Říšský ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop a jeho sovětský protějšek Vjačeslav Molotov na Anhaltském nádraží v Berlíně během fáze rozhovorů v vstupu SSSR do Osy, 12. listopadu 1940
Mohl se Sovětský svaz připojit po boku nacistů k vylodění na Britské ostrovy nebo instalovat socialistický režim v Indii? Věřil Josif Stalin v upřímné přátelství s Adolfem Hitlerem nebo jen intrikoval, aby získal čas pro přípravu obrany? Trochu mimo ukrajinské téma jsme se rozhodli zařadit článek, který lze dle nás považovat za součást boje proti dezinformátorům i proti naší mýty zaplevelené oficiální historiografii.
Píše se rok 1940, Francie složila zbraně a Němci věří, že pád Anglie je jen otázkou času. Německá říše je na vrcholu vojenské moci a zdá se, že její válečnou mašinérii nic nezastaví. V diplomatických kruzích Německa a Sovětského svazu se začíná diskutovat o budoucím vývoji starého kontinentu a jednou z možností je vstup SSSR mezi ostatní mocnosti Osy. Po delších přípravách pak od října do konce listopadu na základech Paktu Molotov-Ribbentrop proběhnou v Berlíně dvě konference mezi Adolfem Hitlerem a sovětským ministrem zahraničí Molotovem, který přes telegraf defakto přímo zastupuje Josefa Stalina. Během jednání Němci představili Sovětům svůj návrh rozdělení sfér vlivu mezi Německo, Itálii, Japonsko a Sovětský svaz. Cílem rozhovorů pak bylo přesně vymezit, která země si urve který konkrétní díl. Německý vůdce naléhal na sovětského ministra, aby se Rusko pokud možno co nejvíce věnovalo jihu, to jest Iránu a případně Indii. Výměnou za tuto benevolenci požadoval zajištění přístupu k surovinám z Finska nebo opuštění sovětského vlivu na Balkáně.
Sovětská zahraniční politika počítala s tím, že válka Německa se Západem bude dlouhodobý boj a německé tvrzení, že Anglie padne co nevidět brala spíše s notnou dávkou skepse. Molotov proto byl instruován, aby zůstal neoblomný a dále hledal způsob jak vystrnadit německé vojáky z Finska. Navíc se Stalin nechtěl příliš ochotně vzdát svých ambicí v Jugoslávii a v Bulharsku. Proto Molotov Hitlerovi přinesl Stalinův protinávrh, který sice počítal s přistoupením Sovětského svazu do „Čtyrpaktu“, ale vyhrazoval si právo rozmístit vojska na přístupech do Černého moře. Na ten už Němci neodpověděli. Hitler v úzkém kruhu vojenských a politických špiček prohlásil, že „Stalin je chladnokrevný vyděrač, ale vítězství Německa (nad Velkou Británií) bude pro Rusy neúnosné a nakonec padnou na kolena.“ Připomeňme, že Sovětský svaz před druhou světovou válkou nebyl zcela rozhodnutý na čí stranu se v očekávaném konfliktu „západních imperialistů “ postaví. Ještě v létě 1939 sice probíhala jednání s Brity a Francouzi, avšak nakonec si Sověti zvolili vojensko-politickou spolupráci s nacistickým Německem. Pilířem se stala Německo-sovětská obchodní dohoda ze srpna téhož roku, která se týkala zejména výměny německých vojenských a civilních zařízení za sovětské suroviny. Jen pár dní po ní pak byl podepsán nechvalně proslulý Pakt Molotov-Ribbentrop obsahující tajné dodatky o rozdělení sfér vlivu v severní a východní Evropě. „Na Baltu a v Černém moři neexistuje problém, který bychom nedokázali společně vyřešit“. Tak hovořil německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop k sovětským diplomatům krátce před podpisem smluv. Německá a sovětská diplomacie pak urovnala dřívější spory společným prohlášením, že „Německo, Itálie a Sovětský svaz mají ve svých ideologiích jednu společnou věc – a to opozici vůči kapitalistickým demokraciím“ a že „by bylo nepřirozené, aby socialistická země (SSSR) měla stát na straně Západu“.
