(1 890 slov, doba čtení 10 minut)
Zatím neověřená zpráva: Prezident USA Donald Trump na své oficiální sociální síti oznámil, že americké síly „úspěšně provedly rozsáhlý úder proti Venezuele a jejímu vůdci, prezidentu Nicolásovi Madurovi, který byl spolu se svou manželkou zajat a odvezen ze země“. Toto dramatické tvrzení dosud nepotvrdil Pentagon, americké Ministerstvo spravedlnosti (DoJ) ani vláda ve Venezuele. Mezitím se však na internetu objevily fotografie zajatého diktátora v doprovodu DEA (Úřad pro potírání drog). Pokud by se informace o zajetí Madura potvrdila, znamenalo by to zásadní zlom v celém konfliktu. Madurovo další působení je nyní nejisté – jeho aktuální osud do potvrzení americkými úřady nebo Venezuelou pro jistotu necháváme jako „neznámý“.
Potvrzené útoky USA a reakce obou stran
Ve večerních hodinách 2. ledna místního času (nad ránem 3. ledna SEČ) zasáhly venezuelské území rozsáhlé americké letecké údery. Svědkové hlásili nejméně sedm silných explozí v metropoli Caracasu a dalších částech země, doprovázených přelety nízko letících letounů. Zasaženy byly údajně vojenské i civilní cíle – například hlavní vojenský komplex Fuerte Tiuna v Caracasu či přístav v La Guaira. Část hlavního města se po útoku ocitla bez elektřiny a nad jedním z caracaských vojenských objektů stoupal sloup dýmu. Bezprostředně po explozích propukla v ulicích panika; mnozí lidé vybíhali ven a sdíleli na sociálních sítích záběry požárů a následků úderů. Samotný nálet trval zřejmě méně než půl hodiny a několik hodin poté již provoz ve městě částečně opět fungoval. Zatím nejsou hlášeny přesné údaje o obětech útoků.
Venezuelská vláda Nicoláse Madura okamžitě odsoudila útok jako nevyprovokovanou americkou agresi. Ještě v noci vyhlásil Maduro výjimečný stav (tzv. stav vnějšího ohrožení) na celém území a nařídil aktivovat veškeré národní obranné plány. V prohlášení označila venezuelská vláda americkou akci za „porušení Charty OSN a hrozbu pro regionální mír“. Caracas současně vyzval obyvatele k masové mobilizaci na protest proti „imperialistickému útoku“. Obranný resort vedený ministrem Vladimirem Padrinem Lópezem potvrdil, že údery zasáhly více míst včetně Caracasu, a tvrdí, že americké vrtulníky ostřelovaly i obytné čtvrti. Padrino prohlásil, že Venezuela bude bojovat proti přítomnosti cizích vojsk a že se shromažďují informace o mrtvých a raněných. Podle vládního prohlášení má Maduro, formálně stále prezident a vrchní velitel, díky výjimečnému stavu rozšířené pravomoci – může omezit některá práva a zapojit armádu do všech aspektů řízení státu. Není však jasné, jakou má nad situací kontrolu; americká strana tvrdí, že Maduro byl během útoku zajat, což by – pokud je to pravda – Venezuelu fakticky zbavilo nejvyššího velení.
Washington oficiálně zdůvodnil sobotní akci nutností „zasáhnout proti narkoteroristickému režimu“ v Caracasu a zastavit proud drog do USA. Administrativa dlouhodobě označuje Madura za nelegitimního uzurpátora moci po zmanipulovaných volbách (v létě 2024 podle nezávislých důkazů prohrál s opozičním kandidátem Edmundo Gonzálezem). Maduro a jeho spojenci to odmítají – tvrdí, že Washington usiluje o změnu režimu jen jako záminku k ovládnutí venezuelských ropných zásob (Venezuela má největší prokázané zásoby ropy na světě). Ještě den před útokem Maduro v televizním rozhovoru obvinil USA, že tlakem a sankcemi chtějí dosadit v Caracasu loutkovou vládu a získat přístup k venezuelské ropě. Spojené státy naopak obviňují Madurovo nejbližší okolí z účasti na masivním obchodování s drogami – venezuelský vůdce čelí v USA obvinění z „narkoterorismu“ a tamní ministerstvo spravedlnosti na něj vypsalo odměnu; v roce 2025 byla odměna za dopadení Madura zvýšena na 50 milionů dolarů. Americká média připomínají, že přímý vojenský zásah USA proti latinskoamerické zemi nemá obdoby od invaze do Panamy v roce 1989 – tehdy Američané svrhli tamního diktátora Manuela Noriegu.
