(921 slov, doba čtení 5 minut)
Bitva o městečko Petrykivka (Petrikowka podle německých map) na sovětské Ukrajině se odehrála mezi 27. a 30. zářím 1941, během postupu vojsk Osy do Sovětského svazu po zahájení německého plánu Barbarossa. Boje o něj svedl jeden z nejschopnějších italských vojevůdců za druhé světové války, generál Giovanni Messe, jenž velel italskému expedičnímu sboru v Rusku (Corpo di Spedizione Italiano in Russia; CSIR). Jedná se o první samostatnou bitvu vybojovanou a vyhranou italskými jednotkami na východní frontě.
CSIR měl v tažení poskytovat především mobilní sílu a zapojovat se do bojů v místech, kde by mohla být využita právě jeho rychlost a manévrovatelnost. Sbor jako takový, papírově početný, ale ve skutečnosti zoufale špatně vybavený, měl být výrazem solidarity mezi fašistickou Itálií a nacistickým Německem v boji proti sovětskému bolševismu.
V prvotní fázi útoku na SSSR byla část sboru, konkrétně 9. motorizovaná divize Pasubio, podřízena německé 17. armádě, jež byla pod velením polního maršála von Rundstedta součástí Heeresgruppe Süd (skupina armád Jih). Této italské formaci se podařilo u Caryčanky, asi 50 kilometrů severozápadně od Dněpropetrovsku (dnes Dnipro), vytvořit předmostí na východním břehu řeky Orel, přítoku Dněpru, a pokrýt přesun německých vojsk na druhou stranu. Sověti se toto předmostí snažili silnými protiútoky zlikvidovat, ale ani po třech dnech se nepodařilo Italy zlomit. Překvapivým úderem se pak ještě podařilo italskému 80. pěchotnímu praporu “Roma” překročit Orel severněji a zajistit Vojnovku, ze které byli dříve vyhnáni Němci. Tyto úspěchy významně ulehčily přesun německé těžké techniky přes řeku a přispěly k průlomu sovětské obrany na Dněpru. Ostatní části sboru: 52. pěchotní divize “Torino” a 63. útočný prapor „černých košil“ MVSN “Tagliamento” se přesouvaly do Dněpropetrovsku a konečně 3. rychlá divize „Principe Amedeo Duca d’Aosta“ měla strážit pravou stranu Dněpru a připravit se na přechod řeky později.
Němci předpokládali, že by se této situace dalo využít k obklíčení většího množství sovětských jednotek. Proto byl generál Giovanni Messe pověřen dobytím města Petrykivka, které mělo být vzato do kleští; Podle plánu zaútočila divize Pasubio ze severovýchodu a divize Torino z jihovýchodu, čímž mělo dojít k obklíčení nejméně 5 ruských divizí (ve skutečnosti se však zřejmě jednalo o fragmenty pěti divizí o společné síle odpovídající jedné). Německé jednotky se pak zaměřily na postup severovýchodně, k městu Novomoskovsk (dnes Samar).
Ráno 28. září 1941 divize Torino zaútočila na sovětské síly, aby rozšířila předmostí u Dněpropetrovsku. Sovětská 47. tanková divize se jim snažila postavit, ale navzdory houževnatému odporu a minovým polím nakonec Italové prolomili sovětské linie.
Následujícího dne dostaly jak divize Torino, tak Pasubio rozkaz pokračovat v postupu směrem k Petrykivce, kde se měly spojit a znemožnit tak Sovětům ústup. Divize Duca d’Aosta zároveň vyslala dva prapory lehké pěchoty bersaglieri na druhý břeh Dněpru, aby začaly s čistěním kapsy od uvězněných sovětských vojáků. 81. a 82. pěší pluk divize Torino a prapor MVSN “Tagliamento” zahájily svůj postup ráno, střetly se s několika sovětskými jednotkami, které již byly v rozkladu a zajaly řadu zajatců. Předvoje divize Torino se jako první dostaly do Petrykivky, kde se kolem šesté hodiny večerní setkaly s kolegy z Pasubio. Divize Duca d’Aosta po překročení Dněpru zahájila dočišťovací operace a večer se v Petrykivce připojila k ostatním italským jednotkám. Bitva byla vyhrána.
Italské ztráty čítaly 291 mužů. 87 bylo zabito, z toho 6 důstojníků, 190 zraněno a 14 nezvěstných. Podle italských záznamů bylo zajato asi 10 000 sovětských zajatců spolu s velkým množstvím zbraní a koní.
Bitva zřejmě vzbudila velkou pozornost na německé straně, neboť se dochovala řada obdivných reakcí. Například neúnavná práce ženistů si vysloužila pochvalu velitele německého III. armádního sboru, generála Eberharda von Mackensena:
„Z mého pozorovacího stanoviště jsem viděl vynikající podporu ženistů CSIR. Navzdory silné a dobře mířené dělostřelecké palbě dokončili dněpropetrovský pontonový most, aniž by byli byť jen na okamžik rozrušeni nebo přerušeni. Stavba byla úspěšně dokončena. Italským ženistům za jejich příkladné vystupování vyjadřuji zvláštní chválu.“
Generál von Schwelder, pod nějž spadala divize „Pasubio“, napsal:
„Děkuji divizi Pasubio za vše, co dokázala během posledních týdnů na Orlu, má mé plné uznání. Boje u Caryčanky a Vojnovky, ve kterých pod italským velením dosáhli vojáci obou armád vítězství, ještě silněji utužují pouto bratrství ve zbrani. Přeji divizi na cestě k vítězství štěstí a další úspěchy.“
A generál von Kleist (pocházející ze starobylé pruské rodiny, která dala Německu od dob Fridricha II. četné vojáky, včetně osmnácti generálů), dodal:
„Byl jsem rád, že jsem mohl dát italskému expedičnímu sboru příležitost vést samostatnou válečnou operaci. Provedení této akce plně odpovídalo mým očekáváním. Za velký úspěch děkuji italskému expedičnímu sboru a gratuluji.“
Vítězná bitva u Petrikyvky umožnila snazší obchvat Dněpru a přestože měla v rozsáhlém kontextu probíhajících operací poměrně omezený význam, představovala první manévrovou bitvu zahájenou a dokončenou CSIR výhradně vlastními prostředky. Německý diktátor Adolf Hitler, i když zprvu nebyl nadšený z přítomnosti italských vojsk na východní frontě, poslal později pochvalný dopis Benitu Mussolinimu, kde napsal: „…následný zásah pancéřové skupiny Kleist (…) dal vašim divizím, Duce, možnost provést první nezávislou a zcela vítěznou operaci v rámci této velké vyhlazovací bitvy.“ Prolomení obrany na řece Dněpr donutilo sovětské síly ke všeobecnému ústupu, který se zastavil prakticky až na řece Don. Italský expediční sbor dosáhl města Doněck (Stalino) počátkem listopadu, čímž byl postup pro rok 1941 prakticky završen. Sověti se však začali připravovat na svou protiofenzivu…