Rétorický posun v německém vyjadřování stran dřívějšího nemesis byl vysvětlen „zásadními změnami v politice Kominterny a sovětským upuštěním od prosazování světové socialistické revoluce“. Představitelé SSSR považovali tyto sbližovací rozhovory za extrémně důležité a ministr Ribbentrop si v Moskvě se sovětským vůdcem vyměňoval přípitky nebo s nim v přátelském duchu konverzoval nad dřívějšími „politováníhodnými nedorozuměními“ mezi oběma zeměmi.
Z archivních materiálů se pak dozvídáme, že podle Ribbentropa to byla Anglie, kdo chtěl vždycky narušovat německo-ruské vztahy. Britské impérium je totiž dle něj slabé a aby si zachovalo statut světové velmoci, škorpí ostatní země proti sobě. S tím Stalin souhlasil a dodal, že „Anglie vládne světu jen proto, že ostatní země jsou dost hloupé na to, aby jí na to skočily.“ Trochu absurdní se pak zdá tvrzení, že Pakt proti Kominterně nebyl mířen proti SSSR, ale proti Západu. Podle Ribbentropa v Berlíně koluje žert o tom, že „britští finančníci“ mají největší strach z toho, že do paktu proti Stalinovi vstoupí Stalin sám. Vůdce SSSR pak připil na zdraví Adolfa Hitlera a Vjačeslav Molotov se připojil s přípitkem na zdraví německého národa a německo-sovětské přátelství.
Záznamy dále uvádějí, že Stalin prohlásil, že „tento nový pakt bere velice vážně a přísahá na svou čest, že Sověti svého partnera nezradí.“ O týden později vstoupila nacistická vojska do sousedního Polska. Sovětská propaganda náhle změnila rétoriku a protinacistickou a protifašistickou linii vystřídalo vysvětlování, že válka v Evropě je záležitostí kapitalistických státu, které na sebe útočí z imperialistických důvodů. Zajímavostí je, že během protiněmeckých demonstrací v Protektorátu Čechy a Morava nařídili Sověti českým komunistům nasadit veškeré úsilí pro potlačení „šovinistického cítění“. Francouzští a britští komunisté byli instruováni k osvojení protiválečného postoje. A k podpoře nového spojenectví byli donuceni i vůdci německé komunistické strany ve švédském exilu. Likvidaci polského státu tedy nic nebránilo, ale jak opodstatnit invazi ze strany Sovětského svazu? Sověti prohlašovali, že byli do prostoru Polska donuceni vstoupit, aby ochránili své běloruské a ukrajinské bratry před nacistickou okupací. Molotov se později svému německému protějšku svěřil, že v tu chvíli lepší důvod prostě nevymysleli. Dva týdny po německém útoku tak zaútočili Sověti na Polsko z východu. Koordinace s německým Wehrmachtem byla formálně upravena dohodou z 21. září, která se mimo dodržování demarkační linie zabývala i společným postupem při „likvidací polských záškodníků“. O den později pak proběhla společná vojenská přehlídka v Brestu-litevském a německá vojska se po ní stáhla na dříve dohodnutou hranici. Baltské země, kterých se týkal nacisticko-sovětský pakt byly následně donuceny podepsat se SSSR Smlouvu o obraně a vzájemné pomoci, s níž přišel vstup sovětských armád na jejich území. Zfalšované volby ve kterých vyhráli komunisté na sebe nenechaly dlouho čekat a po žádosti o připojení k Sovětskému svazu už nebylo překážek pro masové popravy nebo transporty na Sibiř pro nepohodlné osoby. Světové společenství to nejspíš ani nezaznamenalo, neboť v té době vrcholila bitva o Francii.
Tajné námluvy dvou totalitních států s sebou však nesly i různé nepříjemné aspekty. Uspěchaná invaze do Polska nadměrně zatížila německou válečnou mašinérii, která obecně počítala s tím, že na válku bude přípravena až v letech 1942-1943. Německo proto potřebovalo zvýšit přísun surovin, čemuž však bránila britská námořní blokáda. Naopak Sovětský svaz kvůli svému postupu proti Polákům na druhé straně přišel o možnost nakupovat stroje ze západních zemí. Instinktivně se tak Sověti a Němci ještě více přimkli k sobě a na počátku roku 1940 byla podepsána nová obchodní dohoda, která byla čtyřikrát větší než ta z předešlého roku. Z Německa začaly na východ proudit průmyslová zařízení i spotřební zboží a zpět se vracely stovky vlaků naložených ropou, manganem, obilím, platinou a dalšími chybějícími strategickými surovinami. Blokáda obou zemí byla elegantně obejita. Sověti dokonce dovolili Němcům využít takzvanou Severní námořní cestu pro jejich nákladní, ale i válečné lodě. Do června 1941 jí ovšem využil pouze upravený křižník Komet, který úspěšně narušoval obchodní trasy v Pacifiku a pak se vrátil okolo Afriky domů. V té době už bylo mimochodem Německo se SSSR ve válce.
