Reichsführer-SS Heinrich Himmler na inspekci 5. tankové divize SS Wiking rozmlouvá s jejími švédskými příslušníky
Waffen SS – legendami opředená Himmlerova černá garda i hasiči frontových neúspěchů nasazovaní vždy tam, kde Německu teklo do bot. I přes bezskrupulózní vedení boje, to byli podle některých ti nejlepší a nejelitnější vojáci. Pro druhé jsou to obyčejní hrdlořezové, kriminálníci a především váleční zločinci. Je však pravda až tak černobílá? A proč potřebovala Třetí říše pseudomytologický válečnický řád?
Pověst armády, která původně vznikla jako osobní stráž Vůdce o dvou stovkách mužů a přerostla ve válečný nástroj s téměř milionem je podobně kontroverzní, jako způsob, kterým ji získala.
Na budování reputace politické armády – oddílů neohrožených, vždy věrných a čestných bojovníků totiž pracovalo od roku 1940 neúnavně na tisíc příslušníků z oddělení propagandy SS. Reportáže z fronty, vlastní rádiová relace, filmové týdeníky, magazín Signal vycházející v mnoha evropských jazycích – to vše mělo utvářet veřejné mínění o elitních divizích Třetí říše. A často se zdá, že ho tvoří dodnes.
Nicméně Heinrich Himmler se po vypuknutí 2. světové války velmi brzy zpronevěřil myšlence elitních oddílů těch nejlepších německých vojáků, kteří by dobrovolně a s nadšením sloužili nacistickému režimu. Navzdory výtkám SS-FHA, hlavního úřadu vedení SS, podporoval nebo alespoň toleroval masové nábory mladých mužů neodpovídajících vysokým nárokům SS. A jak si hned ukážeme, čísla pro něj zřejmě hrála větší roli než doložení rasového původu do roku 1800.
Polského tažení se zúčastnilo asi 18 000 mužů z řad ozbrojených SS. Na konci roku 1939 čítaly „dispoziční“ pluky SS-VT, Totenkopfverbände a LSSAH dohromady asi 35 000 vojáků. S ústrky ze strany Wehrmachtu v podobě zadržování výzbroje nebo nepřidělování dostatečných počtů náhrad se velitelé SS nicméně potýkali nadále. SS si tak muselo vystačit s dobrovolníky, výzbroj si zase obstarávalo rekvizicí trofejních zbraní nebo vývojem vlastních typů. Až západní tažení mělo tento trend zásadně změnit. O rok později měly už W-SS v šesti divizích 150 000 vojáků. „Čtvrtá složka“ armády, kterou se OKW pokoušelo nechat rozpustit se tak rozrostla více než čtyřnásobně.
“Waffen SS bojovali podobně jako ostatní elitní jednotky. Největším rozdílem mezi nimi a obyčejnými vojáky byla obdivuhodná ochota dodržet rozkaz do písmene a bojovat do posledního dechu” Sönke Neitzel, německý historik
19. června 1940, krátce po pádu Francie, ve svém projevu v říšském sněmu Adolf Hitler neopomněl zmínit zásluhu „svých“ pluků ozbrojených SS na vítězství. Zajímavostí je, že právě v tomto projevu byl zřejmě poprvé veřejně použit termín Waffen SS. Ve stejné době také vznikala první „germánská“ uskupení, tvořená dobrovolníky z dobytého Norska, Nizozemí, belgických Flander a Dánská. Ty, s výjimkou 5. divize SS ‚Wiking‘ , nepodléhaly přísným rasovým kritériím při náboru. Za to ovšem nesměly nosit runy ϟϟ, neobdržely německé občanství a nebyly tudíž ani členy Řádu SS.
Koncem roku 1941 dosáhl početní stav už 171 000 mužů, z čehož přes 10% tvořili zahraniční dobrovolníci. Německo také přistoupilo k zavedení branné povinnosti pro Volksdeutsche, nebo-li etnické Němce z dobytých nebo spřátelených zemí. Do Waffen SS tak museli často pod hrozbou trestu nastoupit například srbští, chorvatští, maďarští nebo rumunští Němci.
