Krymský (Tauridský) poloostrov na mapě z roku 1595
Psaná historie Krymského poloostrova na severu Černého moře začíná v pátém století před naším letopočtem. Tehdy bylo na jeho pobřeží založeno několik řeckých kolonií. Vnitrozemí severně pak ovládali kočovní Skytové a Taurové, podle kterých se dříve poloostrov nazýval Tauridský. Nejdůležitější z tehdejších řeckých osad byl Chersonesos, na jehož základech stojí dnes hlavní město oblasti a námořní základna Sevastopol. Řecké kolonie se po několika desítkách let skonsolidovaly v Bosporské království, které bylo následně dobyto královstvím Pontským, pozdějším vazalem Říma. Díky tomu, se řecká kultura v regionu udržela až do druhé poloviny 15. století, čili přes dva tisíce let.
Po úpadku Východořímské říše byla některá pobřežní města ovládána Benátčany a Janovany, ale vnitrozemí bylo velice nestabilní a zažilo sérii invazí a okupací barbary. Krym pak byl ve středověku po nějakou dobu ovládán Kyjevskou Rusí, což je důležitý moment pro ruskou i ukrajinskou národní identitu, neboť odsud začala christianizace nejstaršího východoslovanského státu. Nicméně s vpádem Mongolů připadl Zlaté hordě a více či méně nezávislými se udrželo jen jižní pobřeží ovládané Janovem a malé knížectví Theodoro. Po rozpadu Hordy vznikl na jejích troskách Krymský chanát, který se záhy stal vazalem Osmanské říše. Mocná turecká říše později dobyla janovská města Cembalo, Soldaia a Caffa (dnes Feodosija), a s nimi i Theodoro, poslední nástupnický stát Římské říše, čímž defakto po 2228 letech od legendárního založení Věčného města definitivně zanikla římská civilizace.
Osmanská nadvláda pak přetrvala dalších třista let, než byli roku 1774 Turci poraženi Kateřinou Velikou a Krym připadl Ruské říši, která ho roku 1783 anektovala. V rámci Ruska měl poloostrov strategické postavení, neboť se jednalo o důležité vojenské centrum, které umožňovalo Rusům kontrolu nad Černým mořem, jediným nezamrzajím přístupem ke světovým oceánům. Region měl v té době takovou hodnotu, že car Petr I. dokonce uvažoval o vytvoření nového hlavního města impéria v Taganrogu na břehu Azovského moře. Nakonec byl ale během války se Švédskem vybrán Petrohrad na Baltu. Pikantní je, že výstavba Sankt Peterburgu začala ještě během války, čímž se „Benátky Severu“ stávají pravděpodobně jediným hlavním městem v historii, jež bylo založeno na okupovaném území.
V rámci Ruského impéria spadal Krym pod Tavrickou gubernii, jejíž území sahalo až na sever k řece Dněpr a pak proti proudu od města Orichiv zhruba k Berďansku. Zajímavostí je, že založení nových ruských měst leccos napovídá o důmyslnosti starověkých plánovačů, neboť někdejší hlavní město Simferopol leželo ve středu poloostrova na území starověké Skythské (Tauridské) Neapole a významný opěrný bod a vojenský přístav Sevastopol, byl založen zhruba na místě původního, ve 14. století vypáleného a opuštěného Chersonesu.
Důležitý moment pro pochopení problematiky nároků na vlastnictví Krymu přichází s bolševickou revolucí. Ta totiž prohlašovala, že proletáři neznají vlast a nepotřebují vlastní stát – vždyť Světová socialistická republika byla na spadnutí. Komunisté, podobně jako kdysi Jakobíni, odmítli plnit své závazky i povinnosti, a svou “diktaturu proletariátu” postavili vysoko nad všechny prohnilé buržoazie. Díky Vladimíru Iljiču Leninovi se pak Ruská lidová republika zřekla všech závazků Ruské republiky, která vznikla po pádu carské říše Romanovců. Republika nicméně existovala prakticky jen od únorové revoluce jako dvojvládí mezi prozatímní vládou a bolševiky až do říjnové revoluce v roce 1917, kdy si Sověti uzurpovali moc pro sebe. Tato skutečnost je z pohledu mezinárodního práva poměrně sporná, neboť nový stát se sice zřekl dluhů přesahující miliardu tehdejších dolarů, které komunisté nechtěli splácet, ale prakticky i jeho mezinárodně uznávané územní celistvosti, která začala být všeobecněji respektována až od 30. let, kdy došlo ke změně kurzu v SSSR.
Například Ruská federace je de iure nástupním státem Sovětského svazu (ve skutečnosti všechny svazové republiky jsou) a proto si mohla udržet stálé místo v Radě bezpečnosti OSN a zůstaly v platnosti relevantní smlouvy a dohody uzavřené SSSR, včetně jeho dluhu, který se Rusko, alespoň na oko, zavázalo celý splatit. Podle mezinárodního práva je tedy Ruská federace (RF) nástupním státem Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR) resp. Ruské lidové (sovětské) republiky vyhlášené podle ustanovení III. Všeruského sjezdu sovětů uspořádaném po říjnovém povstání.