Další nepříjemností bylo napadení Finska v listopadu 1939. Finsko bylo tradičním spojencem Němců, s velkou německou menšinou. Říšské obyvatelstvo nevědělo o tajných dohodách Hitlera a Stalina a proti invazi protestovalo. Německý vůdce musel řešit rozhořčení i uvnitř NSDAP a schválení invaze bylo jednou z nejobtížnějších ideologických a politických výzev jakým dosud čelil. Hitler se tím pádem nechtěně ocitl v poměrně ponižující pozici, neboť musel narychlo evakuovat etnické Němce ze země a zároveň oficiálně podporovat sovětský útok na přátelskou zemi. O půl roku později zaslali Sověti ultimátum Rumunsku, ve kterém požadovali Besarábii a mimo dohodu s Němci i Bukovinu. Ti se do jednání vložili a požádali Sověty, aby své nároky v Bukovině omezili alespoň na její severní část a zaručili se, že ochrání majetek zdejší německé menšiny. Sověti souhlasili a Německo následně zatlačilo na Rumuny, aby na tuto dohodu přistoupili.
Po porážce Beneluxu a Francie se překvapivě Německo stalo ještě více závislé na dovozu z Ruska. Ve srovnání s předválečným Německem si ekonomika Velkoněmecké říše žádala o 500 tisíc tun manganu, 3,3 milionu tun fosfátů, 200 tisíc tun gumy nebo 9,5 milionu tun ropy více. Navíc Němci přišli o zisky z výhodných obchodů s Pobaltím ve výši 96,7 milionů marek ročně. Zřejmě někdy v této době si začal Hitler uvědomovat, do jak prekérní pozice se dostal, a že řešením této krize by mohlo být zničení Stalina. Zatím pro to neexistovaly žádné konkrétní plány, ale německý vůdce měl na konci léta 1940 prohlásit, že mu „vítězství v západní Evropě konečně uvolnilo ruce k tomu opravdu důležitému úkolu – zničení bolševismu“. Podle nacistické elity by však okupace západního Ruska tristní ekonomickou situaci Německa spíše ještě zhoršila. Pak ale došlo vlivem řady nevyřešených problematických otázek k ochlazení vztahů. Ze strany nacistů šlo zejména o neshodu v případě anexe severu Rumunska a sovětsko-finskou válku. Sověti si zase stěžovali, že Německo nebylo schopno plnit některé závazky ohledně dodávek zboží a také kvůli Stalinovým obávám, že by mohla válka na západě skončit rychleji než předpokládal. Následně Sověti „dočasně“ přerušili dodávky surovin do Německa. Tento výpadek znamenal významné ohrožení zbrojní výroby i potravinové soběstačnosti nacistů a začala se objevovat panika. Na(ne)štěstí pro Němce se po kapitulaci Francie nepodařilo přesvědčit Britské impérium složit zbraně. To nakonec získalo převahu v bitvě o Británii a také vyjednalo dodávku amerických torpédoborců výměnou za zakladny v Atlantiku. Tento vývoj Stalina ujistil, že Německo nakonec nebude schopné ukončit válku dříve. Vztahy se začaly zase pomalu zlepšovat.