I na organizační úrovni muselo dojít ke změnám. Aby zůstal zachován elitářský princip Waffen SS, byly jednotlivé divize rozděleny do třech kategorií:
SS-Divisionen říšských Němců, které odpovídaly fyzickým i rasovým kritériím „Řádu SS“
SS-Freiwilligen Divisionen složené z Volksdeutsche a cizinců “nevhodných pro SS”
Waffen Divisionen sestavajích z mužů nepatřícím k nordicko-germánské rase
Divize náležející k první kategorii měly podle Himmlera vytvořit rasovou elitu a stát se “říšskými jednotkami”. Ostatní germánské jednotky měly být jádrem pozdější panevropské Velkoněmecké armády. O osudu negermánských, zejména slovanských nebo neevropských divizí lze jen spekulovat. Někteří z jejich příslušníků se nechali unést ideou „nové Evropy“, jiní sledovali své cíle, snažili se zachránit život a nebo využili příležitosti k tomu, aby si vyřídili účty s vlastními nepřáteli. Přístup i politika představitelů Třetí říše, včetně samotného Hitlera, se v průběhu času v mnohém měnila. Například v době, kdy německý vůdce ještě zastával názor, že dobrovolníci jsou vlastně kolaboranti, kteří zradili vlastní zemi, J. Goebbels nebo A. Rosenberg už kalkulovali s poraženými národy v boji proti „židobolševismu“. Za využití této potenciální síly byli ochotní nabídnout různé ústupky, i jistou míru nezávislosti v poválečném světě.
Skutečná podoba takového nacisty ovládaného světa by zřejmě záležela na tom, kdo by měl v rozhodující době na vůdce největší vliv. Z různých návrhů jmenujme zejména „pangermánskou říši“ právě Heinricha Himmlera, kde by vůdčí silou byli pouze čistokrevní Němci z SS se svými germánskými poskoky a všichni ostatní by byli do určité míry otroky. Dalším návrhem byl evropský „kontinentální blok“ Josefa Goebblese, s Německem jako hegemonem stojícím nad ostatními vazalskými státy a nebo poměrně povědomý koncept „evropské konfederace“, kde si všechny národy (kromě Poláků) měly být rovny, měly právo na svou politickou nezávislost a také vzájemnou celoevropskou ochranu, dle Joachima von Ribbentropa.
„Musíme si ujasnit fakt, že germánská politika může být řešena jedině pomocí SS, ne státem, ani stranou. Nemůžeme budovat Evropu jako policejní stát chráněný pomocí bodáků, ale musíme přetvořit život v Evropě podle našeho germánského světonázoru.“ SS-Obersturmbannführer Dr. Franz Riedweg, velitel náboru germánských dobrovolníků
Je zřejmé, že Himmler považoval Waffen SS hlavně za svůj osobní projekt, jehož masivním rozšiřováním mohl dělat dojem na Hitlera a zároveň odrazovat své politické protivníky v nepřehledných mocenských bojích uvnitř NSDAP. Ve svých vizích pangermánské říše dokonce plánoval úplné nahrazení branné moci svými oddanými politickými vojáky. Jako příklad uveďme, že počátkem dubna 1944 vedoucí SS-FHA na poradě velitelů SS v Praze oznámil záměry svého šéfa: Waffen SS mají narůst na 53 divizí! Při kapitulaci Německa jich evidovaly celkem 38, jen nemnoho z nich ovšem bylo kvalitních a skutečně elitních.
Pro zvýšení toku německých ‚dobrovolníků‘ si počátkem roku 1941 doplňovací úřad SS-FA vymínil právo povolávat i příslušníky a rezervisty Allgemeine SS. Zároveň díky faktu, že Himmler byl šéfem německých bezpečnostních sborů, začaly W-SS využívat i možnosti hledat brance mezi policisty. Později se branná povinnost začala vztahovat i na příslušníky pohraniční stráže, celníky a zemskou i pořádkovou policii.
Dodejme, že v průběhu války pak jen z propagandistických důvodu vznikaly pod záštitou SS i jednotky bez větší bojové hodnoty. Například ‚British free corps‘ s několika desítkami příslušníků jehož fungování bylo spíše kuriozitou. Většina jeho členů během poválečného soudu vypovídala, že se jej snažili rozložit zevnitř, nicméně jeho velitel James Amery byl za velezradu oběšen. Jiné, zejména východní, zase svou nekázní a bezohledným chováním k nepříteli i civilistům pečlivě budovanému renomé SS naopak škodily.
„Pozdější sbory Waffen-SS již nebyly tak dobré jako ty, co vznikaly na začátku. Odvedenci a náhradníci z Luftwaffe neměli tu vysokou úroveň, která byla potřeba“ SS-Untersturmführer Josef Certner
Na konci roku 1942 dosáhl početní stav Waffen SS téměř 250 000 mužů. Avšak až teď, pravděpodobně s ohledem na nepříznivý frontový vývoj, přišlo oficiální rozhodnutí přeměnit Zbraně SS na skutečně masovou armádu. Ještě v prosinci byla uvolněna fyzická kritéria pro přijetí a bylo odvedeno přes 45 000 mladých mužů, kteří vytvořili dvě nové divize. Většina z nich se nepřihlásila dobrovolně.
