostňovaly oproti ostatním kandidátům hlavně Putina. Přikrášlené zprávy o jeho vedení války proti islamistickým teroristům na Kavkaze mu vytvářely image skvělého lídra a dávaly obyčejným lidem naději v šedi korupcí, mafií a extremismem sužovaného Ruska. Co Rusové tehdy nemohli tušit byla pravda o „čtvrté náloži“. V Rjazani totiž všímaví obyvatelé nalezli další zařízení v suterénu jednoho z obytných domů.
Policie dokonce zadržela tři podezřelé, agenty FSB, ale musela je záhy předat tajné službě. Šéf kontrarozvědky následně vydal prohlášení, že se jednalo o pouhé cvičení a premiér Putin ve veřejném projevu ocenil ostražitost obyvatel města. Do očí bijící faux pas samozřejmě mělo na cokoliv pramalý vliv a ruským jednotkám nic nebránilo vstoupit do Čečny. Bohužel celá řada lidí, která se chtěla tehdy domoci pravdy zemřela za podivných okolností, nebo skončila ve vězení. Připomeňme si členy nezávislé parlamentní komise pro vyšetření události, Sergeje Jušenkova (zastřelen) a Jurije Ščekočichina (příčina smrti zamlčena, zřejmě otráven radiací) nebo vyšetřovatele Michajla Trepaškina (zatčen a odsouzen na 4 roky na základě smyšlených obvinění). Bývalý příslušník FSB a přeběhlík, Alexandr Litviněnko, který mimo jiného zcela otevřeně hovořil o tom, co se tehdy stalo, byl rovněž zavražděn. Ve Velké Británii v roce 2006 náhle onemocněl po setkání se dvěma bývalými příslušníky KGB, a po pouhých 22 dnech zemřel na otravu radioaktivním poloniem. Předpokládá se, že vraždu nařídil tehdejší šéf FSB Nikolaj Petrušev se souhlasem Vladimíra Putina.
Dalším způsobem jak se zapojit do konfliktu, ke kterému nemáme příliš silný právní nebo morální mandát je zástupné válčení (proxy warfare). Od počátku 20. století je nejčastější podobou zástupné války podpora protirežimních bojůvek a v podstatě jejich využívání coby páté kolony k podkopávání protivníkových sil. Tento typ zástupné války zahrnuje zejména vnější podporu frakcí zapojených do občanské války nebo vyzbrojování a výcvik teroristů, národně-osvobozeneckých hnutí a ideologicky spřízněných povstaleckých skupin. Z nejznámějších proxy válek jmenujme arabské povstání proti Osmanské říši během první světové války, španělskou občanskou válku nebo většinu sekundárních konfliktů studené války, včetně války korejské, vietnamské, afgánské a bojů v bývalých evropských koloniích.
Rusko, jako nástupní stát Sovětského svazu, pokračuje v tradici zástupného válčení, byť v současné době se snažilo spíše o obnovení své sféry vlivu. Pro střety se Západem podporovanými frakcemi využívalo své neoficiální vojenské struktury, klasicky bojovníky “soukromých” vojenských společností, nebo-li žoldáky.
Příkladem takové ruské false-flag/proxy války je druhá rusko-gruzínská válka z roku 2008. Tehdy, 1. srpna, došlo k explozi na silnici ke gruzínskému městu Cchinvali, která zranila pět gruzínských policistů. Nálož měli na svědomí proruští jihoosetinští separatisté, kteří byli podporováni Ruskem. Během následných přestřelek mezi povstalci a vládními silami bylo zabito šest Osetinců. Prezident Gruzie Michail Saakašvili se ještě pokusil o mírové řešení, ale po jeho televizním projevu začali Osetinci ostřelovat a útočit na gruzínské osady. Saakašvili byl nucen na provokace reagovat, ale jeho vojska během postupu na hlavní město povstalců narazila na již připravené ruské “mírové sbory”, které měly zastavit “agresi a genocidu” ze strany Gruzie. Rusové záhy zahájili vlastní ofenzívu, včetně leteckého bombardování gruzínských měst a infrastruktury. Následně došlo k otevření druhé fronty z další proruské separatistické gruzínské provincie – Abcházie. Tehdejší ruský prezident Medveděv po několika dnech veřejně prohlásil, že nařídil ruským jednotkám ukončit nepřátelství, avšak ty postupovaly dále ještě týden a zastavily se jen několik kilometrů od hlavního města Tbilisi. Gruzínský prezident mezitím tváří v tvář katastrofě začal vyjednávat o podmínkách příměří, ke kterému byl přinucen jak ruským tlakem, tak mezinárodním nezájmem. Válka byla ukončena po 12 dnech a Jižní Osetie a Abcházie byly dekretem prezidenta RF uznány jako suverénní země. Jejich nezávislost k dnešnímu dni ze zemí OSN potvrdila jen Sýrie, Nikaragua, Venezuela a pacifický ostrovní státeček Nauru (ten čirou náhodou dostal od Ruska v té době humanitární pomoc ve výši 50 milionů dolarů, prý to ale nemá s Jižní Osetií a Abcházií nic společného).