Ještě před vznikem Tripartitního paktu mezi Německem, Itálií a Japonskem diskutovali představitelé Německa nad uskutečnitelností možnosti vstupu Sovětského svazu jako čtvrté mocnosti. Odměnou pro něj by byla volná ruka v postupu jižním směrem s tím, že Němci by byli ochotni ponechat Sovětskému svazu „vše na východ od Dardanel“. Pakt byl oficiálně zaměřený proti Spojeným státům a v článku 5 bylo vysloveně napsáno, že se nevstahuje k SSSR. Sověti obsah smlouvy znali díky svým špionům, ale obávali se případných tajných dodatků. Ani přes svou špiónskou síť v Japonsku se jim nicméně nepodařilo zjistit nic podezřelého. Hitler během léta 1940 přemítal nad plány jestli tedy Sověty napadnout a nebo s nimi podepsat další pakt, podobný tomu z Polska. Němcům by v zásadě nevadilo, kdyby si Sověti ukrojili Írán s Indií a do jisté míry jim byl ukradený i osud Turecka. Otázkou bylo jak vyřešit nastíněný požadavek na rozmístění sovětských vojsk na západní straně Černého moře. Určitou naději viděl ve vytvoření společně kontrolovaného „neutrálního“ státu v Bulharsku, exkluzivní sovětskou kontrolu nad jeho přístavy však vyloučil. „Dle názoru Vůdce se zdá, že je historickým údělem Čtyř mocností – Německa, Itálie, Japonska a Sovětského svazu, přijmout dlouhodobou společnou politiku a směřovat budoucí vývoj jejich národů správným směrem, a to pomocí delimitace sfér v celosvětovém měřítku.“ (Slovo delimitace je v tomto kontextu použito ve významu překreslení hranic.) Tento vzkaz od německého ministra zahraničí byl do Kremlu doručen s pozvánkou na konferenci v Berlíně, kde se měly prodiskutovat zájmy výše zmíněných zemí. Stalin byl viditelně potěšen tímto pozváním a Ribbentropovi odpověděl, že věří, „že dojdou ke konečné dohodě, která bude v zájmu všech zúčastněných.“
Ještě v listopadu se zdálo, že k válce proti Sovětům nedojde. Göringovi se podařilo srovnat německý vývoz s dovozem ze SSSR a němečtí vyjednavači se snažili dosáhnout hmatatelných výsledků, které by přece jen přesvědčili válečné štváče, že mír a přátelství je lepší než boj. V té době si například náčelník generálního štábu Wehrmachtu, Franz Halder, po schůzce s Hitlerem napsal do svého deníku: „Vůdce doufá, že se mu podaří přivést Rusko do protibritské koalice.“ Dalším faktorem, od kterého si Němci slibovali rychlé ukončení války, kterou vedli a nezačínali další, bylo vítězství F.D. Roosevelta v amerických volbách. Ten krátce před začátkem hlasování prohlásil, že pokud bude zvolen, Spojené státy se nezapojí do žádných cizích konfliktů. Joseph Goebbels k tomu poznamenal: „Po tomto prohlášení se bude Roosevelt sotva schopen do války aktivně zapojit“. Jenže Hitler začínal být čím dál více paranoidní a protisovětský. Z pohledu německých diplomatů byl poslední překážkou pro úspěšné přijetí sovětů do Osy Balkán. Ribbentrop na jednom ze setkání s Benitem Mussolinim vysvětloval, že pokud Rusové ustoupí z nebezpečného střetu zájmů v Jugoslávii a kolem Bosporu, bude se jednat o příjemnější, mírovou alternativu k invazi. Hitler italskému fašistickému vůdci pak příznal, že kromě tlaku na Turecko není ochotný dál ustupovat Sovětům. Zároveň vyloučil, že by jim přenechal kontrolu nad Rumunskem. Podle něj byli Sověti úplně posedlí Bulharskem a Dunajem, což měl dokazovat pokus o navázání spojenectví s Bulhary, kteří však sovětskou nabídku odmítnou.
