Hanns Scharff v uniformě Obergefreitera Luftwaffe. Hans při jednání se zajatci často nenosil uniformu. Ti pak netušili, že jejich vyšetřovatel má poměrně nízkou nedůstojnickou hodnost ‚mužstva‘
Hanns-Joachim Gottlob Scharff se narodil v Rastenburku ve Východním Prusku 16. prosince 1907. Byl druhým ze tří synů Hanse Hermanna, důstojníka pruské armády a matky Else, dcery zakladatele jedné z největších textilek v Německu.
Přestože továrnu měl převzít starší bratr, byl i mladý Hans veden k tomu, aby se naučil rodinnému řemeslu. Už jako dospívající mladík strávil roky učením o textilu a tkalcovství a později se učil prodeji, marketingu a exportu. S nabytými vědomostmi odjel ‘na zkušenou’ do Jižní Afriky, kde měl jeden rok prodávat automobily značky Adler. Ve své práci byl tak úspěšný, že se místo návratu do Německa rozhodl setrvat a stal se šéfem zámořské divize společnosti. V Johannesburgu zůstal dalších deset let a poznal zde také svou ženu Margaret Stokes. Margaret byla Britka, dcera kapitána britského letectva v Rhodésii a leteckého esa z Velké války.
V létě 1939 odjel s manželkou a dětmi navštívit svou rodinu v Německu. V září, ale vypukla druhá světová válka a už nebyla možnost návratu zpět. Uvíznuvší ve své rodné zemi byl nucen si najít práci v Berlíně a později byl povolán k Wehrmachtu. Původně měl být odeslán na východní frontu. Margaret se však podařilo přesvědčit jeho nadřízené, že poslat plynně-anglicky mluvícího vojáka zmrznout v Rusku by bylo nebetyčné plýtvání. V den odeslání jeho jednotky na východ byl převelen k Dolmetscher Kompanie XII, rotě armádních překladatelů.
V Mohuči, kde byla dislokována jeho jednotka se naučil vojenskou organizaci a různé nuance v britské armádě. V létě 1943 byl povýšen na Obergefreitera a převelen do Wiesbadenu. Zde, jako úředník na velitelství byl nicméně nespokojen s prací, kterou popsal jako ‘výroba malých kulatých dírek”. Na toto téma zavtipkoval před generálovým adjutantem, když pronesl, že zjistil, že proděravění jedné takové šanonové dírky stojí 5 feniků. Záhy si ho k sobě povolal jeho velící a řekl mu, že nemá rád, když nižší šarže “zjištují cenu něčeho, do čeho jim nic není”. Ovšem po Scharffova příběhu souhlasil s tím, aby byl odeslán do výslechového střediska Luftwaffe v Oberurselu. Tam se měl hlásit na místo vyšetřovatele.
Auswertestelle West, centrum rozvědky a vyhodnocování severně od Frankfurtu sloužilo jako první výslechová zastávka pro všechny zajaté spojenecké piloty. Krátce po svém příjezdu byl Scharff určen na pozici asistenta vyšetřujícího důstojníka americké sekce. Ta byla zodpovědná zejména za výslechy osmé a deváté letecké armády USA. Scharff nikdy nezískal formální výcvik pro vyslýchání zajatců a později tvrdil, že všechny techniky se naučil pouze pozorováním. Po tragické letecké havárii, kdy zemřeli oba jeho nadřízení důstojníci byl pověřen velením výslechového oddělení USAAF a také byl oficiálně převelen od armády k letectvu. Nicméně hodnost mu zůstala.
Scharff byl odpůrcem fyzického týrání vězňů. Místo toho využíval takzvaný ‘seznam osvědčených technik’, který se spoléhal na to, aby vyšetřovatel vystupoval jako jejich ochránce.
