Po začátku druhé světové války 1. září 1939 zůstalo Středomoří dalších 9 měsíců relativně klidné. Hlavní silou zde byla Velká Británie která držela Gibraltar, Maltu a Egypt (s důležitým suezským průplavem) včetně základny v Alexandrii. Proti ní stál její bývalý spojenec Itálie, který se cítil poškozen ujednáními po první světové válce a který jen čekal na vhodnou příležitost ke vstupu do války. Výhodou Itálie byla její geografická poloha, díky které mohla v centrálním středomoří kontrolovat úžinu mezi Sicílií a Afrikou.
Podobně jako v Atlantiku i na středomořském válčišti probíhal intenzivní boj na námořních komunikacích. Britové přeložili svoje lodní trasy, které procházely Středozemním mořem na trasy jdoucí kolem Afriky a italské obchodní loďstvo bylo odříznuto od zbytku světových moří a oceánů. Proto všechny konvoje na obou stranách měly vojenský charakter. Převážná většina bitev a bojů byla svedena právě při útocích na konvoje nebo při jejich obraně, ať už to byla britská snaha zásobovat Maltu a nebo italská snaha zásobovat jednotky v severní Africe.
