Finská pěchota se přesouvá směrem k frontě. Poblíž města Savonlinna, 26. června 1941
Finsko statečné
Finsko se roku 1939 v Zimní válce odvážně, leč neúspěšně postavilo agresivní expanzi sovětského obra. Severská země nakonec svou nezávislost ubránila, ale jen za cenu ztráty strategických a dobře bránitelných pozic v Karélii, města Salla a dalších ústupků rudým.
Už při uzavření příměří bylo zřejmé, že ponížený Sovětský svaz nenechá svého souseda dlouho na pokoji. Staré pravidlo, že „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ pak přirozeně vehnalo Finy do aliance s nacistickým Německem.
„Kdyby Rusko bývalo vrhlo proti Finsku své veškeré síly, tak by ho udusilo. Rusové Finsko vzdali jen proto, že připravovali válku na západě. Chtěli ještě rychle obsadit baltské země.“ – Adolf Hitler, 20.8.1942
Němcům se na karelské frontě zpočátku dařilo i díky možnosti volného pohybu po, v té době ještě oficiálně, neutrálním Finsku. Sověti, dychtivý dokončit, co před rokem začali, tak byli nuceni Finy „napadnout“ a znovu se tak před veřejností i světovým společenstvím stát agresory. Dodejme, že Sovětský svaz byl z Ligy národů vyloučen už během předchozího finsko-sovětského konfliktu. Jednalo se tedy o další, pro Finy důležitou ránu sovětské mezinárodní prestiži.
Po aktivním zapojení finské armády do operace Barbarossa se dostáváme k prvnímu spornému momentu vojenské historie této skandinávské země. Finové s podporou Německa poměrně rychle dobyli své staré pozice a podařilo se jim, mimo jiné, postoupit až na dostřel Leningradu. K naplnění společných cílů vytyčených při finsko-německých jednáních ale nedošlo.
Generalita v čele s polním maršálem Mannerheimem byla velmi opatrná a snažila se důkladně promýšlet následky každého svého kroku. To se sice může zdát jako prozíravý a na omezené lidské zdroje úsporný postup, z druhého pohledu, ale nelze vždy takové chování považovat za čestné a nebo statečné.
A přestože finská armáda nepřímo přispívala k blokádě ruského velkoměsta, aktivním zapojením svých ozbrojených sil by mohla významně přispět k jeho dobytí. Jak by následně vypadala východní fronta můžeme jen spekulovat.
Finsko bázlivé
„Musím být opatrný, protože finská armáda je tak malá, dějiště války tak obrovské a ztráty, které jsme dosud utrpěly, tak vysoké“ – Polní maršál Carl Gustav Emil Mannerheim
Soukolí německé válečné mašinérie se nakonec na začátku prosince 1941 zadřela a finské velení okamžitě začalo v tichosti kalkulovat s možností porážky svého současného spojence. V případném vyjednávání se Sověty se mu proto zdálo lepší nemít v dobytí bývalého carského hlavního města prsty a finští vojáci se po celé délce fronty začali zakopávat s výmluvou, že dosáhli svých cílů.
Druhým diskutabilním bodem je s výše zmíněným spojené zastavení postupu proti životně důležité murmanské železnici. Ta hrála v německo-finském úsilí strategicky možná ještě významnější roli, než dobytí samotného Leningradu. Do vytvoření „jižního koridoru“ skrz Írán, byla totiž hlavní a nejkratší zásobovací trasou Spojenců. Ti dodávali Sovětům zbraně, vojenskou techniku i potraviny a suroviny. Přestože Finsko bylo oficiálně ve válce s oběma ústředními velmocemi – SSSR i Velkou Británii, zaleklo se tlaku a výhrůžek hlavního sovětského zásobovače USA. Miliony tun materiálu tak mohly dále proudit takzvanou severní cestou do Ruska a pomáhat nepříteli ve válečném úsilí. I zde se zřejmě jednalo o kalkulaci. Válečný stav s Velkou Británii se omezil prakticky na jeden jediný nálet na Petsamo a USA dokonce válku Finsku nikdy nevyhlásily. Poškodit si pověst statečného Davida bránícího se sovětskému Goliáši by jednoduše mohlo být v poválečné, Spojenci a Sověty uspořádané Evropě osudné.
