(3 199 slov, doba čtení 17 minut)
Italská Quarta Flottiglia MAS (4. flotila MAS), známá též jako 101. eskadra MAS, byla speciální námořní jednotkou Regia Marina, která se proslavila odvážnými akcemi na Černém moři v letech 1942–1943. Zkratka MAS doslova znamená Motoscafo Armato Silurante (ozbrojený torpédový člun). Šlo o malé, rychlé čluny (o výtlaku kolem 20–30 tun) s posádkou asi 10 mužů, vyzbrojené dvěma torpédy, kulomety a hlubinnými náložemi. Tyto čluny byly původně vyvinuty už za první světové války a Italové s nimi dosáhli věhlasu, například potopením rakousko-uherské bitevní lodi Szent István v roce 1918. Ve druhé světové válce navázala na tradici elitní Decima Flottiglia MAS (10. flotila MAS), proslulá nasazením „žabích mužů“ a řízených torpéd při útocích v Středomoří. Méně známá, avšak neméně zajímavá je historie 4. flotily MAS, „žabáků na člunech”, kteří se podívali až na vzdálené bojiště Černého moře po boku německých spojenců.
Quarta Flottiglia MAS vznikla z iniciativy německého vrchního velitele námořnictva (Kriegsmarine) Ericha Raedera. Na počátku roku 1942 požádal Raeder italskou Admiralitu o pomoc v Černomořském regionu – konkrétně o nasazení lehkých útočných plavidel k posílení osiřelých německých sil v boji proti sovětské Černomořské flotě. Pro Hitlerovo Německo šlo o ojedinělý krok, neboť v letech 1940–1943 to byla jediná přímá žádost tohoto druhu vůči Itálii. Žádost odrážela jednak uznání německého spojence za dosavadní italské námořní úspěchy, právě malé italské čluny a zvláštní jednotky získaly renomé odvážnými zásahy ve Středomoří, a jednak snahu vyvážit skutečnost, že Němci v roce 1941 poslali do Středozemního moře svoje čluny (S-Booty) a minolovky na pomoc Italům. Italské velení pod admirálem Arturo Riccardim neváhalo: v rámci italsko-německé spolupráce souhlasilo s nasazením smíšené flotily na východní frontě. Tento krok měl nejen utužit spojenectví, ale i potvrdit platnost italské námořní doktríny, jež kladla důraz na lehké úderné síly a „útočná plavidla“ (Mezzi d’Assalto), schopná zaskočit i silnějšího nepřítele neočekávaným útokem.
Vznik a složení 4. flotily MAS
Rozkaz k vytvoření expedice na Černé moře byl vydán v lednu 1942. Nová jednotka dostala krycí označení 101. Flotilla MAS a jejím velitelem se stal fregatní kapitán Francesco Mimbelli – důstojník, který se už vyznamenal roku 1941 v bitvě o Krétu. Složení flotily bylo skutečně pestré a kombinovalo různé typy malých plavidel:
- 4 torpédové čluny MAS – moderní rychlé čluny série 500 o výtlaku 24 tun, s rychlostí až 45 uzlů a výzbrojí dvou 450mm torpéd a kulometů.
- 6 trpasličích ponorek třídy CB – miniponorky o výtlaku 35 tun pro posádku 4 mužů, vyzbrojené dvěma torpédy. Byly určeny k pobřežním operacím v mělčích vodách.
- 5 torpédových motorových člunů MTSM – malé útočné čluny vyvinuté z dřívějších člunů typu MT, s jedním torpédem či minou. Tyto čluny měly sloužit k útokům na krátkou vzdálenost a v noci.
- 5 výbušných člunů typu MT – dálkově či osobně řízené čluny naložené trhavinou pro sebevražedné údery proti lodím (po vzoru útoku na Maltu 1941). Pilot takového člunu měl na poslední chvíli vyskočit, nasměrovat loď na cíl a odpálit nálož.
Tato flotila tří různých eskader byla zformována pod jednotné velení Mimbelliho a dostala krycí jméno konvoj Moccagatta (na počest padlého italského admirála). Italská úderná skupina tak byla připravena k přepravě na východ. Čekal ji neobvyklý přesun, a to suchou cestou přes půl Evropy.