12. listopadu 1940 přijel Molotov do Berlína. Na nádraží jej přivítala výzdoba ze sovětských a nacistických praporů a kapela, která zahrála Internacionálu – poprvé od převzetí moci nacisty. Archivní materiály ukazují, že vše, co se bude odehrávat na této konferenci bude pod přísným dohledem samotného Stalina, který se svým ministrem komunikoval přes telegraf. „Anglie je poražena a je jen otázkou času, kdy si to přizná. Konec jejího impéria je na spadnutí a vstup Spojených států do války je vyloučen. Německo a Itálie už nikdy nedovolí anglosasům vstoupit na evropskou půdu. Z vojenského pohledu to nebude problém. Mocnosti Osy tak nyní neřeší jak válku vyhrát, ale jak již vyhranou válku ukončit.“ Těmito slovy otevřel německý ministr zahraničí konferenci mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem. Podle Hitlera nastal čas k definování sfér zájmu a sám navrhl, že každá mocnost by měla přirozeně expandovat jižním směrem. Ruskou kořistí se tak měl stát přístup k Perskému zálivu a Arabskému moři. Vjačeslav Molotov to považoval za zajímavé a hodné diskuse v Moskvě. S ohledem na USA německý vůdce prohlašoval, že „ty nebudou schopny ohrozit svobodu ostatních národů dříve než v 70. letech.“ Stalin si prostřednictvím Molotova stěžoval na rozmístění německých jednotek ve Finsku, které podle Paktu Molotov-Ribbentrop připadlo jemu. Hitler jej však ujistil, že se němečtí vojáci pouze přesouvají do okupovaného Norska, zároveň zdůraznil, že Německo si nepřeje další konflikt, který by ohrozil dodávky finského niklu a dřeva. Sověti na to ale zatím nereagovali. Podle Hitlera se SSSR cítil Finskem opět ohrožen a likvidace severské země byla jen otázkou času. Po prvním dni rozhovorů Molotov psal do Kremlu, že byl překvapen Hitlerovou vlídností. Stalin byl rovněž spokojen, ale zdůraznil, že se musí podařit zabezpečit „klid v oblasti průlivů (Bospor a Dardanely)“. Sověti se snažili v Bulharsku rozmístit vojska k „ochraně vstupu do Černého moře“ a tato záležitost si prý nemohla dovolit další odklad.
Podle Hitlera však otázku Bulharska musel napřed projednat s Mussolinim. Pak vůdce změnil téma a začal fantazírovat o porcování britských kolonií po pádu Ostrovů. „Hitlerovým největším zájmem je dosáhnutí dohody a posílení přátelství se SSSR s ohledem na sféry vlivu.“ Tak informoval Molotov do Kremlu o průběhu jednání. Podle Molotova však nebylo dosaženo výsledků ve věci Turecka a Balkánu. Později v noci se pak ale dohodli, že Německo s Itálií vyvinou tlak na Turky, aby přijali sovětské požadavky v oblasti průlivů. Poté obě strany vypracovaly dokumenty jejichž konečným cílem byl vstup Sovětského svazu do Osy. Veřejná část obsahovala desetiletou smlouvu o respektování hranic a zájmových sfér každé strany. Návrh tajné části pak zahrnoval závazek nevstupovat do aliancí proti signatářům paktu a požadavek na vzájemnou ekonomickou podporu. V této části si Německo vyhradilo územní nároky na střední Afriku, Itálie severní a severovýchodní Afriku, Japonsko jihovýchodní Asii a Sovětům mělo případnou vše na jih až k Indickému oceánu.
Molotov v zásadě souhlasil, ale přece se jen chtěl ještě vrátit k otázce Turecka a Bulharska. Zajímal jej také osud Maďarska, Rumunska, Jugoslávie a Řecka. Navíc se Sověti zajímali o otázku švédské neutrality. Závěrem Molotov podotkl, že pokud je osud Anglie již zpečetěn, proč se schází v protileteckém krytu. Jednání pak byla přerušena a pravděpodobně měla pokračovat se Stalinem v Moskvě kam byl Ribbentrop pozván. Když se Molotov vrátil do Kremlu poznamenal, že nakonec jednání bohužel nepřinesla nic zásadního. Co ovšem Molotov nevěděl bylo, že té samé noci Hitler vydal Rozkaz č. 18, který nařizoval Wehrmachtu přípravu na válku na východě. Hitler sice stále ještě přemýšlel o politickém řešení a alianci „od Jokohamy do Madridu“, ale zároveň se nechtěl vzdát vlivu na západní straně Černého moře. Mezitím však Sověti vyvíjeli tlak na Bulhary, aby se přidali k SSSR. Bulharsko nabídku odmítlo a o této skutečnosti informovali Němce. Hitler tím byl samozřejmě podrážděn, ale nadále věřil, že Stalina odradí od tlaku na jihovýchodní Balkán, když se podaří vyřešit bosporskou otázku. Bulharům nabídl vstup do Osy, čímž chtěl zamezit dalšímu sovětskému naléhání na zemi. Bulhaři ze strachu před sovětskou okupací předběžně souhlasili. Největším překvapením bylo, že SSSR proti tomuto postupu nijak neprotestoval. Sověti během oficiální návštěvy Sofie koncem listopadu Bulharům řekli, že pokud dovolí průjezd sovětským vojákům, nebudou nic namítat proti vstupu Bulharska do Osy, neboť oni sami „velice pravděpodobně, téměř jistě“ do ní vstoupí rovněž.
