(1 029 slov, doba čtení 5 minut)
Bitva o Hongkong patří k méně připomínaným, přesto zásadním střetům druhé světové války. Nebyla rozhodující operací ani bitvou, která by změnila strategickou rovnováhu sil. Přesto měla mimořádný význam: šlo o první otevřený střet evropských armád s japonskou císařskou armádou v rámci druhé světové války. Právě zde se v prosinci 1941 v koncentrované podobě ukázalo, co bude pacifickou válku charakterizovat – japonská ofenzivní převaha, zhroucení koloniálních obran, izolované hrdinství obránců a brutalita, která se brzy stane běžnou součástí bojů v Asii.
Obrana bez iluzí
Hongkong byl britskou kolonií od roku 1842 a po desetiletí symbolem britské moci ve východní Asii. V předvečer války však šlo o strategicky izolovanou enklávu, obklopenou japonsky kontrolovaným územím jižní Číny. Město mělo přibližně 1,2 milionu obyvatel, z toho více než milion čínských uprchlíků, kteří do Hongkongu utekli před japonskou agresí v Číně. Britská komunita – zhruba dvacet tisíc lidí – žila relativně odděleně a v lepších podmínkách, což jen zvýrazňovalo sociální napětí v obleženém městě.
Britské politické i vojenské vedení si bylo vědomo, že Hongkong nelze v případě války dlouhodobě udržet. Ve vládních kruzích v Londýně, včetně Winstona Churchilla, probíhaly debaty, zda má vůbec smysl kolonii bránit. Převážil však názor, že symbolický odpor je lepší než okamžitá kapitulace – jak kvůli prestiži impéria, tak kvůli morálnímu signálu spojencům i nepřátelům.
Před bitvou o Hongkong v prosinci 1941 byly japonsko-britské vztahy dlouho formálně přátelské. Od roku 1902 do roku 1923 obě země spojovala Anglo-japonská aliance, zaměřená proti ruskému vlivu ve východní Asii. Japonsko dokonce během první světové války bojovalo na straně Dohody a pomáhalo Britům likvidovat německé koloniální državy v Asii. Ve 30. letech se však vztahy začaly zhoršovat v důsledku japonské expanze v Číně a agresivní politiky v Mandžusku. Británie postupně přecházela od neutrality k diplomatickému tlaku, až v roce 1941 spolu s USA a Nizozemskem uvalila embargo na vývoz ropy a strategických surovin do Japonska.
Hongkongská posádka čítala na začátku prosince 1941 přibližně 14 tisíc mužů. Její složení odráželo koloniální charakter impéria: britské jednotky, indické pluky, kanadský kontingent a hongkongský dobrovolnický obranný sbor. Ten byl mimořádně pestrý – tvořili jej Britové, Číňané i dobrovolníci z Evropy a Ameriky, v některých případech i muži starší pětapadesáti let.
Zvláštní pozornost si zaslouží kanadské jednotky – Winnipeg Grenadiers a Royal Rifles of Canada. Dorazily do Hongkongu v polovině listopadu 1941, pouhé tři týdny před vypuknutím bojů. Jejich nasazení bylo především politickým gestem Ottawy. Kanaďané však neměli bojové zkušenosti, trpěli nedostatkem výcviku v místních podmínkách a neměli čas se adaptovat. Podobné problémy sužovaly i některé indické jednotky, oslabené nemocemi a dlouhodobou službou v tropickém klimatu.
Proti obráncům stála japonská útočná síla o síle přibližně 27 tisíc mužů, podporovaná letectvem a námořnictvem. Japonci měli výraznou převahu v dělostřelectvu i ve vzduchu a především jasný operační plán, založený na rychlosti, infiltraci a nočních útocích. Na rozdíl od obránců šlo o jednotky s dlouholetou bojovou zkušeností z války v Číně.
Kolaps na pevnině i na ostrově
Japonský útok začal 8. prosince 1941, prakticky současně s úderem na Pearl Harbor. První fáze operace se zaměřila na pevninskou část kolonie – New Territories. Britové zde spoléhali na obranný systém známý jako Gin Drinkers Line, který měl zadržet postup od severu.