Dlouhá cesta na východ (jaro 1942)
Největší logistickou výzvou bylo, jak dostat námořní čluny do Černého moře. Přímá plavba z Itálie nebyla možná, neboť Turecko jako neutrální stát nepouštělo válečné lodě Osy přes Bospor a Dardanely. Řešením byl složitý převoz po souši a po řekách. Konvoj Moccagatta vyrazil 25. dubna 1942 z italské námořní základny La Spezia. Tvořilo ho 28 speciálních tahačů a nákladních vozů (včetně cisteren s palivem), které vezly rozmontované čluny a ponorky. Trasa vedla přes Alpy do Rakouska a dále i do Protektorátu Čechy a Morava. Konvoj narážel na množství obtíží – musely být například strženy některé budovy podél cesty, aby nadměrné náklady projely úzkými ulicemi. Přes všechny překážky dorazila kolona do okolí Vídně, kde byly čluny spuštěny na řeku Dunaj. Po vodě pak pokračovaly napříč Slovenskem, Maďarskem a Rumunskem až do černomořského přístavu Constanța, kam dorazily už 2. května 1942.
Z Constanţy putovala italská flotila ještě dále na východ, a to do okupovaného krymského přístavu Jalta, který se stal její první operační základnou. Celý přesun proběhl překvapivě rychle a v utajení; do poloviny května 1942 už byly všechny italské jednotky na místě a připraveny k akci.
Operační prostor 4. flotily MAS zahrnoval jižní a východní část Černého moře, zejména oblasti kolem Krymu. Italové měli působit proti sovětské Černomořské flotě, jež představovala značnou sílu: disponovala mimo jiné bitevní lodí Parižskaja Kommuna, čtyřmi křižníky (včetně moderního křižníku Molotov), deseti torpédoborci, četnými ponorkami (asi 29 jednotek) a množstvím hlídkových a výsadkových plavidel. Pro italské rychlé čluny to byl nebezpečný soupeř, ale zároveň příležitost prokázat jejich hodnotu. Již pár dní po příjezdu do oblasti (koncem května 1942) byly italské lodě připraveny k bojovým operacím proti sovětským transportům a válečným plavidlům mezi pevností Sevastopol, Kerčským průlivem a přístavy Novorossijsk a Tuapse. Tím začalo neobvyklé tažení „italských žabáků“ na východní frontě.
Obléhání Sevastopolu (léto 1942)
Italská flotila MAS se okamžitě zapojila do probíhající bitvy o Krym. Na přelomu května a června 1942 vrcholilo německo-rumunské obléhání Sevastopolu a Sověti se snažili po moři zásobovat obklíčenou pevnost. První zásahy na sebe nenechaly dlouho čekat: 11. a 13. června 1942 podnikly čluny MAS odvážné noční útoky na sovětské konvoje. Podařilo se jim torpédovat a potopit jeden nákladní parník o tonáži 5 000 tun a vážně poškodit velkou transportní loď (o tonáži 10 000 tun). Druhé z plavidel se zastavilo s torpédovou dírou v boku a následujícího dne bylo doraženo německými střemhlavými bombardéry Ju 87 Stuka.
Italové operovali ve prospěch německé 11. armády, takže část jejich sil byla dislokována i ve východokrymském přístavu Feodosia (kromě hlavní základny v Jaltě). Rozdělení sil mezi dvě základny bylo taktické; mělo usnadnit záchranu posádek v případě potopení některého člunu. Sovětské letectvo však brzy začalo na nové hrozby reagovat. Nad Krymem operovalo na 700 sovětských letounů (stíhačů, bombardérů i bitevních Il-2), zatímco Osa neměla v oblasti dostatek vlastních stíhaček na ochranu italských člunů (Luftwaffe soustředila většinu sil na podporu pozemních operací). Dne 13. června 1942 zaútočila skupina sovětských stíhacích bombardérů (Jaky a Iljušiny) společně s torpédovými čluny na přístav v Jaltě a podařilo se jim potopit jednu z italských miniponorek (CB-5) i s celou posádkou. Velitelem této ponorky byl Sottotenente di Vascello (poručík) Farolfi, který v boji padl. Byla to první ztráta Quarta Flottiglia MAS, a pro tak malou jednotku jistě bolestná, leč brzy zastíněná dalšími úspěchy.