Stalin pak instruoval Molotova, aby Němcům přednesl upravený návrh dohody o vstupu Sovětského svazu do Čtyrpaktu. Návrh podrobněji rozebíral rozdělení Evropy, Asie i Afriky. Rozšířená verze obsahovala 5 tajných dodatků (oproti původním dvoum).
Stalin požadoval:
1 Stažení německých vojáků z Finska výměnou za garanci míru a pokračování dodávek niklu a dřeva
2 Pakt o vzájemné pomoci s Bulharskem, který umožní rozmístění sovětských vojsk v zemi
3 Výhradní právo na teritoriální dominanci v Iráku a Íránu
4 Ukončení japonských nároků na severní Sachalin a jeho ropu a uhlí výměnou za přiměřenou kompenzaci.
5 Uznání ostatních signatářů, že sovětsko-bulharský pakt je politicky nezbytný
Protinávrh byl podpořen slibem masivního navýšení ekonomické podpory Německa, který zahrnoval dodávku například 2,5 milionů tun obilí – o milion více než bylo dohodnuto původně. Rovněž byla slíbena kompenzace majetkových nároků etnických Němců, kteří odešli do německého prostoru po okupaci Pobaltí, a to v plné výši. Němečtí vyjednavači nemohli skrýt své nadšení a ihned telegrafovali do Berlína, že „s ohledem na současný stav vyjednávání je dnešní Molotovovo stanovisko překvapivým projevem dobré vůle sovětské vlády.“
Hitler nicméně nechtěl o Sovětech na Balkáně slyšet už ani slovo a na tento protinávrh neodpověděl. Sovětská diplomacie poté při několika příležitostech urgovala odpověď, ale Němci už nereagovali. Hitler v úzkém kruhu svých přívrženců pak měl zmínit, že Stalin žádá pořád víc a víc a on už toho má dost. Na začátku prosince pak německý vůdce obdržel plány invaze do Sovětského svazu, které všechny přijal a předběžně určil datum začátku na květen následujícího roku. 18. prosince 1940 vydal Hitler Směrnici č.21, která generálnímu štábu nařizovala „Připravit brannou moc na rychlou kampaň proti sovětskému Rusku“. Operace vejde ve známost jako Plán Barbarossa. Na druhé straně hranice ale rovněž probíhaly přípravy na válku. Avšak Sověti pravděpodobně očekávali německý útok později, zřejmě až v roce 1943. Tehdy měl být totiž Wehrmacht na takové tažení teprv připraven. Šest měsíců trvající mlčení, které nastalo po sovětském protinávrhu, bylo přerušeno, když jednotky německé, maďarské, rumunské, italské, slovenské, chorvatské a finské armády překročily hranice Sovětského svazu.
Závěrem je třeba dodat, že námluvy mezi sověty a nacisty neunikly západním zpravodajcům a jednání dvou agresivních totalit vzbudilo velké pozdvižení zejména u veřejnosti. Po vypuknutí války na východě však Západ raději zvolil menší zlo a začal dříve izolovaný SSSR vydatně podporovat. Na celou aféru se tak pozapomnělo. Když pak po válce archivy v Německu odhalily celý rozsah vyjednávání, sovětský Úřad pro zahraniční informace vydal jako odpověď knihu Falzifikátoři historie. Na její vydání osobně dohlížel Stalin, který vlastnoručně editoval nebo přepisoval celé kapitoly. „Falzifikátoři“ tvrdili, že sovětská vláda pouze „zkoušela kam až jednání dojde“. Ve skutečnosti by prý jakýkoliv Hitlerův návrh na rozdělení světa jednoznačně odmítla. Věřte nebo nevěřte, v Sovětském svazu pak toto vysvětlení zůstalo v oficiální historiografii až do jeho rozpadu v roce 1991 – značná část informací v tomto článku pochází právě z otevřených ruských archivů. Některé skutečnosti jsou však dosud utajovány.