Pentagon a Bílý dům se k probíhajícím útokům zpočátku odmítly vyjádřit a po dotazech médií odkázaly na to, že „nekomentují operace v běhu“. Krátce po náletech vydal Federal Aviation Administration (FAA) zákaz všem americkým civilním letům vstupovat do vzdušného prostoru Venezuely a okolí z důvodu probíhajících bojových operací. Z Floridy, kde Donald Trump trávil svátky, nepřicházely nejprve žádné oficiální informace – podle deníku The Guardian Trump ještě koncem prosince tvrdil, že dává Madurovi možnost odejít „po dobrém“ výměnou za bezpečný odchod do ciziny, než dojde k vojenskému řešení. Vláda USA opakovaně prohlašovala, že její cíle jsou omezené: potrestat „kartel slunce“ a další zločinecké organizace napojené na Madurovo vedení a zastavit údajné pašování drog. Kritici ale poukazují, že tato argumentace je sporná – Venezuela není významným producentem narkotik a hlavní doping pro Trumpovu akci představuje spíše politická snaha svrhnout Madurovu socialistickou vládu a demonstrovat sílu USA v regionu.
K útokům došlo po několika měsících stupňovaného tlaku USA na Venezuelu. Už od září 2025 prováděly americké síly omezené nálety proti podezřelým lodím v Karibiku a východním Pacifiku, jež Caracas obvinil z pašování ropy či drog. Do začátku ledna 2026 podnikly americké jednotky celkem 35 úderů na údajné „narko-vory“ na moři, při nichž podle čísel zveřejněných Washingtonem zahynulo nejméně 115 lidí. Koncem prosince americká CIA provedla první skrytý úder přímo na venezuelském území – útok dronem na odlehlý sklad, kde se údajně nakládaly čluny s drogami. Administrativa následně ještě více přitvrdila sankce a vyhlásila námořní blokádu venezuelských přístavů (pod záminkou kontroly tankerů). Do oblasti Karibiku a k venezuelským břehům USA v posledních měsících soustředily největší vojenskou námořní a leteckou přítomnost za posledních 30 let – mimo jiné zde operuje letadlová loď USS Gerald R. Ford s doprovodnou skupinou a celkově přes 11 000 vojáků posílených o jednotky námořní pěchoty. Americké síly od září zničily několik venezuelských hlídkových člunů a obchodních plavidel, přičemž Trump jejich potopení prezentoval doma jako vítězství v „ozbrojeném konfliktu proti drogovým kartelům“. Caracas naproti tomu trvá na tom, že spojuje-li Trumpova administrativa protidrogový boj s tažením proti Madurovi, jde jen o záminku pro změnu režimu. Moskva a Peking se jako spojenci Madurova režimu opakovaně postavily proti americkému tlaku – Ruské ministerstvo zahraničí označilo mohutné americké manévry v Karibiku za „nadměrné použití síly“ a porušení mezinárodního práva, a ujistilo, že stojí pevně při Venezuele. Není pochyb, že vzdušné údery i případné zajetí hlavy venezuelského státu vyvolají ze strany Ruska, Číny, Kuby a dalších Madurových spojenců velmi ostré odsouzení (Moskva už dříve varovala, že americká intervence by byla „katastrofou“ pro celý region).
Možný další vývoj
Dosavadní vývoj vrcholí nejvážnější krizí ve Venezuele za poslední desetiletí a otevírá otázku, co bude následovat. Klíčové bude, zda se potvrdí zpráva o zajetí Nicoláse Madura. Pokud byl skutečně prezident Maduro eliminován z velitelské struktury (zatčením či smrtí), znamenalo by to faktické svržení současného režimu – byť samotné boje tím nemusí skončit. Venezuelský mocenský aparát je sice autoritářský a postavený na kultu vůdce, avšak zahrnuje i další vlivné osoby (jako Diosdado Cabello či ministr obrany Padrino), které by se v případě Madurovy absence mohly pokusit převzít vedení a organizovat odpor. Morální rána by však pro tábor Chavistů byla obrovská. Pravděpodobně by nastal rychlý rozpad jednotného velení – část armády a bezpečnostních složek by mohla kapitulovat nebo přejít na stranu prozatímní vlády, zatímco nejloajálnější jádro by se stáhlo do ilegality. Opoziční představitelé se již řadu let připravují na scénář přechodu k demokracii a avizovali, že chtějí co nejrychleji převzít správu země. Hlavní exilová lídryně María Corina Machado (která byla v roce 2025 paradoxně oceněna Nobelovou cenou míru) dlouhodobě zdůrazňuje, že Venezuela dokáže obnovit demokratické poměry relativně pokojně – podle ní jsou obavy z chaosu a odvetných represí přehnané. Lze proto očekávat, že USA v případě pádu Madura podpoří vznik přechodné vlády složené z opozičních civilistů, která by co nejdříve vyhlásila svobodné volby. Washington se patrně pokusí využít některé dřívější institucionální prvky – například opětovně uznat prozatímního prezidenta (v minulosti jím byl Juan Guaidó) nebo aktivovat nové vedení sestavené z poslanců zvolených v roce 2025. Otevřela by se cesta k ukončení dvouletého dvojvládí (Maduro vs. exilový orgán Comando Con Venezuela) a k mezinárodní pomoci při obnově ekonomiky. Pro Venezuelany by svržení autoritářského režimu nepochybně znamenalo naději na změnu – opoziční představitelé slibují obnovit ústavní pořádek, tržní reformy a postupné otevření země zahraničním investorům (zejména do klíčového ropného průmyslu).