Italské miniponorky se totiž Sovětům vzápětí pomstily. V noci 15. a 18. června 1942 pronikly ponorky CB-2 a CB-3 do blízkosti sovětských ponorkových hlídek a každá z nich si připsala cenný skalp: CB-2 potopila ponorku S-32 (třída Staliněc 1 070 tun) a CB-3 poslala ke dnu ponorku Šč-306 (třída Ščuka, 705 tun). Sovětské ponorky byly zasaženy torpédy vynořené na hladině, pravděpodobně netušíce, že v okolí číhají ještě menší protivníci (některé ruské zdroje sice připisovaly potopení S-32 německému letectvu, avšak primát za tento úspěch náleží italským „žabím mužům“ v miniponorkách). Úspěchy malých ponorek jen potvrzovaly efektivitu italských speciálních zbraní.
Dne 18. června 1942 se v bojích vyznamenaly i klasické čluny MAS. Dvě italské torpédové jednotky napadly sovětský konvoj motorových bárek plných vojáků, který pod ochranou šesti ozbrojených hlídkových člunů směřoval k Sevastopolu. V nastalé palbě se Italům podařilo potopit alespoň jednu nepřátelskou transportní bárku a způsobit zmatek v řadách protivníka. Během tohoto útoku však utrpěl smrtelné zranění poručík Ettore Bisagno, velící na člunu MAS 571. Italové tak říkali, že jejich muži „obdrželi svůj díl krvavé slávy“, neboli úspěch vykoupený krví.
Koncem června 1942 se situace u Sevastopolu blížila vyvrcholení. Italské čluny MAS a další jednotky flotily se aktivně účastnily závěrečného dobývání pevnosti Sevastopol a nedaleké Balaklavy po boku německých a rumunských sil. Zejména velitel miniponorek korvetní kapitán Luigi Todaro (známý též z ponorkových operací) se svou skupinou opakovaně útočil na sovětská plavidla, hladinová i ponorky, která se pokoušela evakuovat z obklíčeného Sevastopolu důležité osoby (odborníky, politické komisaře a vysoké důstojníky Rudé armády). Italové tak přispěli k dovršení blokády; poslední sovětská ponorka opustila padlý Sevastopol 3. července 1942, kdy už byla pevnost v rukou Osy.
Během květnové a červnové kampaně roku 1942 (obléhání Krymu) rozvinula 4. flotila MAS velmi intenzivní činnost. Statistika hovoří jasně: čtyři čluny MAS vykonaly 65 bojových plaveb, pět torpédových člunů MTSM provedlo 56 akcí a miniponorky třídy CB podnikly 24 bojových výjezdů. Tyto čísla svědčí o mimořádném nasazení malých posádek v první linii. Výsledkem bylo potopení několika lodí nepřítele a nemalý psychologický efekt – Sověti si uvědomili, že se v jejich „domácích“ vodách pohybují nebezpečné italské komando-čluny. Dojmy z výkonu Italů shrnul i německý admirál Karlgeorg Schuster, velitel Kriegsmarine u Skupiny armád Jih. Dne 29. června 1942 poslal oficiální radiogram do Říma, v němž osobně blahopřál italským námořníkům a vyzdvihl „bojového ducha italských posádek pod velením fregatního kapitána Mimbelliho“.
Útok na Molotov (srpen 1942)
Po pádu Sevastopolu postoupily v létě 1942 německé síly dále na východ a započala ofenzíva na Kavkaz. Tomu se přizpůsobila i italská flotila, která přesunula část svých základen do Feodosie a Iwan Baba na východním Krymu. Zajišťovala zde logistiku a podporu postupující Skupiny armád Jih. Italské čluny mimo jiné doprovázely německé transportní bárky přepravující zásoby přes Azovské moře směrem ke kavkazskému předhůří. Tato relativně klidná služba ochrany konvojů však netrvala dlouho, jelikož brzy došlo k jedné z nejodvážnějších akcí celé flotily.