Zmiňme ještě zásadní odklon od nordicko-germánské armády, který poznamenal vznik první negermánské divize složené převážně z bosenských muslimů a Chorvatů. V romantických představách šéfa SS islám tvořil z mužů neohrožené bojovníky, neboť smrt v boji pro ně znamená přímou cestu do ráje. Problematika etnického zázemí divize byla v souladu se soudobou teorií, že obyvatelé Chorvatska, včetně muslimů, vlastně nejsou Slované nýbrž potomci germánských Gótů nebo dokonce čistých árijců – Peršanů.
Přestože Himmler posléze dovolil vznik dalších negermánských legionů z Litvy a západní Ukrajiny, ani tento nový příliv rekrutů nemohl pokrýt stále se zvyšující potřeby rostoucích Waffen SS. A také v Říši už se nedostávalo nových dobrovolníků. Od roku 1943 se tak množily případy nátlaku, vydírání nebo různých klamavých praktik při náborech. To vedlo Hitlerova tajemníka a muže číslo 2 v NSDAP, Martina Bormanna, aby si u Himmlera osobně stěžoval. Nakonec tyto neshody vyřešil sám Hitler, když na podzim souhlasil se zrovnoprávněním služby u Waffen SS jako u běžné branné povinnosti tak, aby podléhala všeobecným odvodům. Následně nechal Himmler do Waffen SS odvést celý ročník 1926 z anektovaného Alsaska. V říjnu byla v rámci říšského komisariátu Ostland zavedena branná povinnost pro Estonce a byl odveden ročník 1925. Těmito opatřeními se do konce roku 1943 povedlo navýšit stavy na 501 000.
Od této chvíle už nelze Waffen SS považovat za elitní armádu. Nábor totiž zohledňoval především kvantitu na úkor kvality přijímaných branců a většina nově formovaných “cizineckých” divizí se hodila jen na týlovou nebo strážní službu respektive „boj s partyzány“.
Další omezení padla na jaře následujícího roku. Waffen SS začalo formovat dokonce ruské jednotky a poté, co bylo obsazeno Maďarsko byli násilím odvedeni zdejší krajané. Se souhlasem říšského maršála Göringa byly pro doplnění chybějícího personálu k Waffen SS převedeny celé pozemní divize Luftwaffe. A dodejme, že pod křídla Zbraní SS byly od druhé poloviny roku 1944 převeleny také cizinecké jednotky Wehrmachtu tvořené Španěly, Francouzi, belgickými Valony, kavkazskými národy nebo Kozáky, Araby, Indy a dalšími.
Umělé zvyšování počtu „esesáků“, kterým chybělo nejen málo podstatné politické školení, ale i patřičný výcvik nemohlo mít ovšem na vývoj války žádný vliv. Byla jednoduše prohraná. Poslední příliv náhrad zaznamenaly Waffen SS po atentátu z 20. července 1944. Vůdce už úplně přestal důvěřovat Wehrmachtu a proto byla Himmlerovi svěřena Ersatz Armee, záložní armáda s personálem čítajícím 2 500 000 mužů. Ta měla na starost především okresní velitelství branné moci, nábor a výcvik jednotek a strážní službu v Říši. Tak mohl Himmler obejít dodržování kvót na přerozdělování říšských Němců mezi Wehrmacht a SS. V prosinci 1944 dostal doplňovací úřad SS-HA svolení povolat 20 procent ročníků 1927 a 1928. V posledních měsících Třetí říše tak bylo odvedeno dalších 150 000 sedmnácti a osmnáctiletých mladíků. Na konci války dosáhl počet příslušníků Waffen SS přes 800 000. Pokud připočteme přes 300 000 padlých, tak se dostaneme na 1,1 milionu mužů, kteří v průběhu války nosili černé výložky obávaných a zatracovaných Waffen SS. Asi polovinu z nich však tvořili cizinci.
“Hitler ztratil důvěru ve Wehrmacht už dávno… Toho večera, 22. dubna, řekl, že poprvé ztrácí důvěru ve Waffen SS. Vždy se na ně spoléhal jako na elitní jednotky, které ho nikdy nezklamou. Ovšem jejich selhání při snaze zabránit Rusům v postupu severně od Berlína ho přesvědčilo, že jeho divize ztratily srdce. Vůdce vždycky říkal, že žádná, byť sebelépe vybavená a vycvičená síla nemůže bojovat pokud jí schází srdce. A najednou byla jeho poslední naděje pryč…” SS-Richter Gerhard Herrgessel, soudce SS