Zajatci byli po příjezdu obvykle vystrašení a dezorientovaní. To bylo společně z izolací od ostatních využíváno k získání co nejvíce osobních informací. Vězňům bylo vysvětlováno, že pokud nevypoví více, než jen jméno, hodnost a číslo, budou považováni za špiony a Luftwaffe nebude mít jinou možnost než je předat Gestapu. Tato Scharffova metoda se ukázala jako efektivní a tak se dále stavěl do pozice jejich přítele v nesnázích. Často jim kladl na srdce, že si nepřeje nic jiného, než aby se v pořádku dostali do zajateckého tábora, nicméně jeho ruce jsou svázané, pokud jim nedají více detailů, které by pomohli je identifikovat jako válečné zajatce.
Poté, co prvotní strach opadl se Scharff dále choval jako jejich dobrý přítel. Vtipkoval, nosil jim domácí jídlo a občas i alkohol. Jeho znalost anglického jazyka i zvyklostí mu pomáhala získat důvěru i přátelství mnoha jeho vězňů. Sympatie zajatých pilotů si mohl získat i díky tomu, že byl ženatý s angličankou a také byl zeťem prvoválečného leteckého esa Clauda Stokese. Některým vysoce postaveným zajatcům bylo i dovoleno navštívit vojenské letiště a dokonce se proletět v Messerschmidtu Bf 109. Jiní mohli popíjet čaj, obědvat a nebo si jít zaplavat s německými piloty. Scharff se proslavil také tím, že bral své zajatce na procházky do nedalekých lesů. Ti museli ovšem napřed složit přísahu, že se nepokusí o útěk. Při výletech se rozhodl nemluvit přímo o vojenských tématech, přesto se často stávalo, že nepozorní zajatci dobrovolně prozradili pro Němce důležité informace.
Luftwaffe shromažďovala širokou kolekci osobních informací o každém nepřátelském pilotu nebo veliteli ve zvláštních spisech. Když Scharff narazil na slovaskoupého vězně použil další zajímavou metodu. Svému vězni začal pokládat otázky na které znal odpovědi z jeho složky. Dále mu vysvětlil že jeho nadřízení, ale vyžadují, aby odpověděl on sám. Poté pokračoval v kladení dotazů, až se dostal k informacím, které potřeboval získat. Vězeň, který byl přesvědčen, že už vyšetřovatel stejně všechno má ve svých papírech obvykle automaticky zodpověděl i tyto otázky.
Scharff za svou relativně krátkou kariéru vyšetřovatele přišel do styku s velkým množstvím spojeneckých pilotů. Patřili mezi ně mimo jiné letecká esa Lt.Col. Francis ‚Gabby‘ Gabreski, Col. Hubert Zemke, Maj. Duane Beese a mnozí další.
Po válce sám nebyl Američany nijak vyšetřován ani obviněn. V roce 1948 byl požádán o svědectví v případu údajné zrady Lt. Montyho, kterého sám během války vyslýchal. Při této příležitosti se seznámil s mnoha důstojníky USAF a byl pozván přednášet o svých výslechových metodách v Pentagonu i jinde.
V USA už zůstal, rozvedl se se svou ženou a začal se živit stavbou mozaiek. I zde byl velmi úspěšný a jeho dílo zdobí například Popelčin hrad v Disneylandu, podlahu v kalifornském Kapitolu nebo třeba fasádu Dixie College v Utahu. V 80. Letech pak požádal svou dceru, aby se stala jeho podnikatelským partnerem a s ní pokračoval v úspěšném podnikání až do své smrti v roce 1992.
Jeho metody jsou i nadále aktuální a přestože mnoho vyšetřovatelů i dnes používá ‚konfrontační metody‘ jako je manipulace, provokace nebo zastrašování, laskavost a budování přátelského vztahu s vyslýchaným se stále ukazuje jako efektivnější způsob získání podstatných informací. V příručce U.S Army z roku 2006 se uvádí, že je velmi důležité se sblížit s vězněm. Například použití metody ‚hodný a zlý polda‘ je možné jen na zvláštní povolení a vyslýchající je při spolupráci vězně veden k uvolnění atmosféry a empatickému přístupu. Vyšetřovatel vždy musí držet své emoce na uzdě.