Finsko vítězné
„Přirozeně, že změna režimu je nutná, ale musíte pochopit, že já podepíší smlouvu s Rytim, anebo klidně se samotným ďáblem, jen abych už měl s Finskem mír.“ – Josef Stalin v rozhovoru s F. D. Roosveltem na konferenci v Teheránu
Posledním ošemetným a ne zrovna čestným činem byl, troufneme si říct, „italský manévr“. Čili pověstná změna strany v momentě, kdy se válka nevyvíjí podle našich představ. Spojenectví s Německem bylo podle Finů vázané jen slibem někdejšího ministerského předsedy Risto Rytiho. Po jeho odstoupení „ze zdravotních důvodu“ a promptním nahrazením ‚Maršálem Finska‘ Mannerheimem už tedy nebylo překážky k ukončení vojenské spolupráce. Ačkoliv Finsko poslední sovětskou ofenzívu ustálo pravděpodobně jen díky nedávno dorazivší dodávce německých protitankových zbraní, již po několikáté požádalo SSSR o separátní mír. Sověti, kteří potřebovali soustředit maximum svých sil na útok proti německé skupině armád Střed, na chvíli ztratili zájem na potrestání vzdorného souseda a přistoupili na mírové rozhovory. Konflikt tímto krokem vstoupil do své třetí a konečné fáze, takzvané „Laponské války“. Finové se v ní postavili proti svým někdejším německým bratrům ve zbrani a společně s úhlavními nepřáteli se je snažili vypudit ze své země. Nový finský vůdce v dopise do Berlína přesto vyjádřil Německu svůj dík a prohlásil, že němečtí vojáci nikdy nebudou brání jako okupanti nebo nepřátelé. Finská armáda donucená k demobilizaci a zároveň pronásledování do Norska stahujících se Němců přišla asi o 700 můžu. Příslušníků německé branné moci padlo okolo tisícovky.
Finsko poražené
Ačkoliv si nedovolujeme zpochybňovat statečnost jednotlivých finských vojáků nebo armády jako takové, musíme se pozastavit nad podivuhodnou rolí této malé skandinávské země v největším válečném konfliktu historie. Finsko, které vstoupilo do války proti Kominterně a částečně i Spojencům, s nimi nakonec oslavilo vítězství nad silami Osy. Výsledkem dřívějších jednání se Stalinem a následných Pařížských mírových smluv z roku 1947 byla finsko-sovětská hranice obnovena na linii určené Zimní válkou z roku 1940. Navíc, ale bylo přece jen také potrestáno za své angažování v Ose. Přišlo o oblast města Petsamo a tím i o přístup k Severnímu ledovému oceánu. A ačkoliv se Finům vrátila kontrola nad poloostrovem Hanko, byli nuceni předat námořní základnu Porkalla, jen 30 kilometrů od Helsinek. Další ranou byly válečné reparace ve výši neuvěřitelných 700 milionů dolarů v naturáliích. V přepočtu na dnešní kurz tedy přes sto miliard dolarů, což je slušná sumička za bránění se agresorovi. Finové se tak cítili podvedeni a nebáli se srovnávat jednání Angličanů, kteří je v Paříži nepodpořili, se „zradou Západu“, jaká postihla Československo a Polsko v osudných létech 1938/1939.
„Podmínky příměří, které Rusko s Británii uvalily na Finsko jsou tak zdrcující, že je otázkou, jestli se vůbec udrží jako nezávislý národ. Pokud je záměrem vytvořit loutku Ruska, tak byly položeny dobré základy. Pokud se, ale snaží vytvořit svobodnou, zdravou a mírumilovnou Evropu, pak Spojenci začali neúspěchem. Myšlenka, že tak malý národ může být hrozbou pro Rusko, jednu z největších mocností na světě, je jeden fantastický žvást“ – New York World Telegram, 22. září 1944
Na závěr dodejme zajímavost, že finské Helsinky jsou společně s Londýnem a Moskvou jedinými evropskými hlavními městy válčících států, které během Druhé světové války nebyly okupovány nepřátelskou armádou.
