Viditělně poškozený zimmeritový nátěr na tanku Tiger
Pastovitá hmota známá jako Zimmerit, byla používána německými vojsky za Druhé světové války jako ochrana tanků proti magnetickým minám. Poprvé se objevila na bojové technice koncem roku 1943. Továrny Daimler-Benz a Alkett začaly pastu oficiálně aplikovat od listopadu 1943 a rozkaz OKH z 29. prosince dále upřesňuje používání na korbách tanků.
Nezmiňuje se ovšem o použití na věžích nebo ochraně pojezdového ústrojí. Původní rozkaz hovořil pouze o pokrytí trupu, což je logické, neboť k trupu se nepřátelský voják dostane nejsnáze. Ve skutečnosti byla ovšem hmota nanášena na všechny dostupné části tanků, včetně věže, krytů pásů a vzácně i na přídavné pancéřování tzv. Schürzen.
Hmota byla vyvinuta berlínskou firmou vyrábějící barvy a laky C.W. Zimmer AG. Důvodem k jejímu vyvinutí a zavádění byla německá obava ze spojenecké odpovědi na Němci nově zaváděné magnetické miny Hafthohlladung. Přestože britská hlášení z roku 1945 potvrzovala, že „práce na vývoji ‚antimagnetické hmoty‘ začaly už v roce 1943 jako odpověď na ruské útočné oddíly, které používali magnetické miny proti německým tankům“, tak Německo bylo nakonec jedinou zemí, která tyto „louskáčky pancířů“ nasadila masově.
Zajímavé je, že hmota neobsahovala žádnou nezmagnetizovatelnou složku. Její úlohou bylo pouze vytvořit silnou vrstvu na kovových dílech tak, aby případná mina nešla vůbec přichytit, nebo kvůli své váze a vibracím sama spadla. Směs byla tvořena 40% síranu barnatého, 25% polyvinylacetátu, 15% okrového pigmentu, 10% sulfidu zinečnatého a 10% dřevěných pilin. Posledně jmenovaná složka zavdala k vytvoření fámy, že po zásahu nepřátelskou palbou by mohla pasta začít hořet a zničit celý tank. To vedlo v září 1944 k ukončení aplikování při výrobě, i když v polních dílnách se pasta používala nejméně ještě do října téhož roku. Obavy se nakonec nenaplnily, ale k obnovení nanášení v továrnách nakonec nedošlo. Nátěr se spornou bojovou hodnotou totiž značně zdržoval expedici hotových tanků, což si Říše v posledním roce své existence nemohla dovolit. Přesto bylo možné vidět německé tankisty jak v polních podmínkách používali jako náhradu alespoň cement.
Pasta byla silně cítit po acetonu, poměrně snadno se nanášela a nevyžadovala žádnou zvláštní úpravu povrchu. V praxi se ovšem před použitím povrch natřel základním nekorozivním nátěrem. Směs se aplikovala ve dvou vrstvách. Ta první, silná asi 5mm byla nanášena kovovou stěrkou do čtverců a musela se nechat 24 hodin schnout. Druhá vrstva se nanášela „hřebenem“ kolmo k té první tak, aby vytvořila křížový nebo jiný vzor a pomohla k lepší přilnavosti první vrstvy. Celý nátěr se nechal 4 hodiny vyschnout a pak se pomocí letlampy vytvrdil. Vytvrzování zabralo jen asi hodinu, ale celý proces aplikace, texturování a vysoušení trval ve výsledku i několik dní. Bez použití letlampy se dokonce celá operace protáhla na dní osm. Pokud se nanesl správně, vytvářel pak zimmerit hrubě texturovaný povrch, který dokázal splnit svůj účel v případě útoku magnetickou minou. Zimmerit byl také překvapivě odolný a po zásahu tanku bylo obvykle nutné provést jen lokální opravu nátěru.
Sověti byli po prvním setkání s Zimmeritem zmatení, neboť nemohli přijít na to k jakému účelu tato úprava povrchu tanků slouží. Protože byl nehořlavý, tak jej zprvu podezřívali, že je nějakým novým způsobem ochrany proti zápalným lahvím. Později byl zase kvůli své matně okrové barvě považován za nový typ kamufláže. Nakonec zájem i strach zmizel, protože Zimmerit neměl žádný zásadní vliv na vývoj války a Sověti měli plné ruce práce s jinými, důležitějšími záležitostmi.
Angličané pak v roce 1945 zajistili asi 100 tun zimmeritové pasty a dále zkoumali možnosti jejího využití na své vlastní stroje. Hlavně pak kvůli pokračujícím bojům v Pacifiku, kde obzvláště v Barmě prováděli japonští vojáci sebevražedné útoky pomocí magnetických min typu 99. Zkoušky proběhly na několika strojích Cromwell a Churchill, ale s koncem války zájem o další testování a vývoj opadl. S masivním rozvojem relativně levných ručních protitankových granátometů jako byla M1 Bazooka, nebo později celosvětově rozšířené RPG se stala protitanková mina zoufale zastaralou, a tak i masová ochrana proti ní pozbyla smyslu.