Na začátku srpna 1942 se sovětské námořnictvo pokusilo udeřit na zásobovací trasy Osy. V noci z 2. na 3. srpna 1942 vyplul z přístavu Poti silný svaz: těžký křižník Molotov (moderní jednotka třídy Kirov, vyzbrojená 180mm děly) v doprovodu torpédoborce Charkov. Jejich cílem bylo ostřelovat německé síly a přerušit námořní zásobování mezi Krymem a Kavkazem. Italové měli své čluny rozptýlené u východního Krymu, a tak tři MAS dostaly rozkaz vyrazit nepříteli vstříc. Jednalo se o čluny MAS 573 (velitel korvetní kapitán Curzio Castagnacci), MAS 568 (poručík Emilio Legnani) a MAS 569 (poručík Arturo Ferrari). Všechny tři se v noci přiblížily k průlivu u Kerče, kde došlo ke střetu.
Sovětský křižník a torpédoborec pod velením kontradmirála Basisty postupovaly opatrně při pobřeží, přičemž Charkov silně osvětloval okolní moře světlomety. Obě velké lodě zahájily palbu z děl ráže 100–180 mm na domnělé cíle v prostoru mezi Iwan Babou a Feodosií, aby odradily případné útočníky. Italští velitelé však vyhodnotili, že pokud Molotov pronikne k německým transportům, může způsobit katastrofu. Castagnacci a Legnani se proto rozhodli riskovat vše a okamžitě zaútočit.
Člun MAS 573 odpálil ze střední vzdálenosti salvu torpéd na siluetu křižníku, bohužel neúspěšně, torpéda minula cíl. To už se však mezitím Legnani na MAS 568 odvážně přikradl až na bezprostřední dostřel k obrovskému křižníku. Ve tmě a zmatku proklouzl mezi střelami z lodních děl a z necelého kilometru vypustil dvě torpéda směrem k Molotovu. První torpédo minulo, ale druhé zasáhlo Molotov přímo na zádi. Následoval ohlušující výbuch, který urval křižníku celou záďovou část, a to přibližně 20 metrů trupu i s kormidly a šrouby. Sovětský křižník byl těžce poškozen a prakticky vyřazen z boje (nakonec musel být odtažen až do gruzínského přístavu Poti a následně do loděnic v Batumi; oprava trvala téměř dva roky).
Po zásahu Molotova nastala kritická situace, kde se malý člun MAS 568 ocitl pod palbou rozzuřeného torpédoborce Charkov, který spěchal na pomoc křižníku. Charkov dosahoval rychlosti přes 35 uzlů a brzy Legnaniho člun začal dohánět. V tu chvíli Legnani ukázal chladnokrevnost: nechal shodit všech 10 hlubinných náloží, které vezl na palubě, a nastavit jejich explozní hloubku na minimum. Série silných podvodních výbuchů přímo před přídí Charkova torpédoborec vážně otřásla – Charkov utrpěl poškození a musel zpomalit, čímž ztratil šanci malý MAS dostihnout. Po patnáctiminutové dramatické honičce tak Legnani se svým člunem unikl zpět směrem k Jaltě, přestože byl po cestě ještě napaden několika sovětskými letadly.
Sověti po těchto zásazích upustili od útočné akce. Molotov i Charkov raději zamířily nejvyšší možnou rychlostí zpět do svých základen. Ráno 3. srpna se i zbývající čluny MAS (573 a 569) v pořádku vrátily do Feodosie. Výsledky této odvážné akce byly značné: křižník Molotov byl na zbytek války vyřazen z bojové služby (do opravy musel být použit celý záďový blok trupu z jiné rozestavěné lodě). Torpédoborec Charkov musel několik týdnů na opravy do doků. Italské čluny tak malými silami dosáhly toho, co by se nepodařilo ani mnohem větším lodím, totiž eliminovaly hrozbu těžké jednotky.
