Koncem roku 1942 sovětské síly obklíčily německou 6. armádu u Stalingradu a porazily obě rumunské armády i velkou část italské 8. armády. Následná ostrogožsko-rossošská ofenzíva zahájená 12. ledna 1943 prolomila slabší obranné linie Osy, což vedlo ke zhroucení fronty na řece Don. 17. ledna pak generál Gabriele Nasci nařídil obklíčenému italskému Alpskému sboru (jednomu ze tří sborů 8. Italské armády v Sovětském svazu) všeobecný ústup.
Masa asi 40 000 vojáků z různých jednotek; nejen italských, ale i maďarských a německých, pak vytvořila dvě velké kolony, v jejichž čele stála divize Tridentina – jediná bojeschopná formace celého ustupujícího svazku. Předehrou závěrečné bitvy o osud sboru byly dvě střetnutí 22. ledna u Šeljakina ( dnes Sovětskoe) a Varvarovky. V těchto dvou (a řadě dalších menších střetnutí) se obětovaly jednotky jízdního dělostřelectva, alpský prapor Morbegno, některé baterie dělostřelecké skupiny Bergamo a další alpské útvary. V sebezničujícím útoku se jim podařilo vyřadit většinu sovětských tanků a obrněných vozidel, aby ustupující Alpský sbor mohl pokračovat dále na západ.
Jeho vojáci pak ve velkých mrazech postupovali směrem k vesnici Nikolajevka (dnes Livenka). Zde se opevňovaly sovětské síly přibližně o síle divize, rozhodnuté překazit obklíčenému Alpskému sboru ústup a poté ho zničit. 25. ledna, po více jak týdenním ústupu, byla situace následující: o alpské divizi Cuneense, obklíčené sovětskými obrněnými jednotkami, nejsou přesné informace; alpská divize Julia neexistuje od 22. ledna; pěší divize Vicenza mizí po boji s jednotkami Rudé armády. Divize Tridentina tak zůstává přes vlastní vysoké ztráty i nadále jako jediná bojeschopná divize. Následují ji tisíce opozdilců, ne všichni ozbrojení, někteří ranění či s omrzlinami. Odpoledne 25. ledna proniká Tridentina do vesnice Nikitovka na okraji pláně u příjezdové cesty, která vede do Nikolajevky. Zde si vojáci dopřávají krátkou přestávku. Je to první zastávka od začátku ústupu. Lednové slunce, bezvětří a možnost najít chléb, ovoce a drůbež ve vesnici zvednou italským vojákům morálku a navodí mírný optimismus.
Následující noci, kdy se teplota vrátila k -30°, ostřelují Sověti minometnou a dělostřeleckou palbou pozice 6. Alpského pluku a současně další sovětské jednotky útočí na jihozápadní stranu Nikitovky. Sověti mají své síly rozmístěné mezi domy Nikolajevky, která stojí na malém kopci, chráněném náspem železnice. Kolem 9:30 ráno dostává Alpský sbor rozkaz k útoku. Úkol je svěřen přeživším z praporů Verona, Val Chiese, a Vestone, podporovaných palbou alpské dělostřelecké skupiny Bergamo. Po těžkých střetech je dosaženo náspu železnice. Alpským jednotkám se navzdory velmi vážným ztrátám podaří dosáhnout prvních domů Nikolajevky a rozmístit své kulomety. Boje pokračují dům od domu, s nepřetržitými útoky a protiútoky, až do dobytí nádraží a kostela.
Sovětská reakce je však velmi prudká. Alpské jednotky jsou nuceny ustoupit, zaujmout obranu a čekat na posily. Kolem poledne přijíždějí zbytky praporů Edolo, Morbegno a Tirano s dělostřeleckými skupinami Vicenza a Val Camonica. Sověti, disponující i leteckou podporou, kladou tvrdošíjný odpor a bitva se dostává do patové situace. Vyhlídky Tridentini jsou stále tragičtější, protože slunce pomalu zapadá a Italové si uvědomují, že noční pobyt na volném prostranství s teplotami 30-35 °C pod nulou by znamenal omrzliny a smrt. Velitel Tridentini, generál Luigi Reverberi, neustále do boje posílá další a další příchozí, i muže bez munice jen s nasazenými bodáky. Věděl, že nemají na výběr, od vojáků přicházejících k Nikolajevce se dozvídá o zániku ostatních divizí a jednotek, které měl za sebou. Když padají první večerní stíny a zdá se, že není žádná naděje na prolomení obklíčení, nasedá generál Reverberi na německé obrněné vozidlo a za výkřiků „Avanti Tridentina“ strhává alpské jednotky k poslednímu útoku. Výkřik se odráží od čety k četě a otřásá obrovskou masou opozdilců, kteří se nyní vrhají s křikem k železničnímu náspu, překonávají jej a pronikají do nepřátelských linií. Sověti, překvapeni zuřivostí útoku, ustupují a nechávají za sebou své padlé, zbraně a vybavení.
Obklíčení je přerušeno, cesta Nikolajevkou pryč z obklíčení je otevřená. Italské ztráty z těchto bojů však byly velmi vysoké. Díky jejich obětem se decimovaným a zcela neorganizovaným vojskům Osy podařilo 31. ledna 1943 dosáhnout Šebekina, již mimo kleště sovětského obklíčení. Tam ještě 2. února postupně přicházeli další a další ustupující. 16. ledna 1943, den před zahájením ústupu, čítal Alpský sbor 61 155 mužů. Po bitvě u Nikolajevky vyvázlo z kapsy je 13 420 mužů, k tomu dalších 7 500 raněných či omrzlých vojáků. Přes 40 000 mužů padlo, umrzlo, zůstalo nezvěstných nebo bylo zajato. Tisíce zajatých italských vojáků putovaly do zajateckých táborů, avšak jen malé procento z nich se vrátilo zpět do Itálie.
Autor: Marek Matys