Na druhou stranu nelze podcenit rizika mocenského vakua a odporu radikálních chavistů. Válečné simulace amerických expertních týmů už před lety varovaly, že svržení Madurova režimu jakýmkoli způsobem (lidovým povstáním, palácovým převratem nebo zahraniční intervencí) může vyústit v chaos. Jeden z navržených scénářů například počítal s tím, že po „dekapitaci“ vedení úderem zvenčí sice americké síly obsadí Caracas a hlavní základny, ale zároveň levicoví povstalci ovládnou odlehlé oblasti země a loajalisté zahájí partyzánské útoky na ropnou infrastrukturu. Země by se mohla propadnout do prodloužené občanské války – s ozbrojenými srážkami mezi zbytky režimních sil (či polovojenských milic), různými povstaleckými skupinami a případnými cizími jednotkami. To by zřejmě vedlo k další masové vlně uprchlíků do sousedních států (zejména Kolumbie a Brazílie), což by destabilizovalo region. Latinskoamerické vlády již teď USA kritizují – i řada Madurových ideologických odpůrců na kontinentě považuje přímý americký vojenský zásah za nepřijatelný precedens, který oživuje vzpomínky na studenoválečné intervence. Spojenci jako Kuba či Nikaragua by v případě delší okupace mohli podporovat partyzánský odboj (např. logisticky či poskytováním útočiště). Bezpečnostní vakuum v terénu mohou využít také kriminální organizace – venezuelské a kolumbijské drogové kartely či guerillové skupiny. Analytici upozorňují, že s pádem Madurova autoritářského režimu by se zhroutily i pilíře státní moci (armáda, policie a tajné služby byly dosud pevně v rukou Madura a systematicky „čištěny“ od neloajálních prvků). Po jejich rozbití by trvalo měsíce až roky vytvořit nové ozbrojené složky pod kontrolou demokratické vlády. Okupační vojska by sice po přechodnou dobu zajišťovala pořádek ve městech, ale na venkově a v džungli by reálně nedokázala zabránit expanzi drogových ozbrojenců – hrozilo by, že se z Venezuely stane další fronta nekonečné války s kartely podobně jako v Kolumbii nebo Mexiku. Právě takovému scénáři se chtěli američtí plánovači vyhnout; i proto byla v minulosti myšlenka plné invaze do Venezuely odkládána. Nyní však Trumpova vláda zvolila cestu vojenské intervence, a ta s sebou nese všechny zmíněné nejistoty.
Z vojenského hlediska by případné rozhodnutí dlouhodobě okupovat a stabilizovat Venezuelu představovalo pro USA velmi náročný závazek. Venezuelští generálové sice zřejmě nedokážou klást frontální odpor – jejich armáda je početnější (asi 63 000 vojáků plus 100 000 členů Národní gardy) než ozbrojené síly Panamy v roce 1989, avšak hůře vycvičená a vyzbrojená zastaralou technikou. Američané by zřejmě rychle ovládli vzdušný prostor i hlavní cíle na zemi. Už počáteční invaze by si však podle expertů vyžádala nasazení minimálně 50 000 vojáků, a pro úplnou kontrolu území by bylo ideální soustředit až kolem 150 000 vojáků – tedy sílu srovnatelnou s invazí do Iráku v roce 2003. Takové masivní uskupení by muselo operovat tisíce kilometrů od domovských základen USA, bez pozemního spojení (na rozdíl od válek na Blízkém východě). Šlo by tedy převážně o amfibickou operaci s dlouhými zásobovacími liniemi přes Karibik, což klade mimořádné nároky na logistiku a zabezpečení týlu. Americká vojska by také musela být připravena setrvat ve Venezuele potenciálně měsíce či roky, než se podaří obnovit základní pořádek a předat vládu civilním institucím. Pentagon již v roce 2019 varoval, že plná invaze do Venezuely by znamenala značné ztráty na obou stranách a dlouhodobé zatížení amerických sil. Sobotní „chirurgický“ zásah proti Madurovi – pokud skutečně proběhl tak, jak tvrdí Donald Trump – by tedy mohl být pokusem vyhnout se vleklé válce: odstraněním jednoho člověka urychlit kolaps režimu a dosáhnout změny poměrů bez klasické okupace. Zda tato riskantní strategie vyústí v relativně pokojnou tranzici k novému vedení, nebo Venezuelu naopak uvrhne do další spirály násilností, ukáží nejbližší dny a týdny. Zatím je jisté jen to, že dne 3. ledna 2026 se venezuelská krize dostala do zcela mimořádné fáze – a svět napjatě sleduje, jaké budou její důsledky.