Druhým příkladem je pak samotná Ukrajina. Na konci roku 2013 došlo k řadě zpočátku nenásilných demonstrací proti náhlé změně kurzu vlády, která odmítla podepsat asociační dohodu s EU a místo toho se více přimkla k Rusku. Nepokoje se v únoru následujícího roku změnili v revoluci, když prezident Janukovyč nařídil potlačení demonstrantů za každou cenu. To ovšem nevyšlo a Janukovyč musel uprchnout do Ruska. To na situaci reagovalo první velkou operací proti Ukrajině, totiž zjevením takzvaných „zelených mužíčků“ na Krymu koncem února. Navzdory faktu, že se jednalo o ozbrojence, kteří vypadali přesně jako ruští vojáci, byli stejně oblečení a nosili odpovídající výzbroj a výstroj, Kreml dosud trvá na své verzi, že se jednalo o příslušníky domobrany, kteří chtěli nezávislost na Ukrajině. Aby podpořili své tvrzení, Rusové zpočátku poukazovali na absenci vojenských insignií a tvrdili, že si své uniformy museli tito lidé zakoupit v obchodech. Ruská média o nich hovořila jako o „uctivých lidech“ (вежливые люди), protože se při vyhánění ukrajinských činitelů prý chovali slušně. Po zajištění objektů civilní správy a vojenských základen následovalo vypsání referenda o připojení k Rusku, zorganizované ruskými tajnými službami a zdejšími kolaboranty. Očividnou operaci pod falešnou vlajkou Putin nepřímo potvrdil až v březnu 2015, když prohlásil, že místní domobrance podpořili příslušníci ozbrojených sil Ruské federace, které na poloostrov vyslal, aby „posílili obranu tamních ruských vojenských objektů“. S největší pravděpodobností šlo o vojáky vojenské zpravodajské služby GRU s podporou námořní pěchoty. Podle bývalého velitele Černomořské flotily, admirála Igora Kasatonova, se v případě Krymu jednalo o příslušníky jednotek Specnaz, jejichž nasazení proběhlo pomocí šesti přistání vrtulníků a tří přistání letadel Il-76 v celkovém počtu asi 500 mužů.
Tyto zkušenosti, slabá reakce Západu a s ní nabyté sebevědomí byly nepochybně využity při vyhlašování separatistických republik na východě Ukrajiny, které následovalo jen několik týdnů po operaci na Krymu. Navzdory tomu, že se jedná o region tradičně pro-ruský, pro separatismus nebo dokonce ozbrojené povstání tehdy nebyla téměř žádná podpora. Ruská tvrzení o probíhající perzekuci a genocidě byla také vyvrácena jako prokazatelně lživá. Avšak ne náhodou byly Doněcká a Luhanská lidová republika vyhlášeny v industriálním srdci Ukrajiny s metalurgickým průmyslem a obrovskými nalezišti uhlí, a také zemního plynu. Že se jedná o další zástupnou válku je zřejmé už od počátku, neboť Rusko konflikt rozdmýchávalo svou hybridní kampaní a rovněž bylo hlavním dodavatelem zbraní pro povstalce. Navíc ve chvíli, kdy se Ukrajincům téměř podařilo povstání potlačit, Rusové vojensky zasáhli a ukrajinskou armádu na Donbase vytlačili. Jedině intervence ruské armády tak zabránila vyřešení konfliktu a jen díky vnucenému příměří podle Minských dohod oba separatistické útvary přežily dodnes.
Nicméně strategie přestala Rusku vycházet začátkem letošního roku, když západní rozvědky začaly setrvale upozorňovat na vysoké riziko ruské invaze na Ukrajinu. Ačkoliv se Rusko a jeho evropská pátá kolona těmto zprávám vysmívaly, je nepopiratelné, že pro Kreml šlo o vážné narušení dlouhodobě vycházejícího postupu. Je totiž vysoce pravděpodobné, že pokud by Západ tato varování neprezentoval, mohly ruské pokusy o ospravedlnění útoku před světem uspět. Několik dní před invazí samotnou totiž minimálně k jedné takové akci došlo. Hovoříme o explozi v jedné z oblastních kanceláří správy v Doněcku, kdy se ukrajinské bezpečnostní složky údajně měly pokusit zabít ruského kolaboranta Denise Sinenkova. Jakmile totiž k došlo k výbuchu, ruská média okamžitě začala šířit štvavý narativ proti Ukrajině.
Díky tomu Ukrajina věděla o chystané invazi několik dnů až týdnů dopředu, a to jí významně pomohlo se na ni připravit. A ačkoliv prvotní nápor ruské armády nebyl zcela zachycen, Ukrajinci dokázali útok zpomalit natolik, že vznikl prostor pro organizování efektivní obrany. Ta ruské generály překvapila, protože jejich válečná mašinérie na ni nebyla vůbec připravena. Ruské velení zkrátka bylo zvyklé, že v bojích proti výrazně slabším protivníkům má vždy všechny trumfy na své straně. Skutečnost, že Rusové navíc zcela podlehli vlastní propagandě o své neporazitelnosti a o tom, že je Ukrajinci budou vítat jako osvoboditele je pak přímo zodpovědná za katastrofální výsledky ruských ozbrojených sil. To jen podtrhuje naší myšlenku, že kdo použije klamavé taktiky vždy nakonec prohraje.