Obecně se dá říct, že platí zásada “smlouvy, bez ohledu na změny vnitřní organizace národů, neztrácejí svou závaznost”. Ruská lidová republika založená roku 1918, ale našla způsob, jak se vymanit ze svých dluhů – prostě je nesplácela. Podle představ bolševických revolucionářů byla RSFR zcela novým politickým subjektem bez jakýchkoliv předchozích vazeb a jednalo se o novou zemi, která se po právní stránce nechtěla hlásit k žádnému dřívějšímu právnímu odkazu států, jež existovaly na jejím území. Pro lepší pochopení si můžeme ukázat podobnou situaci například se Spojenými státy Americkými, které kdysi také patřily k větší říši, ale odhodily okovy a staly se nezávislými. Nárokování Krymu dnešním Ruskem by díky této logice bylo podobně oprávněné, jako kdyby USA začaly požadovat Irsko, neboť kdysi byly oba státy součástí Britského impéria.
Dnešní Rusko tak podle práva (de iure) ovládalo Krymský poloostrov pouhých 34 let – od porážky nezávislé Ukrajiny v roce 1922 do jeho převedení pod správu Ukrajinské sovětské socialistické republiky roku 1954. Samozřejmě ve skutečnosti (de facto) se jednalo jen o formalitu, neboť svazové republiky neměly reálnou možnost zasahovat do vedení země z Kremlu a územní změna byla v rámci SSSR jen administrativním pohybem. Přesto má tato sovětská právní maškara dohru. Jelikož totiž byla Ukrajinská SSR nominálně nezávislá entita s křeslem v OSN, jakýkoliv historický nárok ze strany Ruské federace je neplatný, protože již vypršela uznávaná lhůta 50 let na vznesení požadavku, a to konkrétně v roce 2004. K tomu samozřejmě platí, že se Rusko a Ukrajina dohodly na úpravě svých hranic a vzájemně si zaručily jejich nedotknutelnost. Ruskem proklamovaná „změna režimu“ na Ukrajině na tyto dohody nemá vliv, neboť současná Ukrajinská republika se svých předchozích závazků nevzdala a je tedy pokračováním státu vyhlášeného v roce 1991, bez ohledu na pocity současné ruské garnitury. Pro úplnost bychom však ještě rádi připomněli rozhovor s Vladimírem Putinem z roku 2008, kde jako tehdejší premiér Ruska poměrně dotčeně vysvětluje, že Ukrajina není dalším cílem jeho země. Podle něj na Krymu nedochází k žádnému etnickému napětí a poloostrov není sporným územím, neboť se s Ukrajinou podařilo vyřešit veškeré územní spory.
Ještě je třeba dodat, že se Ruská federace v roce 1998 prohlásila za nástupnický stát carského Ruska a Sovětského svazu. Byť je názor na tuto deklaraci z pohledu mezinárodního práva sporný a nebyla úplně přijata ani doma, Rusko podle ní čas od času vyhrožuje územními nároky na své bývalé území Finsku, Pobaltí a nebo Ukrajině, kterou nedávno rovnou napadlo. Tento krok tehdy mimo jiné znamenal, že se Ruská federace přihlásila k dluhům, které bolševici odmítli splácet. Toho využil poslední věřitel, který se nedohodl na prominutí dluhu jako ostatní země – Francie. Po Rusku následně požadovala proplacení dluhopisů v astronomické výši 30 miliard EUR. Rusko, které díky slibu splacení dlužné částky přesvědčilo Francouze k přijetí do Pařížského klubu, sdružujícího zástupce nejbohatších států, pak splatilo “pouhých” 330 milionů EUR a prohlásilo záležitost za vyřízenou.
O appeasementu my Češi víme své. Mezinárodní společenství se nijak nezapojilo a vlastně ani nemohlo zapojit do procesu změny vlády nad Krymem. Rusko svůj krok ospravedlňovalo perzekucí neukrajinského obyvatelstva, údajně srovnatelnou s Kosovem. Ta se ale dosud neprokázala. Znovu se však odhalila slabost a bezzubost OSN, ale také zkostnatělost mezinárodních právních norem – vždyť Rusové pro svou agresi použili precedens práva na sebeurčení kolonií z 60. let. Jediná síla, která dnes drží Krymský poloostrov v rukou Ruska je přítomnost jeho ozbrojených sil od roku 2014. Buď jak buď je anexe Ruskou federací podle mezinárodního práva nelegální, a byla by i v případě, kdyby Ruskem vyhlášené referendum o připojení proběhlo pod nezávislým dohledem a podle regulí. Navíc ještě dodáme, že právo na sebeurčení, kterým se ohání ruští okupanti v tomto případě neplatí – majoritu tvořící etničtí Rusové, jak známo, už sebeurčení jsou. Shodou okolností v největší zemi na světě.
