Kolona belgických kulometníků se svými psy.
Na počátku první světové války mohla belgická armáda nasadit pouhých 102 kulometů. Většina těchto zbraní byla však přepravována vskutku neobvyklým způsobem. Na malých lafetách je totiž tahali speciálně vycvičení psi.
Na fotografii můžeme vidět jednotku belgických karabiníků s charakteristickými temně zelenými kabáty a cylindry, vyzbrojenou také kulomety Maxim. Jen dodáme že belgická armáda disponovala i množstvím francouzských kulometů Hotchkiss.
Nejčastěji využívaným plemenem byl mohutný Belgický mastiff. Ten si i na delší vzdálenosti bez problémů poradil s téměř třicetikilovým kulometem, ale i s municí a příslušenstvím, které mohlo vážit dalších 60 až 70 kilogramů. Psí pomocníci tak představovali efektivní a zároveň ekonomickou alternativu k poněkud nákladným koňským spřežením.
Další výhodu představovala nízká cena údržby. Psi nepotřebují podkovy a přesto naložení dokáží vyvinout rychlost kolem 8 km/h. Zároveň mají mnohem menší profil, takže během bitvy mohli být v bezprostřední blízkosti střelců a v pohybu se krýt společně se svými pány. Ti také nemuseli mít zvláštní výcvik jako tomu bylo v případě vojenských vozků.
Před vypuknutím bojů belgická generalita vyvíjela úsilí, aby většina frontových pluků armády disponovala psími kulometnými družstvy. Každá rota měl být vyzbrojena 6 zbraněmi, rozdělenými do družstev po dvou. Celkově měl tedy mít každý prapor 18 kulometů a 36 psů.
Jejich nasazení na bojištích první světové války, ale bylo velmi omezené, jelikož belgická armáda byla po počátečním náporu Němců nucena ustoupit skrz celou zemi na západ. Tam se jí sice podařilo zakopat v malém cípu kolem města Ypres, avšak statická zákopová válka odsunula potřebu mobilních kulometných družstev do pozadí. Přesto se ale psi používali dále pro transport munice, depeší nebo na strážní službu.