Po útoku na Molotov pokračovala flotila MAS v nasazení ještě několik týdnů, avšak už bez podobně velkých cílů. Během srpna 1942 provedli Italové ještě asi půltucet hlídkových plaveb a podařilo se jim potopit už jen jeden menší parník o výtlaku 3 000 tun. Celkově však akce proti Molotovu představovala vrchol jejich bojové aktivity na Černém moři.
Ústup z Krymu (podzim 1942)
Úspěchy Italů ovšem neunikly pozornosti Sovětů, kteří zesílili své snahy o likvidaci nepříjemného protivníka. Dne 9. září 1942, tedy jen krátce poté, co dokonce admirál Erich Raeder osobně navštívil italskou základnu v Jaltě, podniklo sovětské letectvo na přístav zdrcující nálet. Vlna stíhacích bombardérů zaútočila na kotviště italských člunů a výsledkem byly těžké ztráty: bomby potopily čluny MAS 571 a MAS 573 (ty, které excelovaly v předchozích bojích) a zároveň potopily jednu zásobovací bárku. Další tři MAS (konkrétně MAS 567, MAS 569 a MAS 572) byly při náletu vážně poškozeny. Tento úder Sovětů citelně ochromil bojeschopnost flotily. Jedna polovina torpédových člunů MAS tak byla zničena či vyřazena během jediného útoku ze vzduchu.
Ztráty z léta 1942 už se Italům nepodařilo plně nahradit. Částečně sice dostali z Itálie některé nové čluny a doplnili posádky, avšak situace na bojišti se začala obracet v neprospěch Osy. Od podzimu 1942 Rudá armáda přešla do ofenzivy (bitva u Stalingradu a na Kavkaze) a zásobovací trasy Osy v Černém moři začaly být ohrožovány ze vzduchu i z moře. Navíc Itálii začalo docházet palivo, a tak nedostatek benzínu a nafty omezoval operační možnosti MAS i miniponorek. Mezi říjnem 1942 a lednem 1943 proto intenzita italských akcí značně poklesla. V té době padlo rozhodnutí z nejvyšších míst; pokud se strategická situace nezlepší, italské posádky budou odvolány zpět do vlasti a zbývající plavidla předána Němcům. Italské velení tak chtělo ušetřit své muže do budoucna a také se vyhnout totálnímu zničení flotily v případě sovětského průlomu na Krym.
Závěrečné operace (1943)
Ani začátkem roku 1943 nepřestali Italové bojovat. Od ledna do března 1943 pokračovaly zbylé čluny MAS i miniponorky v boji podél kubáňského pobřeží. V dubnu 1943 se Němci pokusili zlikvidovat sovětský předmostí u Novorossijsku na Kubáni a italské čluny jim opět poskytly podporu. Do oblasti Anapy bylo nasazeno sedm MAS (i s některými čerstvými posilami a posádkami z Itálie) spolu s několika německými rychlými čluny typu S-Boot. Tato smíšená flotila podnikala koncem dubna 1943 výpady proti sovětskému pobřežnímu provozu, avšak větších úspěchů už nedosáhla. Po několika dílčích srážkách byly 25. dubna 1943 veškeré útočné operace v oblasti Novorossijsku zastaveny. Fronta na moři se v podstatě zastavila. Sověti po porážce Osy u Stalingradu chystali velkou letní ofenzívu, a na Krymu zavládl relativní klid před bouří.
Italská flotila mezitím přišla o své východní základny Feodosia a Iwan Baba, které byly příliš exponované sovětským náletům. Všechny zbývající použitelné čluny se stáhly zpět do Jalty. Ještě naposledy vypluly do akce 13. května 1943, kdy proběhlo několik menších střetů u pobřeží Krymu. Tím se bojová cesta Quarta Flottiglia MAS uzavřela. Dne 20. května 1943 se v Jaltě konala slavnostní ceremonie, při níž Italové oficiálně předali své čluny německým posádkám. Vyčerpaní italští námořníci, kteří strávili více než rok na vzdálené frontě, poté odjeli zpět do Itálie. Italské královské námořnictvo je posléze povolalo k obraně vlastních břehů, neboť hrozilo spojenecké vylodění v Itálii.