Ve skutečnosti šlo o nedokončenou a poddimenzovanou obranu, nevhodnou pro moderní válku. Japonci linii prorazili během několika dnů pomocí nočních průniků a obchvatů. Klíčovým momentem byl pád opevnění Shing Mun Redoubt a rychlá ztráta letiště Kai Tak, což definitivně ukončilo už tak minimální britské letecké schopnosti. Do 12. prosince bylo zřejmé, že pevninskou část kolonie nelze udržet. Obránci ustoupili na ostrov Hongkong.
Ostrov Hongkong poskytoval členitější terén a hustou zástavbu, což vzbuzovalo naději, že zde obrana vydrží déle. Japonci však ostrov systematicky ostřelovali a bombardovali, ničili infrastrukturu a narušovali zásobování. Zároveň využívali rozsáhlou zpravodajskou síť, vybudovanou ještě před válkou – od civilních informátorů až po infiltrační skupiny.
V noci z 18. na 19. prosince provedli Japonci obojživelný výsadek. Přes ztráty se jim podařilo proniknout do obrany a rychle rozdělit ostrov na izolované sektory. Následovaly chaotické boje v kopcích, ulicích města i uvnitř civilních budov. Obráncům docházela voda, munice i zdravotnický materiál, zatímco civilní obyvatelstvo se ocitlo uprostřed bojů.
Hrdinství i válečné zločiny
Jedním z nejsilnějších symbolů obrany se stal čin kapitána Johna Roberta Osborna z kanadského pluku Winnipeg Grenadiers. Dne 19. prosince 1941, během bojů na hřebeni Mount Butler, dopadly mezi jeho muže japonské granáty. Jeden Osborn odhodil zpět, druhý však přistál přímo u jeho jednotky. Osborn bez váhání granát přikryl vlastním tělem.
Výbuch ho okamžitě zabil, ale zachránil životy několika spolubojovníků. Za tento čin mu byl posmrtně udělen Viktoriin kříž, nejvyšší britské vyznamenání za statečnost. Stal se jediným Kanaďanem, který toto ocenění získal během bojů o Hongkong.
Dne 25. prosince 1941, později označovaného jako „Černé Vánoce“, guvernér Sir Mark Young kapituloval. Bitva trvala sedmnáct dní. Spojenecké ztráty byly těžké: přibližně 1 600–2 000 mrtvých, více než 2 000 raněných a zhruba 11 tisíc zajatých. Japonské ztráty se odhadují na několik stovek mrtvých a přibližně dva tisíce raněných, přesná čísla však zůstávají nejasná.
Bitvu i následnou okupaci provázely válečné zločiny. Docházelo k popravám zajatců a raněných, znásilňování civilistů a rabování. Nejznámějším případem je masakr v polní nemocnici ve St. Stephen’s College, kde japonští vojáci zavraždili zdravotnický personál i pacienty.
Význam bitvy
Z vojenského hlediska byla obrana Hongkongu od počátku téměř beznadějná. Její skutečná váha však spočívala v rovině politické, psychologické a symbolické. Šlo o první otevřený střet evropských armád s Japonskem ve druhé světové válce a zároveň o okamžik, kdy se naplno ukázala křehkost evropských koloniálních říší v Asii. Rychlý pád kolonie odhalil nepřipravenost statických obran, závislost na vzdušné převaze i iluzornost představy, že lze Japonsko zadržet symbolickým odporem. Pro Británii znamenal Hongkong další těžký úder prestiži impéria a předzvěst katastrofy v Singapuru, pro Kanadu první tvrdé vystřízlivění v nové válce a pro Japonsko potvrzení, že evropskou moc v Asii lze rozbít sérií krátkých, brutálních kampaní. Hongkong 1941 se tak stal varováním i symbolem – ne rozhodující bitvou, ale začátkem konce starého koloniálního řádu v Asii.