Němci zařadili převzaté čluny MAS do Kriegsmarine pod označením S 501 – S 507, avšak jejich využití bylo minimální. Německé posádky neměly s tak malými torpédovými čluny zkušenosti a navíc chyběly náhradní díly a pohonné hmoty. Tři čluny (S 501, 506 a 507) byly do října 1943 vyřazeny ze služby pro neupotřebitelnost, zbylé čtyři sloužily už jen ke strážním a protiponorkovým hlídkám v oblasti Krymu. Mezitím se však zásadně změnila politická situace. Itálie kapitulovala 8. září 1943 a vystoupila z války po boku Spojenců. V té době už žádní italští námořníci na Černém moři nepůsobili, s jedinou výjimkou: do bojů stále zasahovalo několik malých italských ponorek.
Posledními jednotkami s italskými posádkami v prostoru Černého moře totiž zůstalo pět trpasličích ponorek třídy CB. Ty nebyly předány Němcům a ještě od června do srpna 1943 operovaly samostatně z nové základny v Sevastopolu. Podnikly celkem 21 hlídkových plaveb, ovšem většinou bez kontaktu s nepřítelem. Pouze jediný úspěch si malá ponorková flotila připsala: v noci z 25. na 26. srpna 1943 ponorka CB-4 (velitel poručík Armando Sibille) narazila na sovětskou ponorku (pravděpodobně třídy Ščuka) a úspěšně ji torpédovala a potopila. Bylo to naposledy, co italští námořníci na východní frontě zaútočili na nepřítele. Krátce poté byly italské miniponorky staženy do Constanţy a jejich posádky odcestovaly do Itálie. Pět zbývajících ponorek (CB-1, 2, 3, 4 a 6) převzalo formálně rumunské námořnictvo, avšak k bojům je již nenasadilo. Když v srpnu 1944 Rumunsko přešlo na stranu Spojenců (po královském převratu), byly tyto ponorky v Constanţe raději potopeny vlastními posádkami nebo ukořistěny Sověty. Tím se definitivně uzavřela kapitola italských „žabáků na člunech“ na Černém moři.
Osud Mezzi d’Assalto
Nasazení 4. flotily MAS na Černém moři představuje unikátní epizodu italsko-německé spolupráce za druhé světové války. Italové vyslali na vzdálené bojiště nevelký, ale vysoce specializovaný sbor námořníků, který zde po více než rok vynikal odvahou a vynalézavostí. Přestože šlo z strategického hlediska o malou sílu, dosáhli tito muži řady taktických úspěchů, jelikož potopili nebo vyřadili z boje několik sovětských lodí (včetně těžkého křižníku) a narušili nepřátelské námořní trasy. Získali si respekt nejen u svých německých spojenců, ale i u sovětského protivníka. Italská flotila MAS v Černém moři také pomohla krýt boky německých armád během ofenziv na Krymu a Kavkaze a zajala dokonce přes tisíc sovětských vojáků, kteří se snažili uniknout po moři ze sevastopolské kapsy.
Z operací Quarta Flottiglia MAS je patrné, jak italská námořní doktrína kladla důraz na lehké úderné jednotky a nekonvenční válčení. V době, kdy italské bitevní lodě a křižníky byly uvázány nedostatkem paliva a leteckou převahou Spojenců, prokázaly tyto malé čluny a miniponorky svou hodnotu. Italové dokázali, že odhodlaná posádka na člunu velikosti větší rybářské lodi může za vhodných podmínek vážně poškodit mnohem větší válečné plavidlo, což se stalo v případě těžkého křižníku Molotov. Německý admirál Raeder se o italských torpédových člunech vyjádřil s uznáním a jejich nasazení inicioval právě díky „mnoha mimořádným úspěchům italských útočných plavidel v prvních letech války“. Quarta Flottiglia MAS tak byla praktickou demonstrací italského hesla „Memento audere semper“ („Pamatuj stále odvážně útočit“), které proslavil Gabriele D’Annunzio a které se stalo mottem jednotek MAS.
Pomoci nám s naší tvorbou můžete malým příspěvkem na kávu, nebo si předplatit Patreon a podporovat nás dlouhodobě.
